ECLI:CZ:US:2005:1.US.72.05
sp. zn. I. ÚS 72/05
Usnesení
I.ÚS 72/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Š. a V. Z., zastoupených JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze, Severovýchodní II/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2004, č.j. 14 Cmo 53/2004-145, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 10.12.2003, č.j. 36 Cm 32/2003-123, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice jako účastníků řízení a TRUZAK - interiéry, s. r. o., se sídlem Horní Jelení, Kolářského ul. 272, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8.2.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírají stěžovatelé o následující důvody.
Stěžovatelé měli v úmyslu ukončit své členství ve společnosti TRUZAK - interiéry, s. r. o. ke konci roku 1997, v roce 1998 však nabyli přesvědčení, že jejich vystoupení ze společnosti nebylo v souladu s ustanovením §149 obch. zák, neboť jejich podpisy na dohodě mezi účastníky nebyly úředně ověřeny. Stěžovatelé tedy z tohoto důvodu podali dne 21.2.2000 k rejstříkovému soudu návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, rejstříkový soud však rozhodl dne 30.10.2002 v jejich neprospěch, neboť vedlejší účastnice dodala soudu zápis z valné hromady s podpisy úředně ověřenými. Stěžovatelé se domnívají, že došlo k porušení jejich práva, neboť rejstříkový soud o jejich návrhu zaslaném dne 21.2.2000 rozhodl až 30.10.2002, tedy v rozporu s ust. §200c odst. 3 a §200d odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé dále namítají, že v jejich věci došlo dle §402 obch. zák. ke stavení promlčecí lhůty, neboť podaný návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku podávali nejen za účelem právní jistoty, ale také za účelem určení práva. Stěžovatelé mají za to, že dle ust. §200b odst. 1 o. s. ř. není zápis do obchodního rejstříku úkonem deklaratorním, neboť se nejedná o případ, kdy lze řízení zahájit i bez návrhu dle usn. §81 odst. 1 o. s. ř., ale o návrh v souladu s ust. §80 o. s. ř. V řízení o povolení změn v zápisu je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení požadovaného zápisu. Stěžovatelé se dále domnívají, že soud při zjišťování výše vypořádacích podílů měl postupovat v souladu s ust. §120 odst. 2 o. s. ř., tedy byl povinen provést veškeré důkazy ke zjištění skutkového stavu, nikoli stavět pouze na výpovědi vedlejší účastnice a nepřipustit návrh stěžovatelů na vyhotovení znaleckého posudku, soud tedy dle tvrzení stěžovatelů jednal v rozporu s ust. 132 o. s. ř., neboť při hodnocení důkazů jeden důkaz opomenul a tak zatížil své rozhodnutí vadou a současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a tedy v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelé dále namítají, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ust. §150 a dále v rozporu s ust. §61 odst. 3 obch. zák., neboť vzal za prokázané, že návrh stěžovatelů na vyplacení vypořádacích podílů začal běžet ke dni schválení řádné účetní uzávěrky ze dne 31.12.1997. Stěžovatelé uvádějí, že je pravdou, že byla provedena valnou hromadou společnosti účetní uzávěrka ke dni 31.12.1997, ale byla provedena pouze na základě povinnosti stanovené zákonem o dani příjmů, tato účetní uzávěrka ani valná hromada neřešila výši vypořádacího podílu. Dle stěžovatelů je tedy zřejmé, že výše vypořádacího podílu nebyla zjištěna podle zákonných ustanovení. Stěžovatelé se o výši vypořádacích podílů v té době nezajímali, neboť byli přesvědčeni, že jsou stále řádnými společníky společnosti, proto podali návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obou soudů byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo,v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice jako účastníků řízení a TRUZAK - interiéry, s. r. o. jako vedlejší účastníce řízení.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Pokud stěžovatelé napadají závěry obecných soudů, tykající se počátku běhu promlčecí doby, jejího stavení a přetržení promlčení, odvolací soud své závěry podrobně vyložil v odůvodnění napadeného usnesení, na které odkazuje. Výtky stěžovatelů, týkajících se jejich práva na to, aby v jejich věci soud rozhodl v přiměřené době, směřuji proti řízení před rejstříkovým soudem, tedy v jiné věci. Vrchní soud v Praze tedy navrhuje, aby Ustavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že pokud se stěžovatelé domáhají svého práva na spravedlivý proces, žaloba stěžovatelů byla řádně projednána před krajským soudem, ve věci proběhla dvě ústní jednání, při kterých byly provedeny veškeré důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu, poté ve věci rozhodoval na druhém stupni Vrchní soud v Praze, který taktéž rozhodl až po provedeném ústním jednání. K porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nedošlo a ani skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti tomu nenasvědčují. Článek III. bod 1 stížnosti se týká zcela jiného řízení a rozhodnutí, řízení a rozhodnutí rejstříkového soudu předmětem ústavní stížnost nejsou. Článek III. body 2 až 4 stížnosti jsou pak pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry soudů prvního stupně a soudu odvolacího, z uváděných skutečností však porušení základního práva stěžovatelů dovodit nelze. Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastnice TRUZAK - interiéry, s. r. o. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť má za to, že soudy v rámci řízení o vyplacení vypořádacích podílů postupovaly v souladu se zákonem, a to jak v otázce postupu řízení, tak i rychlosti řízení. Pokud stěžovatelé vytýkají rejstříkovému soudu zdlouhavost řízení, pak vedlejší účastnice namítá, že řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku nemá přímou souvislost s řízením o výplatě vypořádacího podílu, řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku nemělo vliv na možnost stěžovatelů uplatnit žalobou jejich nároky na vypořádací podíl, pokud měli za to, že nebyly ze strany vedlejší účastnice řádně uspokojeny. Současně je vedlejší účastnice přesvědčena, že sama skutečnost, že soud neprovedl stěžovateli navržený důkaz, nezpůsobuje porušení jejich práv, neboť ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. pokud ke zjištění skutkového stavu postačily soudem provedené důkazy, není třeba provádět důkazy účastníky navržené. Vedlejší účastnice se současně ztotožňuje s právními závěry obou soudů ohledně nemožnosti stavení promlčecí lhůty. Vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnul, popřípadě zamítnul.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením ze dne 10.12.2003, č.j. 36 Cm 32/2003-123, Krajský soud v Hradci Králové pobočka Pardubice (dále také jen "krajský soud") zamítnul žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali vyplacení vypořádacích podílů ve výši 360.000,- Kč pro každého z nich. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením ze dne 9.11.2004, č. j. 14 Cmo 53/2004145, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že závěr soudu prvního stupně, který jej vedl k zamítnutí žaloby podle §388 odst. 1 obch. zák. považuje odvolací soud za správný.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovateli namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
V dané věci Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda je oprávněná námitka stěžovatelů, že soud prvního stupně postupoval při zjišťování skutkového stavu v rozporu s ust. §120 o. s. ř. a při hodnocení důkazů pak v rozporu s §132 o. s. ř., a v důsledku toho pak v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů vycházely při zjišťování skutkového stavu z řádně provedeného dokazování. Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud vycházel při zjišťování skutkového stavu z rejstříkového spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. C 2922, z výzvy stěžovatelů ze dne 6.2.2003 k výplatě vypořádacích podílů, z přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1997 učiněného vedlejší účastnicí včetně výkazu zisků a ztrát a rozvahy k datu 31.12.1997 a doplňujících údajů k nim, ze zápisu z valné hromady vedlejší účastnice konané dne 30.3.1998, z účastnických výpovědí stěžovatelů a jednatelů vedlejší účastnice. V odůvodnění napadeného usnesení pak krajský soud uvedl, že další dokazování neprováděl, neboť účastníci řízení další důkazy k prokázání svých tvrzení nenavrhli a soud pokládal dokazování za provedené v rozsahu zcela dostačujícím ke zjištění skutkového stavu (§120 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze pak vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že zopakoval důkaz rejstříkovým spisem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. C 2922. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stejně jako v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, tak i v řízení před Vrchním soudem v Praze se konalo ústní jednání, a to dne 9.11.2004, zástupce stěžovatelů při tomto ústním jednání uvedl, že nemá návrhy na doplnění dokazování. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelů, že soud prvního stupně neprovedl veškeré důkazy ke zjištění skutkového stavu, když stavěl pouze na výpovědi vedlejší účastnice. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soudy obou stupňů vycházely při zjišťování skutkového stavu z řady dalších důkazů, přičemž je věcí obecných soudů, jaké důkazní prostředky považují ke zjištění skutkového stavu za potřebné, stěžovatel sám v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem výslovně uvedl, že další návrhy na doplnění dokazování nemá. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ust. §150 a dále v rozporu s ust. §61 odst. 3 obch. zák., neboť vzal za prokázané, že návrh stěžovatelů na vyplacení vypořádacích podílů začal běžet ke dni schválení řádné účetní uzávěrky ze dne 31.12.1997, zde dospěl Ústavní soud k závěru, že podstata ústavní stížnosti v této části spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů, které soudy přijaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích. To platí i pro námitku stěžovatelů ohledně stavení promlčecí doby ve smyslu §402 obch. zák, kdy stěžovatelé namítají, že návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku podali nejen za účelem právní jistoty, ale také za účelem určení práva. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelé výše uvedené námitky uplatnili již částečně v žalobě ze 25.2.2003, zcela pak v odvolání ze dne 21.1.2004 proti napadenému usnesení krajského soudu. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelů s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
K námitce stěžovatelů směřující proti usnesení rejstříkového Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.10.2002, Rg. C 2922, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, když proti uvedenému usnesení rejstříkového Krajského soudu v Hradci Králové nepodali odvolání v souladu s poučením soudu. Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatelů za takový opravný prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno považovat odvolání. Z přiloženého spisu Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé o tom, že proti tomuto rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, byli v souladu se zákonem Krajským soudem v Hradci Králové poučeni.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovali porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Pokud jde o namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud již nejednou konstatoval (viz např. usnesení ze dne 23.5.2005 sp. zn. IV.ÚS 25/05), že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu