ECLI:CZ:US:2005:1.US.674.05
sp. zn. I. ÚS 674/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnost M. Š., proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2004, č. j. 12 Nc 9963/2004-12, exekučním příkazům ze dne 30. 8. 2004, č. j. EX 247/04-7 a EX 247/04-8 vydaným soudním exekutorem Jánem Lockem, Exekutorský úřad Kutná Hora, a usnesení o určení znalce ze dne 26. 4. 2005, č. j. 092 EX 247/04-11, vydaným soudním exekutorem Jánem Lockem, Exekutorský úřad Kutná Hora, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 30. 11. 2005 doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2005 se stěžovatelka, za niž toto podání zpracoval a podepsal JUDr. Jiří Morávek, advokát se sídlem v Chocni, Ruská 879, domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecného soudu a soudního exekutora.
Jak stěžovatelka uvedla, Okresní soud v Pardubicích rozhodl napadeným usnesením o nařízení exekuce proti stěžovatelce, a to na základě vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 4. 1997, č. j. Ro 155/96, k uspokojení pohledávky ve výši 247.413 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Ján Locek, který následně vydal napadené exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem blíže specifikovaných nemovitostí stěžovatelky a usnesení o určení znalce za účelem ocenění nemovitostí.
Podle stěžovatelky jí nebyla napadená rozhodnutí doručena a o probíhající exekuci se dozvěděla dne 30. 9. 2005. Domnívá se proto, že takovým postupem byla porušena její základní práva vyplývající z ústavního pořádku ČR, a to konkrétně z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se tak odráží především v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází konkrétní výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro případy, kdy stěžovatel těchto prostředků nevyužije.
Zákon o Ústavním soudu ve znění jeho poslední novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb. dokonce výslovně rozšířil výčet těchto procesních prostředků tak, že se jimi rozumí nejenom řádné a mimořádné opravné prostředky (vyjma návrhu na obnovu řízení), ale i jakýkoliv jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, tedy nejen prostředek v rámci tzv. řádného pořadu práva. Tím spíše je však třeba trvat na tom, aby jednotlivec před tím, než se domáhá ochrany základních práv před Ústavním soudem, vyčerpal v rámci příslušných řízení všechny procesní prostředky sloužící k ochraně jeho práva, a to i v případě, že jde o prostředky, které mohl uplatnit v řízení, jež předcházelo řízení, z něhož rozhodnutí napadené ústavní stížností vzešlo.
V daném případě je z ústavní stížnosti patrné, že stěžovatelka již v rámci nalézacího řízení nevyužila jediného procesního prostředku k ochraně svého práva a naopak, aniž by podala odpor, nechala nabýt právní moci platební rozkaz, který se stal vykonatelným exekučním titulem. Pokud proto nyní stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutím, jimiž je na její nemovitý majetek veden na základě takového exekučního titulu výkon rozhodnutí, je třeba takovou ústavní stížnost již z tohoto důvodu považovat za nepřípustnou pro předchozí nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud však navíc dotazem u Okresního soudu v Pardubicích a z kopie dodejky založené ve spise obecného soudu zjistil, že napadené usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovatelce doručeno dne 10. 5. 2005 a právní moci nabylo dne 26. 5. 2005, aniž by stěžovatelka proti němu uplatnila řádný opravný prostředek. Jinak řečeno, také přímo v rámci exekučního řízení stěžovatelka nevyužila před podáním ústavní stížnosti opravné prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a tím spíše je nutné ústavní stížnost hodnotit podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Za takové situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a doložení, že je JUDr. Jiří Morávek oprávněn ji v řízení o ústavní stížnosti zastupovat. K ústavní stížnosti totiž nebyla přiložena zvláštní písemná plná moc, kterou by stěžovatelka zmocnila tohoto advokáta k zastupování; právní zastoupení na základě přiloženého usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 11. 2005, č. j. 0 Nc 3588/2005-10, by pak Ústavní soud nemohl považovat za účinné, neboť specifické postavení Ústavního soudu mimo soustavu obecných soudů vylučuje, aby v řízení před Ústavním soudem jednal právní zástupce ustanovený stěžovateli obecným soudem; podle zákona o Ústavním soudu může stěžovatel jednat před Ústavním soudem toliko na základě zvláštní plné moci (takovou plnou moc je povinen stěžovatel předložit i v případě, kdy mu byl právní zástupce určen Českou advokátní komorou podle §18 odst. 2 zákona č 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Eliška Wagnerová, v.r
soudce zpravodaj