ECLI:CZ:US:2005:1.US.725.04
sp. zn. I. ÚS 725/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J.C., zast. advokátem JUDr. J.K., proti usnesení, a H., a.s., Městského soudu Praze ze dne 16.9.2004, čj 15 Co 338/2004-77, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení 1, zast. advokátem JUDr. I.R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), které označil jako usnesení ze dne 16.9.2004, vydané pod čj. 15 Co 339/2004-77. Z obsahu ústavní stížnosti a podle připojené přílohy je zřejmé, že takové označení napadeného usnesení je nepřesné v důsledku písařské chyby, a je zřejmé, že stěžovatel předloženou ústavní stížnosti napadá usnesení městského soudu čj. 15 Co 338/2004-77. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení informoval o dosavadním průběhu sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") na základě žaloby (později doplněné) vedlejšího účastníka, kterou se domáhá, aby soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit specifikované peněžní částky. Vedlejší účastník v tomto sporu podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým by se stěžovateli zakázalo, aby na jiného převáděl a zástavním právem zatěžoval 10 ks akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 100 000,- Kč a 29 ks akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 1 000 000,- Kč akciové společnosti N., a.s. Obvodní soud usnesením ze dne 28.6.2004, čj. 8 C 217/2004-30, požadované předběžné opatření vydal, stěžovatel proti němu podal odvolání, městský soud napadené předběžné opatření, jako věcně správné, potvrdil. K vydání předběžného opatření stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník návrh na jeho vydání zdůvodnil jedině poukazem na smlouvu o zúžení společného jmění manželů, kterou uzavřel stěžovatel se svou manželkou, a tvrzením, že dohoda byla uzavřena s úmyslem zkrátit práva vedlejšího účastníka. K tomu vedlejší účastník argumentoval tím, že stěžovatel vystavil dne 17.5.1999 a 27.4.2000 ručitelská prohlášení, jimiž se zavázal uhradit pohledávky vyplývající z úvěrových smluv uzavřených mezi vedlejším účastníkem a společností K., a.s. (stěžovatel byl členem dozorčí rady této společnosti). Na její majetek byl dne 12.7.2001 prohlášen konkurs. Vedlejší účastník dále tvrdil, že stěžovatel musel vědět o insolvenci a předlužení této společnosti. Smlouva o zúžení společného jmění byla uzavřena dne 4.4.2000, návrh na vklad byl podán až 29.5.2001, nedlouho před prohlášením konkursu na majetek společnosti K., a.s. Vedlejší účastník interpretoval uzavření smlouvy o zúžení společného jmění jako jednoznačný úmysl stěžovatele zkrátit práva věřitele. S touto argumentací se obvodní soud ztotožnil, a tudíž měl za prokázané, že je zde důvodná obava, že by se stěžovatel mohl dále zbavoval svého majetku, čímž by mohl (s ohledem na výši žalované částky) ohrozit případný výkon soudního rozhodnutí. S touto argumentací se v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ztotožnil i městský soud. Stěžovatel s ní zásadně nesouhlasí a považuje ji za chybnou.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Čl. 11 odst. 1 Listiny
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud uvedl, že stěžovatel prakticky stejnou argumentaci, která je obsahem ústavní stížnosti, již uplatnil ve svém odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Soud svůj právní názor na věc vyjádřil v odůvodnění a trvá na něm; proto v podrobnostech na něj odkázal. Pro úplnost městský soudu poznamenal, že předběžná opatření jsou rozhodnutími, která mají dočasnou povahu, nejsou konečnými opatřeními a vydávají se jen na podkladě toho, že navrhovatel osvědčí, nikoli prokáže, důvodnost návrhu. To znamená, že k nařízení předběžného opatření postačuje, že rozhodné skutečnosti jsou alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň pravděpodobné; ostatní skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány (postaveny najisto). V posuzované věci tak tomu při nařízení předběžného opatření bylo a tak nemohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník požádal o specifikaci podání stěžovatele, neboť obdržel od Ústavního soudu výzvu též ve věci sp. zn. II. ÚS 633/04, v níž stěžovatel napadá usnesení městského soudu ze dne 16.9.2004, čj. 15 Co 337/2004-75, přičemž usnesení čj. 15 Co 339/2004-77 nebylo vydáno v žádné právní věci vedené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Proto není vedlejšímu účastníkovi zřejmé, proti jakému rozhodnutí městského soudu ústavní stížnost směřuje. I přesto tuto výhradu vedlejší účastník v obecné rovině upozornil, že stěžovatel ve svých podáním v podstatě pouze opakuje argumenty již uvedené v odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně a prezentuje je jako argumenty zakládající důvodnost ústavní stížnosti. Podle vedlejšího účastníka stěžovatel nesprávně zaměňuje institut ústavní stížnosti s institutem řádného či mimořádného opravného prostředku, jeho podání nejsou opřena o jakoukoliv relevantní ústavně-právní argumentaci, resp. o relevantní právní rozbor věci z hlediska tvrzeného zásahu napadených rozhodnutí do základních práv a svobod. Vedlejší účastník má zato, že žádným z rozhodnutí, která jsou specifikována v podáních stěžovatele, k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost hodnotí jako nedůvodnou a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Vedlejší účastník si sice vyhradil právo na podání podrobného vyjádření poté, co mu bude náležitě specifikováno podání stěžovatele, k němuž má být vyjádření podáno, Ústavní soud však považoval obecné vyjádření za dostačující.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 8 C 217/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal dne 26.5.2004 proti stěžovateli žalobu na zaplacení 5 mil. Kč s příslušenstvím, a to z důvodu ručitelského prohlášení stěžovatele zajišťujícího pohledávky vedlejšího účastníka vůči společnosti K., a.s., a též návrh na vydání předběžného opatření, Obvodní soud návrhu na vydání předběžného opatření částečně vyhověl a zakázal stěžovateli převádět a zatěžovat zástavním právem obchodní podíl ve výši 25 % ve společnosti H., když dovodil, že stěžovatel, jako člen dozorčí rady této společnosti, musel vědět o jejím předlužení a jeho dispozice s majetkem ve společném jmění, které provedl krátce před podáním návrhu na prohlášení konkurzu na majetek společnosti, jsou účelové, směřující ke zmaření uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka. Dne 24.6.2004 podal vedlejší účastník návrh na vydání dalšího předběžného opatření; obvodní soud dalším usnesením předběžné opatření vydal, když opět shledal, že je zde důvodná obava, že by mohl stěžovatel ohrozit případný výkon soudního rozhodnutí. Vedlejší účastník posléze žalobu doplnil a podal návrh na vydání třetího předběžného opatření, kterým by soud uložil společnosti N., a.s. omezení dispozic s nemovitostmi v jejím vlastnictví (jediným akcionářem této společnosti je stěžovatel). Mezitím podal stěžovatel odvolání proti usnesení o prvním předběžném opatření, v němž oponoval názoru soudu a trval na tom, že nelze mít za prokázané, že by měl jakýkoliv zájem zbavovat se svého majetku a tím ohrožovat případný výkon soudního rozhodnutí, bude-li vedlejší účastník ve věci samé úspěšný. V mezidobí bylo vydáno předběžné opatření vůči společnosti N., a.s., jímž bylo částečně vyhověno návrhu vedlejšího účastníka, také tato společnost se proti předběžnému opatření odvolala. Městský soud třemi usneseními ze dne 16.9.2004, čj. 15 Co 337/2004-75, čj. 15 Co 338/2004-77, a čj. 15 Co 339/2004-79, napadená usnesení potvrdil, protože odvolání shledal nedůvodnými (předmětné ústavní stížnosti se týká usnesení 15 Co 338/2004-77).
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti předběžnému opatření, jež údajně zasáhlo do jeho základních práv a svobod. Ústavní soud se povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 31/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 69) soud poukázal na to, že vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svaze 16, Praha 2000, nález č. 158) Ústavní soud konstatuje, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem, a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když z hlediska soudní praxe, dochází k "zatímní" úpravě. K tomu dále Ústavní soud dodává, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány.
V souladu s §74 a §102 obč. soudního řádu lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§77 obč. soudního řádu). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu.
To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení obč. soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z vyžádaného spisu - bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, když by se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při vydávání zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o obavě. Z připojeného spisu konkrétně vyplynulo, že vedlejší účastník tvrdí existenci pohledávky vůči stěžovateli - ručiteli. Za této situace je patrné, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR). Se stěžovatelovými námitkami, že omezení vlastnického práva bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, je třeba totiž vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je předběžnou "sankcí" za pravděpodobné porušení jiné právní povinnosti (v daném případě povinnosti uhradit jako ručitel dluh).
K tvrzenému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že toto základní právo nelze interpretovat jako právo na vydání takového rozhodnutí, které bude korespondovat jeho právnímu názoru.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu