ECLI:CZ:US:2005:1.US.687.04
sp. zn. I. ÚS 687/04
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojena Güttlera rozhodlo o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. Z.Z., zastoupeného advokátkou JUDr. J.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 18 Co 84/2003-56, ze dne 19. července 2004 a usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 18 Co 85/2003-82, ze dne 19. července 2004, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a L.N., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 18. října 2004, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 687/04, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud"), čj. 18 Co 84/2003-56, ze dne 19. července 2004. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 350/04, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 18 Co 85/2003-82, ze dne 19. července 2004. Těmito rozhodnutími byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále též "soud I. stupně") v řízení o dědictví po V.Z., čj. D 758/2002-41, ze dne 25. února 2003, a po F.Z., čj. D 759/2002-66, ze dne 11. února 2003. Stěžovatel navrhl též odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Usnesením čj. I. ÚS 687/04-15 ze dne 14. prosince 2004 Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 687/04 a současně řízení přerušil, neboť před Nejvyšším soudem probíhala řízení o dovoláních proti napadeným rozhodnutím, tj. řízení, v nichž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
Nejvyšší soud usneseními čj. 30 Cdo 2893/2004-72 a čj. 30 Cdo 2894/2004-100 ze dne 21. ledna 2005 obě dovolání proti napadeným usnesením odmítl. Proto Ústavní soud usnesením čj. I. ÚS 687/04-21 ze dne 7. června 2005 rozhodl, že se v řízení pokračuje.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 TZ 20/92, ze dne 8. června 1992 bylo vysloveno, že usnesením bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 25. července 1958 byl v neprospěch F.Z. a V.Z. porušen zákon, pročež byli zproštěni viny a byla zrušena veškerá rozhodnutí o trestu a povinnosti náhrady škody. V řízení bylo pokračováno u Okresního soudu v Olomouci, kde bylo rozsudkem ze dne 19. ledna 1993 sp. zn. 2 T 145/92 rozhodnuto o předkvalifikaci trestného činu a upuštěno od potrestání. Stěžovatel spolu s vedlejší účastnicí navrhl 13. června 2002 dodatečně projednat dědictví po zůstaviteli F.Z. a zůstavitelce V.Z. Okresní soud v Třebíči o návrzích rozhodl usneseními sp. zn. D 758/2002 ze dne 25. února 2003 a sp. zn. D 759/2002 ze dne 11. února 2003 tak, že schválil dohody dědiců stran nově najevo vyšlého majetku (šperky). Okresní soud v Třebíči se však neztotožnil s názorem dědiců, že citovanými rozsudky Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Olomouci nastal stav, že zrušením výroku o propadnutí majetku původní vlastníci zkonfiskovaných věcí jsou nadále jejich vlastníky a že proto měl být propadnuvší majetek zahrnut do aktiv dědictví.
O odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice proti usnesením Okresního soudu v Třebíči rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadenými usneseními tak, že obě usnesení Okresního soudu v Třebíči potvrdil. Vycházel přitom ze závěru, že i když výrok o zrušení trestu propadnutí majetku měl účinky ex tunc, vlastnické právo zůstavitele k propadnuvšímu majetku nebylo přímo obnoveno, neboť zůstavitel, resp. další oprávněné osoby, byli odkázáni s nárokem vyplývajícím ze zrušeného trestu propadnutí majetku na zvláštní zákon, kterým byl zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popř. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Konstatoval dále, že jestliže zůstavitel zemřel dříve, než zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti, pak právo uplatnit předmětný nárok nepřešlo na dědice podle obecných ustanovení občanského zákoníku o dědění, ale oprávněnými osobami se staly osoby uvedené v §3 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice Nejvyšší soud ČR usneseními čj. 30 Cdo 2894/2004-100 a čj. 30 Cdo 2893/2004-72 ze dne 21. ledna 2005 odmítl, v případě stěžovatele proto, že nebyla přípustná. Tato rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 1, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tvrdil, že soudy rozhodly v rozporu s nálezy Ústavního soudu "ÚS 363/98" (zřejmě měl na mysli sp. zn. I. ÚS 363/98) a I. ÚS 130/96, podle nichž rehabilitovaná osoba neztratila vlastnictví, protože jakékoliv výroky povahy konfiskační byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex tunc. Stěžovatel vyslovil nesouhlas s odkazem odvolacího soudu na jinou ustálenou judikaturu "ÚS 623/2000" (zřejmě měl na mysli sp. zn. II. ÚS 623/2000), podle níž samotným zrušením výroku o propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci nedošlo k obnovení vlastnického práva s účinky ex tunc. Odmítl též názor odvolacího soudu, že měl svůj nárok uplatnit jako oprávněná osoba výlučně podle zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatel dále tvrdil, že v řízení před soudem I. stupně došlo k porušení procesních předpisů, tj. zákonem stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela 20. ledna 1991, resp. že zůstavitel zemřel
25. října 1985, mělo být postupováno v souladu se zákonem č. 519/1991 Sb., a na řízení měl být aplikován zákon č. 95/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. To se však nestalo. Jinak by totiž soud I. stupně musel spornou otázku ohledně věcí náležejících zůstavitelce, resp. zůstaviteli ke dni jejich úmrtí vyřešit postupem podle §18 zákona č. 95/1963 Sb. Nebyl-li pak v rámci tohoto postupu podán návrh na zahájení sporného řízení u soudu, měl soud sporné otázky v řízení o dědictví vyřešit sám. Stěžovatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze podle §18 citovaného zákona postupovat, neboť toto ustanovení dopadá jen na případ sporu mezi účastníky. Stěžovatel namítal, že i když odvolací soud v odůvodnění svého usnesení upozornil na správný právní režim dědického řízení, sám se jím neřídil, když potvrdil usnesení soudu I. stupně, který aplikoval procesní předpis platný až po 1. lednu 1993 (§175k odst. 3 občanského soudního řádu).
Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval účastníka a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/2000, podle něhož je zůstavitel, případně další oprávněné osoby odkázán s nárokem vyplývajícím ze zrušeného trestu propadnutí majetku na zvláštní zákon č. 87/1991 Sb., popř. na zákon č. 229/1991 Sb. Zůstavitelé v daném případě nebyli
ke dni své smrti vlastníky majetku, jehož dodatečného projednání v dědictví se stěžovatel domáhal, a proto nemohl být tento majetek do aktiv dědictví zahrnut. K další námitce uvedl, že podle §18 zákona č. 95/1963 Sb. (tehdy platný notářský řád, dále jen "n. ř.") by bylo možno postupovat jen v případě, kdy soud nemůže rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnostech sporných mezi účastníky dědického řízení, což se v dané věci nestalo. Krajský soud v Brně připustil, že Okresní soud v Třebíči v odůvodnění svých usnesení nesprávně citoval §175o a §175q odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 1993, zatímco bylo třeba postupovat dle právních předpisů ve znění účinném k datu úmrtí zůstavitelů, tj. podle citovaného notářského řádu. Konstatoval však, že to nemělo vliv na rozhodnutí ve věci, neboť výroky usnesení soudu I. stupně jsou v souladu s ustanovením §37 odst. 1 n. ř. (výrok I.) a §39 odst. 2 n. ř. (výrok II).
Vedlejší účastnice L.N. se postavení vedlejší účastnice nevzdala, avšak svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.
Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření ze dne 5. listopadu 2004, které si Ústavní soud vyžádal podle §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, poukázal na skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností ani předcházejícími opravnými prostředky nenapadal výrok usnesení o dodatečném projednání dědictví, jelikož ohledně nově zjištěného majetku (šperky) uzavřeli zákonní dědici dědické dohody, které byly soudem schváleny. Upozornil také, že dědické řízení je řízení nesporným, tzn. že soud nerozhoduje o zamítnutí návrhu na projednání dědictví o majetku, který dle zjištění soudu do aktiv dědictví vůbec nepatří. Podle Okresního soudu v Třebíči byl stěžovatel na platnou právní úpravu podrobně soudem upozorněn. Svým požadavkem zařadit majetek do aktiv dědictví se zřejmě snaží obejít skutečnost, že mu již marně uplynuly lhůty k jeho vydání podle zákona č. 87/1991 Sb.
Obdržená vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli, který se k nim nevyjádřil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o první skupinu námitek stěžovatele, je nutno přiznat, že Ústavní soud v několika svých rozhodnutích skutečně vyslovil právní názor, jehož se stěžovatel nyní dovolává, že ke zrušení rozsudku a výroku o propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci docházelo s účinností ex tunc s důsledkem, že rehabilitovaný neztratil vlastnictví (například nález citovaný stěžovatelem sp. zn. I. ÚS 130/96 ze dne 3. prosince 1996). Stěžovatel však pominul, že tento právní názor Ústavního soudu doznal záhy zásadní změny a že plénum Ústavního soudu přijalo k této problematice postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97 ze dne 11. března 1997 [publikováno ve svazku č. 7 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu (dále jen "SbNU"), str. 308], podle něhož pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavní soud konstatoval, že §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků,
na zvláštní zákon, jímž je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Tímto stanoviskem tedy plénum Ústavního soudu kvalifikovaným způsobem (srov. §13 zákona o Ústavním soudu) odmítlo názor, že zrušení výroku o propadnutí majetku s účinností ex tunc obnovovalo vlastnictví rehabilitované osoby. O odůvodnění tohoto stanoviska se opíral Ústavní soud i ve svém dalším nálezu sp. zn. II. ÚS 623/2000
ze dne 30. dubna 2002 (nález č. 55, svazek 26 SbNU, str. 99), na něž poukázal v odůvodnění napadených usnesení odvolací soud. Podle tohoto nálezu samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Precedens, jehož se stěžovatel dovolává, byl tedy pozdější a autoritativnější judikaturou Ústavního soudu zcela překonán.
Dlužno připustit, že v odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 363/98 ze dne 20. ledna 1999 (nález č. 9, sv. 13 SbNU, str. 61), jehož se stěžovatel také dovolává, je zopakován stanoviskem překonaný právní názor. Ustálenou judikaturu Ústavního soudu však toto rozhodnutí nerozkolísalo, neboť stálo na zcela jiných právních důvodech: důvodem zrušení napadených rozhodnutí totiž tehdy byla skutečnost, že soudy překročily návrh účastníka a nesprávně posoudily existenci naléhavého právního zájmu ve věci, nikoli otázku účinků zrušení výroku o propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci. Důvody tohoto rozhodnutí tedy na stěžovatelovu věc nelze použít.
Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a obecných soudů není pochyb o tom, že stěžovatel ani zůstavitelé nebyli vlastníky tvrzeného majetku, a proto čl. 11 garantující ochranu vlastnictví a jeho dědění nelze v daném případě vůbec aplikovat. Ústavní soud připomíná svůj konstantní závěr, že předmětem garance čl. 11 Listiny je vlastnické právo již konstituované a nikoli tvrzený nárok na ně [(viz např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94 ze dne 28. června 1995 (nález č. 41, sv. 3 SbNU str. 293)]. Ústavní stížnost je v této části s ohledem na ustálenou a publikovanou judikaturu Ústavního soudu zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o druhou skupinu námitek, Ústavní soud ve shodě s odvolacím soudem připouští, že Okresní soud v Třebíči odůvodňoval svůj procesní postup odkazem na nesprávný procesní předpis. To však samo o sobě nemůže být důvodem pro tak závažný zásah ze strany Ústavního soudu, jakým je kasační nález. Ústavní stížnost není běžným prostředkem nápravy formálních pochybení soudů, které do sféry práv a povinností účastníků prakticky nedopadají [srov. nález sp. zn. II. ÚS 652/02 ze dne 10. srpna 2004 (nález č. 111, sv. 34 SbNU str. 151)]. Ústavní soud vychází z pojetí materiální, nikoli formální spravedlnosti. V dané věci je zřejmé, že Okresní soud v Třebíči postupoval v obsahové shodě s procesním předpisem, podle něhož měl skutečně postupovat, byť v odůvodnění svých rozhodnutí odkazoval na nesprávný procesní předpis, který však má obsahově stejná ustanovení (srov. ustanovení §175o odst. 1 o. s. ř. a §37 odst. 1 n. ř. a dále ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §39 odst. 2 n. ř.). Procesní práva a povinnosti účastníků i výsledek řízení by tak byly naprosto totožné při aplikaci obou procesních předpisů. To platí i pro srovnání §18 n. ř. a §175k odst. 3 o. s. ř. Ani postupem podle §18 n. ř. by soud nemohl vyhovět přání stěžovatele, přerušit dědické řízení, případně rozhodnout o sporné skutečnosti sám, neboť toto ustanovení lze použít pouze na skutečnosti sporné mezi účastníky dědického řízení, nikoli na skutečnosti sporné se třetími osobami, které se dědického řízení neúčastní a pro něž by výrok soudu učiněný v tomto řízení ani nemohl být právně závazný. Tento výklad nevybočuje ani z ustálené judikatury obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 1131/2003 ze dne 11. května 2004, publ. v systému ASPI).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shrnuje, že k zásahu do práv garantovaných čl. 11 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny (a potažmo čl. 90 Ústavy) zjevně nedošlo. Nedošlo ani k porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny, stěžovatel ostatně v tomto směru nijak neargumentoval. Ústavní soud proto návrh stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť jej stěžovatel nijak neodůvodnil a neoznačil důkazy, jichž se na podporu tohoto návrhu stěžovatel dovolával. Protože jde o návrh akcesorický k vlastní ústavní stížnosti, sdílí její osud. Odmítnutím ústavní stížnosti byl tedy odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu