ECLI:CZ:US:2005:1.US.71.04
sp. zn. I. ÚS 71/04
Usnesení
I.ÚS 71/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného Mgr. D. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 998/2003, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, čj. 13 To 15/2003 - 186, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 11. 2002, čj. 2 T 16/2002 - 170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Z. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel, dne 6. 4. 2001 v P., zazvonil u bytu poškozeného J. M. (dále jen "poškozený"). Poté, co mu poškozený otevřel dveře bytu, srazil jej úderem pěstí do obličeje na zem, vnikl do bytu a odtud si odvedl svoji manželku M. Š., která se nacházela v obývacím pokoji.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nevyslechly klíčového svědka - jeho manželku M. Š., která měla být incidentu přítomna. Mohla tak podstatným způsobem ovlivnit hodnocení důkazů a závěr o jeho vině. Obecné soudy tak nevyvrátily jeho obhajobu, vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu a porušily tím zásadu presumpce neviny, právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR konstatoval, že skutek odpovídá právní kvalifikaci. Stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. V řízení o dovolání nebyly porušeny zásady trestního řízení, ani základní lidská práva, jak stěžovatel uvádí. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Odvolací soud uvedl, že vyložil, proč považoval způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správný a logický a proč se s těmito skutkovými závěry mohl ztotožnit. Zdůraznil, že není povinností soudu provádět všechny dostupné či stranami navrhované důkazy. Provádí jen ty, které jsou nutné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Ani podle verze stěžovatele, ani podle verze poškozeného, nebyla M. Š. incidentu přítomna. Proto by její výslech, v porovnání s ostatními provedenými důkazy, nemohl věc blíže objasnit. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Soud prvního stupně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. V průběhu řízení byl objasněn skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada presumpce neviny nebyla porušena a byla plně respektována. K neprovedení důkazu výslechem M. Š. uvedl, v obecné rovině, že neprovedení jednoho z důkazů není porušením ústavního práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces ani porušením zásady presumpce neviny, jestliže z ostatních provedených důkazů je vina obžalovaného spolehlivě prokázána, jako tomu bylo v dané věci. Za této situace k porušení stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud, po prostudování předložených podkladů, nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel pouze polemizuje se závěrem obecných soudů o splnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Ústavní soud nezjistil žádný zásah do stěžovatelem tvrzených práv v napadených rozhodnutích obecných soudů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť nevyslechly jeho manželku M. Š.
Namístě je vhodné připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou eventuální rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly svévolně. Takovou je zejména situace, kdy v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí popis daného hodnotícího procesu (§2 odst. 5 TrŘ) zcela nebo nelze-li jej považovat za řádný, tj. srozumitelný a souladný s pravidly logiky. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona. Při provádění a hodnocení důkazů neporušily zásadu presumpce neviny a principy řádného a spravedlivého procesu. Podrobně se zabývaly rozpory mezi provedenými důkazy a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Hodnocení provedených důkazů, stejně jako závěry z nich plynoucí, řádně a přezkoumatelným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily.
Provedením důkazů a jejich hodnocením se zabýval i soud odvolací, který v postupu soudu prvního stupně neshledal žádná pochybení. Soud prvního stupně pro svůj závěr o vině stěžovatele vyhodnotil tu část výpovědi poškozeného, vztahující se k neoprávněnému vniknutí stěžovatele do bytu poškozeného, jako dostatečně spolehlivý přímý důkaz, podporovaný uzavřeným řetězem důkazů nepřímých. Námitkami stěžovatele, zda skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, naplňuje po stránce materiální a formální skutkovou podstatu označeného trestného činu, se ve svém rozhodnutí zabýval také Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že ze skutkového stavu, uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel vnikl do bytu poškozeného neoprávněně, neboť neměl souhlas ke vstupu. Poškozený mu souhlas nemohl dát, neboť po úderu pěstí do obličeje upadl na zem a nebyl již schopen svůj souhlas či nesouhlas vyjádřit. Popsanému skutkovému stavu odpovídá užitá právní kvalifikace, a to i z hlediska naplnění patřičného stupně společenské nebezpečnosti.
V postupu obecných soudů nelze spatřovat ani porušení práva stěžovatele na obhajobu, neboť byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, jednání v řízení před soudem prvního stupně a odvolacího soudu byla ústní, veřejná, stěžovatel a jeho obhájce se jich mohli zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem.
Rovněž nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručená práva, pokud nevyslechly jeho manželku M. Š. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 2 T 16/2002, vyplývá, že M. Š. byla jako svědek vyslýchána v přípravném řízení a využila svého práva nevypovídat (č. l. 66 spisu). Současně bylo ze spisu soudu prvního stupně zjištěno, že stěžovatel ani jeho obhájce výslech M. Š. jako svědka nenavrhli, a to ani v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení (č. l. 112 - 133, 124, 144, 166, 178 - 180, 185 spisu). Jestliže tedy stěžovatel ani jeho obhájce výslech M. Š. nenavrhli a soud na základě provedených důkazů měl, v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí, zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, neměl důvod M. Š. vyslýchat. Navíc za situace, kdy z výpovědí stěžovatele a poškozeného bylo patrno, že nebyla incidentu přítomna. Za uskutečněnou obhajovací taktiku nese odpovědnost sám stěžovatel. Jestliže provedení výslechu M. Š. nenavrhl, nemůže pak v řízení před Ústavním soudem tvrdit, že neprovedením nenavrženého důkazu byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
V tomto směru Ústavní soud pro úplnost dodává, že se jedná o zcela nový důkazní návrh, tzv. "novum", který měl stěžovatel uplatnit v řízení před obecnými soudy, a nikoli až v řízení před Ústavním soudem. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového, tj. požadovat navrhování provedení důkazů, namítání případných pochybení apod. To v konkrétním případě znamená, že stěžovatel měl navrhnout výslech M. Š. nejpozději v řízení před odvolacím soudem, což však neučinil. Pokud by Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, musel by ji, s ohledem na uvedené, odmítnout jako nepřípustnou.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu