ECLI:CZ:US:2005:1.US.676.03
sp. zn. I. ÚS 676/03
Usnesení
I.ÚS 676/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. L. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, čj. 30 Cdo 1382/2003 - 75, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2002, čj. 12 Co 51/2002 - 52, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 8. 2001, čj. 18 C 42/2001 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"). Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se důkazního řízení (nález sp. zn. III. ÚS 61/94). Podle jeho názoru neúplně zjištěný skutkový stav, založený pouze na tvrzeních vedlejšího účastníka, vedl, v řízení před obecnými soudy, k nesprávným skutkovým závěrům, k vadném hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k ústavně nesouladnému posouzení.
Stěžovatel byl také údajně zkrácen na svých procesních právech, neboť mu nebyla dána možnost osobně se účastnit odvolacího jednání, o jehož termínu nebyl vyrozuměn. Další pochybení shledal v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátovi, který ho již nezastupoval, přičemž tato skutečnost byla soudu známa.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nesprávném vymezení žalobního petitu, kdy měla být žalována neplatnost kupní smlouvy a nikoli neplatnost prodeje domu. Podle stěžovatele jsou "kupní smlouva" a "prodej domu" pojmově totožné výrazy. Stejně tak, podle stěžovatele, odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu. Na jedné straně učinil závěr o neexistenci této podmínky, na druhé straně ji učinil nespornou, když hodnotil otázku výkonu práva vedlejšího účastníka (žalovaného) podle §3 občanského zákoníku.
Stěžovatel dále zpochybnil závěr obecných soudů, podle kterého nebyly shledány důvody neplatnosti kupní smlouvy. Kupní smlouva byla shledána v souladu se zákonem o obcích i se zásadami, které schválilo Město Děčín pro prodej domů ze svého vlastnictví. Stěžovateli zejména nebyla řádně doručena nabídka na prodej domu.
Podle názoru stěžovatele byly také splněny podmínky pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože otázka vztahu dokumentů přijatých veřejnou správou a případné následky nedodržení závazných podmínek ve vztahu k platnosti právního úkonu nebyly dosud rozhodnutím dovolacího soudu řešeny. Pokud dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, bylo, podle stěžovatele, porušeno jeho právo na soudní ochranu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že otázka předpokladů možnosti žalovat na určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ byla již řešena celou řadou judikátů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, proto měl za odůvodněné, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Krajský soud zcela odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 11. 2002 a příslušný spis. V průběhu odvolacího řízení byl stěžovatel řádně předvolán v souladu s tehdy platným OSŘ a nebyl zkrácen na svých procesních právech.
Okresní soud uvedl, že se nemůže vyjádřit, protože spis byl zapůjčen krajskému soudu, pobočka Liberec, k rozhodování o jiné věci.
Ze spisu sp. zn. 18 C 42/2001 Okresního soudu v Děčíně bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2001, čj. 18 C 42/2001 - 29, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel, spolu se dvěma dalšími žalobci, domáhal určení neplatnosti prodeje obytného domu čp. 721/7 v D. a zastavěné plochy p. č. 495, jehož nájemci jsou žalobci, protože žalovaný vlastník domu (Město Děčín) nemovitosti prodal osobě, která nebyla nájemcem žádného bytu v uvedeném domě. Žalobci tvrdili, že žalovaný postupoval v rozporu s pravidly stanovenými ve svém interním předpise - zásadách prodeje domů, protože jim dům nenabídl k přednostnímu prodeji.
Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že právní úkon, jehož neplatnosti se žalobci domáhali, neodporuje obsahu ani účelu zákona (zejména zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) a není dán žádný právní důvod pro závěr o jeho absolutní či relativní neplatnosti, nepříčí se ani dobrým mravům.
Rozsudek okresního soudu napadli žalobci odvoláním, o kterém rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2002, čj. 12 Co 51/2002 - 52, tak, že rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že prodej nemovitosti nebyl v rozporu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ani s interními předpisy Města Děčín. Prodej nemovitosti řádným a zákonným způsobem zveřejnil na úřední desce a žalobci jako nájemníci byli prostřednictvím správce bytového fondu o prodeji nemovitosti informováni. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení neplatnosti prodeje domu, tedy neplatnosti právní skutečnosti, není, podle krajského soudu, určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Pokud by žalobci podali určovací žalobu, v souladu s ustanovením §80 písm. c) OSŘ, na neplatnost kupní smlouvy, museli by se řízení účastnit všichni, kdo kupní smlouvu uzavřeli, tedy i nabyvatelka domu. Navíc by bylo nutné doložit právní zájem, který však žalobci nedoložili.
Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. 9. 2003, čj. 30 Cdo 1382/2003 - 75. Konstatoval, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
K námitce stěžovatele, že nebyl osobně přítomen na jednání odvolacího soudu, nutno doplnit, že právo účastníka na projednání věci v jeho přítomnosti, podle čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze interpretovat jako absolutní požadavek na osobní přítomnost v každém stadiu řízení. Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 165], že pokud si účastník zvolí zástupce s tzv. procesní plnou mocí, realizuje své právo prostřednictvím svého zástupce. Tomu odpovídá i ustanovení §49 odst. 1 OSŘ, podle něhož má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, a jen má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost i jemu. To platí i o předvolání k soudnímu jednání. Z doručenky, založené za čl. 47 spisu okresního soudu, vyplývá, že předvolání k odvolacímu jednání bylo doručeno zástupci stěžovatele (JUDr. M. H.) dne 11. 11. 2002. Z obsahu uvedeného spisu nijak nevyplývá, že by stěžovatel (spolu s ostatními žalobci) plnou moc ze dne 26. 2. 2001 (č. l. 16), udělenou právnímu zástupci v řízení před okresním a krajským soudem, odvolal. Až ze sdělení JUDr. M. H. ze dne 22. 1. 2003 (č. l. 58 spisu) vyplývá, že mu stěžovatel vypověděl plnou moc.
Stěžovatel namítal nedostatky v provádění a hodnocení důkazů v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Ústavní soud připomíná svou rozsáhlou judikaturu k provádění důkazů před obecnými soudy, jejíž souhrnný přehled lze nalézt např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04, kde Ústavní soud konstatoval, že v řízení o ústavních stížnostech lze, co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Žádné extrémní excesy v uvedeném smyslu Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, takže obecné soudy, v důkazním řízení, nijak nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Další okruh námitek stěžovatele se týká podle něj nesprávné interpretace příslušných procesních předpisů. Ani zde Ústavní soud nedospěl k závěru, že by interpretace označených ustanovení procesních předpisů byla ústavně nekonformní a zasáhla do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Podmínky, při kterých je Ústavní soud oprávněn hodnotit interpretaci obecného práva, v daném případě nenastaly (k tomu blíže nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17] či sp. zn. III. ÚS 173/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 95]; a další).
Nakonec se Ústavní soud zabýval námitkami vztahujícími se k usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ten se meritem věci vůbec nezabýval a dovolání odmítl jako nepřípustné, protože směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud ve věci neshledal naplnění podmínek podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. že by se jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Jak vyplývá ze shora citovaného vyjádření Nejvyššího soudu ČR, v dané věci nebyly splněny předpoklady určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ, jak správně rozhodl odvolací soud.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu