ECLI:CZ:US:2005:1.US.728.04
sp. zn. I. ÚS 728/04
Usnesení
I. ÚS 728/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Č., zastoupeného advokátem Mgr. R.G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 1 To 752/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. Nt 2003/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 1 To 752/2004, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. Nt 2003/2004. Zároveň vyjadřuje názor, že tato rozhodnutí porušují jeho ústavním pořádkem zaručená práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Shora uvedeným usnesením Okresní soud v Šumperku jako orgán rozhodující o vazbě stěžovatele nepřijal nabídku záruky otce stěžovatele, jakožto osoby důvěryhodné ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť ji vzhledem k osobě stěžovatele a k povaze projednávaného případu neshledal dostatečnou. Dále ve smyslu §73a odst. 2 trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky otce stěžovatele ve výši 1 000 000 Kč s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, a závažnost důvodu vazby. O stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení Okresní soudu v Šumperku rozhodoval Krajský soud v Ostravě. Ten ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Obě uvedená rozhodnutí stěžovatel napadá, jak již bylo uvedeno, ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy u něho dovozují vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu. Zároveň však projevuje přesvědčení, že v příslušném vyšetřovacím spise není obsažen jediný podkladový materiál, z něhož by vyplývaly skutečnosti odůvodňující vazbu podle §67 písm. a) trestního řádu. Zdůrazňuje, že přestože je cizím státním příslušníkem, již několik let žije na území České republiky, kde má trvalý pobyt jeho otec. V České republice stěžovatel pracuje na základě pracovního povolení dle pracovní smlouvy na dobu neurčitou, také zde má sjednánu nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Na základě těchto skutečností stěžovatel dovozuje své silné materiální a rodinné vazby na území České republiky. Proto se nedomnívá, že vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu opodstatněný. I pro případ, že by byl vazební důvod skutečně dán, však stěžovatel poukazuje na nabízené záruky, jež považuje za dostatečné pro propuštění z vazby. Stěžovatel zdůrazňuje, že je osobou netrestanou a jednáním, které mu je kladeno za vinu nevznikla žádná škoda. Stěžovatel se domnívá, že skutečným důvodem vazby je absence důkazů proti jeho osobě, a orgány činné v trestním řízení tak prostřednictvím institutu vazby chtějí dosáhnout změny stěžovatelovy výpovědi. Stěžovatel dále poukazuje na vazební řízení ve věci spoluobviněného Ing. J.J., který byl z vazby již propuštěn na základě písemného slibu. Stěžovatel je přesvědčen, že jmenovaný spoluobviněný byl z vazby propuštěn "za odměnu" za to, že se k protiprávnímu jednání doznal a usvědčuje ostatní spoluobviněné, byť podle stěžovatele nepravdivými výpověďmi. Ve světle uvedených námitek považuje stěžovatel svou vazbu a především napadená rozhodnutí za neústavní a šikanózní, pročež je navrhuje zrušit. K tomuto návrhu stěžovatel připojuje návrh na postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na přednostní projednání.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Ostravě, podle něhož námitky stěžovatele nemohou obstát. Krajský soud v Ostravě se totožnými námitkami zabýval již ve svém ústavní stížností napadeném usnesení a trvá proto na svém stanovisku v onom usnesení vyjádřeném. V ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatele, že v příslušném spise při jeho prostudování nenalezl jediný podkladový materiál odůvodňující stěžovatelovu vazbu, pochopil Krajský soud v Ostravě jako výtku směřující vůči nekompletnosti svazku, který byl stěžovateli k prostudování předložen. Krajský soud v Ostravě proto tuto námitku odmítl s tím, že není příslušný k rozhodování o takové námitce, neboť dozorem nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení je pověřen státní zástupce. K části ústavní stížnosti, kde stěžovatel připomíná odlišný postup orgánů činných v trestním řízení vůči spoluobviněnému Ing. J.J., jenž byl vazby propuštěn na základě písemného slibu, Krajský soud v Ostravě dodává, že trestná činnost, osobní a majetkové poměry stěžovatele nemohou být srovnávány s trestnou činností spoluobviněného. Dále Krajský soud v Ostravě poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 168/2004, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 343/2004, které se rovněž týkaly věci stěžovatele. Ke svému vyjádření Krajský soud v Ostravě připojil návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Okresní soud v Šumperku jako účastník řízení faxovým přípisem zareagoval pouze na žádost Ústavního soudu k zaslání spisu sp. zn. 0 Nt 2003/2004, k věci samé se nevyjádřil.
Po důkladném prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a shromážděného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 3, Praha: C. H. B., 1995, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Napadená usnesení jsou podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodněna a vypořádavají se s námitkami, které stěžovatel ve věci vznášel. Okresní soud v Šumperku ve svém usnesení po prozkoumání spisového materiálu jasně a srozumitelně uvedl, z jakých skutečností při rozhodování o nabízených zárukách vycházel. Zohlednil charakter trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, pro který je stěžovatel stíhán, a dostatečně konkrétně popsal stěžovatelovu roli v popsaném skutkovém jednání, přičemž zdůraznil organizovanost a promyšlenost uvedeného jednání. Dále konstatoval, že tímto jednáním hrozilo způsobení škody ve výši asi 23 500 000 Kč. Krajský soud v Ostravě na základě stížnosti usnesení přezkoumal, přičemž také logicky vyložil, jaké skutečnosti vedly k zamítnutí stížnosti. Zdůraznil, že stěžovateli hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši nikoliv při dolní hranici trestní sazby v rozpětí 5 až 12 let. V obou případech obecné soudy dovodily, že stěžovatele nelze z vazby propustit, neboť nabízené záruky nemohou v předmětné věci vazbu nahradit. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Podstatu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s hodnocením a rozhodování příslušných orgánů ve své vazební věci. V ústavní stížnosti formulovaný nesouhlas se závěry orgánů činných v trestním řízení nemůže být základem pro kasaci stěžovatelem označených rozhodnutí.
Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se stěžovatel domáhal zrušení vazebních rozhodnutí ve své věci cestou několika ústavních stížností. Naposled ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 578/04 směřující proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 1 Zt 656/2001, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Š. ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. Nt 134/2004. Již v této ústavní stížnosti uplatnil námitku poukazující na vazební rozhodnutí příslušných orgánů ve věci spoluobviněného Ing. J.J. V usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 578/04, však bylo konstatováno, že v případě Ing. J.J. se jednalo odlišnou procesní situaci, kdy byl tento propuštěn na základě slibu ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejný závěr lze v nyní posuzované věci rovněž učinit. Oprávněnost či odůvodněnost postupu státního zástupce ve věci Ing. J.J. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Konečně Ústavní soud dodává, že otázky viny stěžovatele či pravdivosti výpovědí Ing. J.J. budou teprve předmětem dalšího řízení a dokazovaní před obecnými soudy.
Proto s odkazem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve vztahu k návrhu stěžovatele na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu pro úplnost uvádí, že tento sdílí osud ústavní stížnosti samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4.8.2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu