ECLI:CZ:US:2005:1.US.726.04
sp. zn. I. ÚS 726/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. T. Ch., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2004, čj. 17 Co 343/2002 - 258, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1452/2004 - 279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 2. 2004, čj. 17 Co 343/2002 - 258, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1452/2004 - 279. Rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě, kterým bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 258 se stavební parcelou č. 297 o výměře 458 m2 v obci a katastrálním území Velké Poříčí je žalobkyně O. Š., právní předchůdkyně stěžovatele. Krajský soud výše označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ČR výše citovaným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva daného čl. 11 odst. 1, 3, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem obou uvedených soudů, podle kterého se právní předchůdkyně stěžovatele domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, které převzal stát bez právního důvodu. Proto se na daný případ vztahuje speciální právní předpis, a to zákon č. 87/1991 Sb., a nikoliv ustanovení §126 ObčZ a ustanovení §80 písm. c) OSŘ, podle kterých právní předchůdkyně žalobu podala. Nesouhlasil s tvrzením, že se jeho právní předchůdkyně v dané věci nemohla domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných právních předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že tento názor soudů není správný a ve svém důsledku vede k porušení výše uvedených článků Listiny. Matka stěžovatele vyzvala, podle zákona č. 87/1991 Sb., k vydání nemovitosti Bytový podnik v Náchodě. Ten v mezidobí převedl nemovitosti na obec Velké Poříčí, proto následně žalovala na vydání nemovitostí tuto obec. Její žaloba byla Okresním soudem v Náchodě zamítnuta z toho důvodu, že pasivní legitimaci v tomto sporu měl mít Bytový podnik v Náchodě, proti kterému žalobkyně rozšířila žalobu až po lhůtě, uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru stěžovatele existují na převzetí věci státem bez právního důvodu v období od 25. 2. 1948 až 1. 1. 1999 duplicitně dvě právní úpravy, a to zvláštní, podle zákona č. 87/1991 Sb., a obecná podle občanského zákoníku. Smyslem zvláštní úpravy v oblasti restitucí nebylo vyloučit užití obecné právní úpravy. Podle stěžovatele, pokud někdo nevyužil zvláštního zákona k uplatnění svých práv či nebyl úspěšný v tomto řízení, tato skutečnost nemůže bránit uplatnění práva podle obecného právního předpisu za situace, kdy právní úprava jak podle obecného předpisu, tak podle zvláštního předpisu, je naprosto totožná. Zvláštní právní úprava, spočívající ve zmírnění některých majetkových křivd, je právní úpravou přechodnou a výjimečnou. Nelze tedy paušálně uzavřít, že v tomto případě zvláštní právní úprava má přednost před obecnou právní úpravou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Hradci Králové zcela odkázal na důvody zamítnutí žaloby, uvedené v napadených rozhodnutích.
Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že jeho právní názor není jen názorem senátu dovolacího soudu, ale vychází jednak ze stanoviska uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993, str. 114, 115, jednak ze závěrů předcházejícího rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, vydaného pod sp. zn. 22 Cdo 1222/2001. Tyto právní závěry byly rovněž v napadeném rozsudku uvedeny. Povaha posuzovaného konkrétního případu stěžovatele nebyla odlišná v tom smyslu, aby při vydání napadeného rozhodnutí bylo namístě se odchylovat od těchto předchozích právních závěrů senátu i kolegia Nejvyššího soudu ČR.
Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 3. 2002, čj. 8 C 225/2000 -204, bylo zjištěno, že soud určil, že žalobkyně O. Š. je vlastníkem domu čp. 258 se stavební parcelou č. 279 ve Velkém Poříčí, zapsaných na listu vlastnictví č. 10 001 pro obec a katastrální území Velké Poříčí u Katastrálního úřadu v Náchodě. Podle odůvodnění rozsudku konfiskační výměr bývalého ONV v Broumově nikdy nenabyl právní moci, a nemohl tedy vyvolat právní účinky, které jsou uvedeny v ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Proto okresní soud dospěl k závěru, že zde chybí pravomocné rozhodnutí správního orgánu, které bylo podmínkou pro to, aby stát nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Z toho důvodu nemohlo vlastnictví k nemovitostem platně přejít na stát. O. Š. přijala dědictví své matky M. N., čímž podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 vstoupila do práv a povinností zůstavitelky a stala se po ní vlastnicí nemovitostí. Podle názoru okresního soudu uplatnění nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. v sobě nezahrnuje popření vlastnického práva k věci ani uznání platnosti přechodu vlastnictví na stát.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 17 Co 343/2002, výše citovaný rozsudek okresního soudu změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že vlastníkem domu na st. p. a této stavební parcely v obci a katastrálním území Velké Poříčí je stěžovatel. O. Š. v průběhu odvolacího řízení zemřela. Usnesením ze dne 8. 12. 2003, čj. 17 Co 343/2002 - 249, krajský soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno, na straně žalobce s Ing. V. Š., který podle dohody o vypořádání dědictví, schválené usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. D 74/2003, nabyl dědictví po O. Š.. Předmětné nemovitosti přešly na stát v tzv. rozhodném období, tj. mezi 28. 2. 1948 a 1. 1. 1990, podle zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, na který tento zákon pamatuje konstituováním práva určitých osob, mezi něž by původní žalobkyně patřila podle §3 tohoto zákona. Krajský soud dále poukázal na to, že zákon č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním. Stanoví-li tedy tento zákon zvláštní podmínky a postup pro zmírnění majetkové křivdy, na niž míří, pak lze tuto majetkovou křivdu zmírňovat jen jeho prostřednictvím. Hledat její zmírnění či nápravu za pomoci institutů upravených v občanském zákoníku, jako předpisu obecném, ať už formou žaloby o vydání věci nebo o určení vlastnického práva, je z podstaty vztahu mezi předpisem zvláštním a obecným nepřípustné. Tento přístup se vztahuje i na předmětnou věc. Původní žalobkyně postupovala správně, pokud v roce 1992 podala žalobu o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Na věci nic nemění skutečnost, že tehdy neuspěla. I když žalobu podala proti tomu, kdo byl k vydání skutečně povinen, neuspěla proto, že ve vztahu k němu zahájila soudní řízení až po vypršení zákonné propadné lhůty, což vyplývá ze spisu sp. zn. 5 C 90/92 Okresního soudu v Náchodě.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1452/2004 -279, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele proti výše označenému rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto. V odůvodnění rozsudku dovolací soud poukázal na stanovisko č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je vyloženo, že vydání věci podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 ObčZ. Jde tu o zvláštní právní institut restituce práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Úprava v zákonech č. 87/1991 Sb., č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb. nevychází z toho, že vyvlastňovací a jiné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by zákony restituční povahy samotnými se obnovovalo vlastnické právo původních vlastníků. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. To platí i v případě, že oprávněná osoba restituční nárok již uplatnila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstruuje svůj vlastní právní názor, podle něhož smyslem restitučních zákonů nebylo vyloučit užití obecné právní úpravy. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice s ustáleným obecným právním názorem na vztah mezi obecným právním předpisem a zvláštní právní úpravou určitého institutu a v souvislosti s tím i s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
V daném případě se právní názor odvolacího soudu i dovolacího soudu opírá o stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR. Toto stanovisko podává zcela jednoznačný výklad poslání zvláštních tzv. restitučních zákonů a jejich vztahu k obecným právním předpisům, v daném případě k občanskému zákoníku. Toto stanovisko ve svých rozhodnutích akceptoval i Ústavní soud. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že přijetím zvláštních restitučních zákonů došlo k duplicitě právní úpravy ochrany vlastnického práva. Právě naopak, restituční zákony byly přijaty proto, aby poskytly ochranu vlastnickým právům ve zvláštních případech a za zvláštních podmínek, taxativně vymezených právě v těchto zákonech. Jinak by přijetí restitučních zákonů postrádalo jakýkoliv smysl a účel.
Občanský zákoník poskytuje ochranu vlastnickému právu v souladu s Listinou základních práv a svobod. Zvláštní druh ochrany poskytují restituční zákony vlastnickému právu těch zákonem stanovených osob, u nichž došlo za zákonem stanovených podmínek k porušení tohoto práva v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nelze proto v žádném případě směšovat či zaměňovat právní úpravu obecnou a zvláštní.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obou soudů ani v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, na která odkazoval ve své ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu