ECLI:CZ:US:2005:1.US.711.04
sp. zn. I. ÚS 711/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.J. a J.J., zastoupených advokátem JUDr. T.C., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 3. 2004, čj. 5 C 458/2003 - 91, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, čj. 28 Co 330/2004 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, čj. 5 C 458/2003 - 91, vyhověl žalobě společnosti A., a uložil žalovaným stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci částku 12 801,-- Kč za dlužné leasingové splátky a 27 324,-- Kč jako smluvní pokutu. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 28 Co 330/2004 - 117, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé podali proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost. V ní vytýkají obecným soudům, že porušily jejich práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť špatně vyložily smlouvy uzavřené mezi žalobcem a stěžovateli a rozhodly v rozporu se skutkovým stavem, aniž toto blíže vysvětlily. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nesplňuje, podle stěžovatelů, požadavky kladené judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud si vyžádal, v souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření účastníků řízení a spis sp. zn. 5 C 458/2003 Okresního soudu v Kolíně.
Okresní soud v Kolíně odkázal na své rozhodnutí.
Krajský soud v Praze důvody ústavní stížnosti odmítl a vyslovil přesvědčení, že oba obecné soudy se plně vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatelů jako žalovaných.
Ze spisu sp. zn. 5 C 458/2003 Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, čj. 5 C 458/2003 - 91, okresní soud vyhověl žalobě společnosti A., a uložil žalovaným stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci částku 12 801,-- Kč za dlužné leasingové splátky a 27 324,-- Kč jako smluvní pokutu a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva o koupi najaté věci a v souladu s touto smlouvou byla uzavřena smlouva nájemní, jejímž předmětem byl univerzální čistící přístroj zn. Rainbow E. Žalovaní se zavázali platit nájemné po 1 890,- Kč měsíčně, což neplnili. Proto došlo k ukončení nájmu ze strany žalobce pro neplacení nájemného ke dni 13. 9. 2002. Přisouzená částka představuje dluh na nájemném a smluvní pokutu, na které se účastníci dohodli v čl. 7.1 nájemní smlouvy. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 28 Co 330/2004 - 117, rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).
Ačkoliv to není pro tuto věc zcela určující, Ústavní soud nemůže pominout, že v dané věci rozhodl shodně jak soud soud prvního stupně, tak soud odvolací. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat právní závěry provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Tak tomu ovšem v této věci není.
Článek 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, nebyl v přezkoumávané věci porušen. Jeho porušení nelze spatřovat v tom, že stěžovatelé nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.
Namítají-li stěžovatelé porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, není jasné, jak mohlo být základní právo tímto článkem deklarované napadenými rozhodnutími porušeno, neboť diskriminace ve smyslu citovaného ustanovení jistě nemůže být založena jen tím, že jeden z účastníků sporného řízení ve své věci neuspěje.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu