ECLI:CZ:US:2005:1.US.72.04
sp. zn. I. ÚS 72/04
Usnesení
I.ÚS 72/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. L. Š., Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1256/2003-294 ze dne 30. 10. 2003, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 124/99-242 ze dne 23. 9. 1999 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 10 C 97/92-210 ze dne 29. 6. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1256/2003-294 ze dne 30. 10. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 124/99-242 ze dne 23. 9. 1999, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. 10 C 97/92-210 ze dne 29. 6. 1998. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání domu čp. 1620 se stavební parcelou č.k. 1824 o výměře 433 m2 v K. Těmito napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Především namítá, že obecné soudy neprojednaly jeho věc bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě, neboť od zahájení řízení do dnešní doby uplynulo již více než 11 let. Tím prý bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu.
Stěžovatel dále namítá, že závěr obecných soudů, že cena nemovitostí odpovídala tehdy platným cenovým předpisů, je nesprávný. Podle jeho názoru cena nebyla řádně zjištěna původním znaleckým posudkem, ani následně vypracovanými revizními znaleckými posudky. Tvrdí, že tato interpretace pojmu nápadně nevýhodných podmínek není ústavně konformní, neboť je vždy třeba přihlédnout i k dalším konkrétním okolnostem dané věci. Nápadně nevýhodné podmínky spatřuje zejména v tom, že neměl možnost uzavřít kupní smlouvu s jakýmkoliv zájemcem, ale pouze se zájemcem, který byl schválen Městským národním výborem v Kladně. Z možných zájemců byl MNV vybrán Okresní ústav národního zdraví v Kladně, neboť ze strany MNV bylo přihlédnuto k jeho potřebě nebytových prostor. Jednalo se tak o svévolnou ingerenci orgánu veřejné moci do soukromoprávních vztahů. I když jiní zájemci byli ochotni zaplatit i vyšší kupní cenu, než byla cena určená citovaným znaleckým posudkem, bylo mu tímto zásahem určeno, s kým musí uzavřít kupní smlouvu.
Další aspekt nápadně nevýhodných podmínek spatřuje stěžovatel v tom, že uzavřením kupní smlouvy byl nucen přistoupit na neekvivalentní plnění; veškeré finanční prostředky, které prodejem nemovitosti získal, byl totiž nucen použít na úhradu svých závazků, vyplývajících z půjček poskytnutých mu na provedení oprav předmětné nemovitosti. Poté, co nemovitost prodal a splnil své závazky, byl nucen se znovu zadlužit, aby si mohl pořídit menší domek v K. k uspokojení bytových potřeb své rodiny. Domek rovněž potřeboval opravy a tak úroveň bydlení, kterou si takto zajistil, byla nesrovnatelně nižší, než úroveň bydlení v předmětné nemovitosti, kterou byl nucen prodat. Obecné soudy nedostatečně zhodnotily konkrétní okolnosti na jeho straně před uzavřením kupní smlouvy, neboť ty se promítly nejen do jeho stavu tísně, za níž kupní smlouvu uzavřel, ale i do podmínek uzavření této smlouvy, které se mu jeví jako nápadně nevýhodné. Nedostatečným zhodnocením konkrétních podmínek mu obecné soudy neposkytly náležitou soudní ochranu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 97/92 vedený u Okresního soudu v Kladně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce nejdříve domáhal, aby soud uložil žalovanému (původně Okresní ústav národního zdraví v Kladně) povinnost vydat mu dům č.p. 1620 v K. proti vrácení kupní ceny. K výzvě soudu byl podáním ze dne 8. 4. 1992 upraven petit žaloby tak, že se žalovanému ukládá povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí. Uvedl, že tento dům byl v roce 1961 převeden do majetku státu jako činžovní dům. V roce 1967 jemu (a jeho matce) byl vrácen ve špatném stavu, protože stát neprováděl opravy; současně byl nucen doplatit konto domu. Určený nájemce - Domácí potřeby - vyžadoval opravy a úpravy takového rozsahu, že z nájemného nezbývaly žádné prostředky, a proto se musel zadlužit. Vzhledem k trvalé finanční tísni a vyhrožování ze strany finančního odboru, že dům bude opět zestátněn, byl nucen uzavřít kupní smlouvu s OÚNZ; ve znaleckém posudku, na jehož základě byl dům prodáván, bylo uvedeno, že se jedná o dům rodinný. Usnesením č.j. 10 C 97/92-48 ze dne 18. 1. 1994 nařídil soud I. stupně provedení důkazu znaleckým posudkem, v jehož rámci měla ustanovená znalkyně Š. provést revizi původního znaleckého posudku znalce V., podle něhož byla sjednána kupní cena v původní kupní smlouvě. Znalkyni soud uložil, aby posoudila, zda posudek byl vypracován v souladu s tehdy platnými právními předpisy a zda cena jím zjištěná odpovídá tehdejší ceně nemovitosti. Znalkyně uvedla, že cena stanovená ve znaleckém posudku odpovídá tehdejším cenám, sama pak stanovila cenu nižší než byla cena původní. Po výslechu jí soud uložil, aby dopracovala doplňující znalecký posudek a současně zamítl návrh na zpracování revizního znaleckého posudku. K námitce vedlejší účastnice na straně žalobce (manželka žalobce) pak soud usnesením č.j. 10 C 97/92-99 ze dne 12. 2. 1996 rozhodl, že znalkyně Š. není vyloučena z provedení doplňujícího znaleckého posudku v této věci. K odvolání této vedlejší účastnice krajský soud usnesením č.j. 24 Co 170/96-109 ze dne 29. 3. 1996 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel spolu s vedlejší účastnicí znovu uplatnili připomínky k posudku a navrhovali provedení revizního znaleckého posudku. Soud I. stupně usnesení č.j. 10 C 97/92-137 ze dne 7. 11. 1996 ustanovil revizním znalcem Ústav soudního inženýrství v Brně a uložil mu zpracovat revizní znalecký posudek. Jmenovaný revizní znalec sdělil, že doba zpracování revizního znaleckého posudku bude 9 - 12 měsíců, a proto požádal o zproštění této povinnosti. Stěžovatel podal proti ustanovení tohoto revizního znalce námitky, neboť jej navrhla původní znalkyně v průběhu řízení, a proto měl pochybnosti o jeho nepodjatosti. Soud I. stupně proto usnesením č.j. 10 C 97/92-143 ze dne 4. 2. 1997 ustanovil revizním znalcem Společnost A - Consult plus, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Týnská 21. Z předloženého revizního znaleckého posudku vyplynula cena nemovitosti, která ve srovnání s původní cenou, za níž byla nemovitost prodána, byla o 1.017,- Kč vyšší. Do usnesení, jímž bylo rozhodnuto o znalečném, podali stěžovatel a vedlejší účastnice odvolání, v němž vyslovili věcné námitky proti reviznímu znaleckému posudku. Krajský soud v Praze usnesením č.j. 24 Co 220/98-191 ze dne 14. 4. 1998 potvrdil usnesení soudu I. stupně. Napadeným rozsudkem č.j. 10 C 97/92-210 ze dne 29. 6. 1998 soud I. stupně žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že se žalobci podařilo prokázat, že předmětná nemovitost přešla na stát v rozhodném období na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena v tísni. Nepodařilo se mu však prokázat, že ke kupní smlouvě došlo za nápadně nevýhodných podmínek, neboť utržil za nemovitost částku, která odpovídala ve své době platným oceňovacím předpisům; revizním znaleckým posudkem pak bylo prokázáno, že původní znalec sice nemovitost podhodnotil, avšak pouze o necelé 1 %.
K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice jednal ve věci Krajský soud v Praze jako soud odvolací. V nařízeném ústním jednání vyslechl znovu revizního znalce. Rozsudkem č.j. 24 Co 124/99-242 ze dne 23. 9. 1999 potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé a zrušil rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že shodně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena nebyla nepřiměřeně nízká, což je zřejmé z několika znaleckých posudků. Kupní smlouva neobsahovala žádné podmínky či vedlejší ujednání. Žalobce po obdržení kupní ceny zakoupil jinou nemovitost, kam se nastěhoval, takže jeho bytová situace ve srovnání s předchozím stavem nedoznala zásadního výrazného zhoršení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1256/2003-294 ze dne 30. 10. 2003 odmítnuto jako nepřípustné. Rozsudek odvolacího soudu není totiž rozhodnutím zásadního právního významu a ani jiné důvody přípustnosti dovolání Nejvyšší soud neshledal.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v první řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti však neuvádí žádné námitky, z nich by vyplynulo jeho přesvědčení, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, kterým bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné, a dospěl k závěru, že dovolací soud rozhodl v souladu s objektivním právem, jeho rozhodnutí je ústavně právně konformní a není porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Věcné námitky stěžovatele směřují proti rozhodnutím soudu I. stupně a soudu odvolacího. Především stěžovatel svými námitkami brojí proti znaleckým posudkům, které byly ve věci zpracovány. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů při ustanovování znalců a dospěl k závěru, že neporušily svým postupem příslušnou právní úpravu. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace spisu, obecné soudy ustanovily nejprve znalkyni, která měla přezkoumat původní znalecký posudek, jenž stanovil cenu, za níž byla nemovitost prodána. Vzhledem k námitkám stěžovatele uložil soud ještě dopracování doplňujícího znaleckého posudku a konečně pak ustanovil i revizního znalce. Vzhledem k vyjádření ustanoveného revizního znalce o délce zpracování posudku a vzhledem k námitkám stěžovatele soud I. stupně dokonce změnil osobu ustanoveného revizního znalce a ustanovil znalce jiného. Revizní znalec zpracoval revizní znalecký posudek a byl vyslechnut jak v řízení před soudem I. stupně, tak i v řízení odvolacím. Soud I. stupně v napadeném rozhodnutí zhodnotil provedené znalecké posudky a vyvodil z nich příslušné závěry. Ústavní soud nemůže v tomto jednání konstatovat libovůli obecných soudů, které naopak postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou. Ve znaleckých posudcích nelze nalézt ani zásadní rozpor, který by znalecké závěry mohl znehodnotit. Ústavní soud proto uzavřel, že postupem při nařizování znaleckého posudku i při hodnocení znaleckého posudky neporušily obecné soudy právo stěžovatele na spravedlivý proces, takže těmto námitkám nepřisvědčil.
Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy neprojednaly jeho věc v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Ústavní soud po přezkoumání celého řízení dospěl k závěru, že v činnosti obecných soudů nelze konstatovat neodůvodněné průtahy; obecné soudy v průběhu celé doby řádně jednaly a konaly potřebné procesní úkony. Vzhledem k této skutečnosti a také vzhledem k tomu, že řízení již bylo pravomocně ukončeno, nemůže Ústavní soud ex post ovlivnit délku celého řízení, která - ač byla vskutku dlouhá - nebyla způsobena pochybením obecných soudů.
Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nepřihlédly ke všem konkrétním okolnostem, za nichž byla kupní smlouva uzavírána, a jež způsobily, že byla uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že všem skutečnostem, které stěžovatel v řízení před nimi namítal, věnovaly obecné soudy dostatečnou pozornost a ve svých rozhodnutích je také zhodnotily. Samotný proces dokazování a zejména pak hodnocení důkazů je vlastní samostatnou a nezávislou činností soudů, do které je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze tehdy, jestliže nebyly v tomto procesu dodrženy obecné procesní zásady tak, že by mohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V předmětné věci se však obecné soudy všemi uplatněnými námitkami zabývaly, provedené důkazy dostatečně zhodnotily - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř. Jejich postup byl pouze aplikací běžného práva, která byla provedena způsobem ústavně právně konformním. Nedošlo tak k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny ani k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud navíc podotýká, že některé námitky (např. námitka další zadluženosti a neodpovídající úrovně bydlení) uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti a nikoliv v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel rovněž namítal, že nápadně nevýhodné podmínky spočívaly i v tom, že nemohl uzavřít kupní smlouvu s kýmkoliv, ale pouze se subjektem určeným MNV. Tato námitka však neodpovídá skutečnosti tak, jak vyplývá ze soudního spisu. Z výpovědi manželky stěžovatele (č.l. 14 revers, 15), která byla slyšena jako svědkyně dříve než byla připuštěna jako vedlejší účastnice na jeho straně, vyplývá, že se o tíživé situaci radili s panem J., tehdejším předsedou ONV, který jim poradil, aby se dům snažili prodat, a posléze ho požádali, aby jim pomohl najít kupce. V této souvislosti lze obecně podotknout, že uvedené námitky by mohly být rovněž podřazeny pod pojem tísně, kterou se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že kupní smlouva v tísni uzavřena byla. Negativní závěr obecných soudů se však týkal nápadně nevýhodných podmínek a tento závěr Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - akceptuje i z hlediska ústavněprávního.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu