ECLI:CZ:US:2005:1.US.7.04
sp. zn. I. ÚS 7/04
Usnesení
I.ÚS 7/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, č. j. 5 To 725/2003 - 1196, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že v přípravném řízení i v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením bylo zamítnuto dle §256 tr. ř. odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2003, č. j. 4 T 127/99 - 1160, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v trestním řízení proti němu vedeném bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především tím, že důkazy, které soud prvního stupně proti němu použil, nebyly provedeny v souladu se zákonem a jsou procesně nepoužitelné. Stejně tak má za to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je nesprávné a nepřesvědčivé. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nejednaly v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu vydaným v jeho právní věci. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výše citované usnesení krajského soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu odvolacího soudu, která uvedla, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby i veškerých námitek, které uplatnil před obecnými soudy. Dle jejího názoru se obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly a hodnotily všechny výpovědi tehdy spoluobžalovaného K. a zejména změnu jeho výpovědi v souvislosti s údajným fyzickým napadením ze strany policistů. Vzhledem k tomu, že podaná ústavní stížnost žádné další nové skutečnosti neobsahuje, nepovažuje krajský soud za nutné k věci zaujímat další stanovisko než to, které vyjádřil ve svém rozhodnutí. Navrhuje tedy, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti se týkají především hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. je namítáno, že závěr o vině stěžovatele učiněný obecnými soudy je v rozporu se skutkovými zjištěními i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 291/2000. Ústavní soud k tomu konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Vzhledem k tomuto se Ústavní soud zabýval otázkou, zda v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to z hlediska hodnocení důkazů v souvislosti s předchozím nálezem Ústavního soudu ve věci stěžovatele.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 219/2000 bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, č. j. 5 To 51/2000 - 996, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 11. 1999, č.j. 4 T 127/99 - 930, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy v rozsudku vymezenými. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěry obecných soudů nejsou přesvědčivé. Ústavní soud obecným soudům především vytknul, že nebylo řádně zdokumentováno, jakým způsobem a kdy došlo ke zranění spoluobžalovaného K., dále nebylo objasněno vyzvednutí spoluobžalovaného K. z vazební věznice a dále nebylo vyhověno návrhu na výslech přítelkyně jmenovaného.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 4 T 127/99 Ústavní soud zjistil, že při hlavním líčení dne 14. 5. 2003 byli opětovně vyslechnuti lékaři ošetřující spoluobžalovaného K., přičemž z jejich výpovědí vyplynulo, že v žádné lékařské zprávě nebyla uvedena příčina zdravotních obtíží, na které si výše jmenovaný stěžoval, pouze ze zprávy MUDr. C. vyplynulo, že jmenovaný uvedl jako příčinu potíží pobití. Podle něj však vyšetření neodpovídalo steskům jmenovaného. Dále byla vyslechnuta přítelkyně spoluobžalovaného K., která vypověděla, že se se jmenovaným, když byl ve vazbě, nikdy nesetkala mimo věznici a dále vypověděla, že si jí nikdy nestěžoval na nějaké pobití. Spoluobžalovaný K. využil svého práva a k věci nevypovídal. Ohledně vyzvednutí jmenovaného z věznice byl vyslechnut J. K., nadřízený vyšetřovatele, který prováděl vyšetřování ve věci. Ten vyloučil, že by pouze na základě ústního souhlasu bylo umožněno pracovníkům Policie ČR vyzvednout obviněnou osobu z vazby. Z Věznice Karviná pak bylo vyžádáno vyjádření, v němž je mimo jiné uvedeno, že zjištění bližší informace o pobytu jmenovaného mimo věznici není možné z knihy VISS o předání a převzetí služby zjistit, jelikož tato dokumentace podléhá skartačnímu řádu a uschovává se pouze dva roky. Soud na základě takto doplněného dokazování pak dospěl k závěru, že není ničím podloženo, že by jmenovaný byl v souvislosti s vyšetřováním pobit příslušníky policie. Dále soud neměl po vysvětlení celé procedury, jak může dojít k vyzvednutí vězně, nějaké pochybnosti o tom, že skutečně musela existovat žádanka na vydání vězně. A pokud se jedná o samotný úkon, má soud za to, že tento úkon není v rozporu s ustanovením trestního řádu. Dále ještě soud I. stupně zhodnotil původní výpověď spoluobžalovaného K., která se jeví logickou a nebyla zjištěna jakákoliv nezákonnost.
Z výše uvedeného je zřejmé, že důkazní řízení bylo učiněno v intencích výše citovaného nálezu Ústavního soudu, odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je přesvědčivé, je v něm detailně rozebráno, co kterým důkazem bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má. Pokud pak odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele, přičemž zhodnotil, že závěry soudu I. stupně jsou správné a úplné, nemůže Ústavní soud cokoliv takovému rozhodnutí vytknout, natož pak přisvědčit stěžovatelově tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy v tomto případě postupovaly v souladu s kriterii stanovenými zákonem (§2 odst. 6 tr. ř. ) a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická, v. r.
předseda senátu