ECLI:CZ:US:2005:1.US.737.04
sp. zn. I. ÚS 737/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E.H. a J.H.H., zastoupených advokátem JUDr. V.V., proti usnesení OSZ Praha - západ ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 1 Zn 2096/2004, a proti usnesení Policie České republiky ze dne 7. 7. 2004, ČTS: OR PZ 334/OHK-2004, za účasti OSZ a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé výše specifikovaná usnesení Policie České republiky, (dále jen "policejní orgán"), kterým byla odložena věc trestního oznámení E.H. a usnesení OSZ (dále jen "státní zastupitelství"), kterým byla zamítnuta stížnost E.H. a J.H.H. proti uvedenému usnesení policejního orgánu, a to z důvodu neoprávněnosti stěžovatelů k podání takové stížnosti.
Těmto rozhodnutím vytýkají stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 21, čl. 24, čl. 36 a čl. 38. odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 10
(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Čl. 21
(1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
(2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem.
(3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.
(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným
veřejným funkcím.
Čl. 24
Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Uvedené ústavní zásady měly být v neprospěch stěžovatelů porušeny tím, že poté, co stěžovatelka policejnímu orgánu podala trestní oznámení, tyto orgány nenaplnily zásady a principy spravedlivého procesu a nedostatečně zhodnotily předložené skutečnosti. Dále se stěžovatelé údajně nemohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům a též mělo být porušeno jejich právo na ochranu cti, dobré pověsti, ochranu jména a právo na ochranu před zveřejňováním údajů o svých osobách. Stěžovatelům také byla údajně při uplatňovaní jejich základních práv způsobena újma na základě jejich národnostního původu a příslušnosti k národnostní menšině. Dále jim mělo být upřeno právo přímo se podílet na správě věcí veřejných. Za "zarážející" považují stěžovatelé skutečnost, že státní zástupce stěžovatele nepovažoval v dané věci za poškozené.
Stěžovatelé odůvodnění své ústavní stížnosti shrnují tvrzením, že dotčené orgány svými postupy, právními názory a svými usneseními prokázaly, že "nechtějí rozumět skutečnostem", které stěžovatelé popsali, přestože tyto skutečnosti mají širší politické a jiné dopady.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení před Ústavním soudem. Policejní orgán odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je bezdůvodná. Státní zastupitelství jako druhý účastník uvedlo, že ačkoliv postavení stěžovatelů v pozici poškozených nelze v dané věci z ničeho dovodit, byla jejich podání věnována náležitá pozornost. Odvolává se na přezkumná stanoviska nadřízených státních zastupitelství, která napadenému usnesení státního zastupitelství vytkla pouze absenci výroku, že stížnost byla podána osobou neoprávněnou, písařské chyby a drobnější prohřešek proti kancelářskému řádu. Poukazuje též na skutečnost, že i přes existenci napadených rozhodnutí, je možno kdykoliv zahájit úkony trestního řízení objeví-li se relevantní důvod.
Z příloh ústavní stížnosti a vyžádaného spisu policejního orgánu ČTS: OR PZ 334/OHK-2004 Ústavní soud zjistil následující. Dne 13. 5. 2004 zahájil policejní orgán na základě podnětu E.H. úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 trestního zákona, maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 trestního zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona, kterých se měli dopustit členové Rady města M. v souvislosti s výkonem svých funkcí. Stěžovatelka později své podání rozšířila o další podněty. Dne 7. 7. 2004 policejní orgán svým výše specifikovaným usnesením uvedenou věc podle §159a trestního řádu odložil, neboť nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak.
Proti tomuto usnesení podali J.H.H. a E.H. stížnost. Ta byla následně zamítnuta výše uvedeným usnesením státního zastupitelství s odůvodněním, že nebyla podána osobou oprávněnou. V odůvodnění přezkumného usnesení bylo poukázáno na ustanovení §159a odst. 6, podle kterého proti usnesení o odložení věci může podat stížnost (toliko) poškozený. Přesto je zjevné, že státní zastupitelství se stížností zabývalo i věcně, neboť v odůvodnění svého usnesení se vyrovnává s námitkami stěžovatelů, vytýká usnesení policejního orgánu určité vady, ale označuje stížnost mimo jiné za nedůvodnou.
Po pečlivém prozkoumání ústavní stížnosti, jejích příloh a dalšího spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem není napravovaní jakýchkoliv pochybení orgánů veřejné moci, nýbrž ochrana výhradně ústavním pořádkem chráněných práv a svobod fyzických a právnických osob.
Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů s názorem orgánů činných v trestním řízení, že v dané věci nebyl spáchán trestný čin.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že neexistuje ústavně zaručené právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána [např. sp. zn. I. ÚS 84/99, publikovaný in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14. Vydání 1. Praha, C. H. B. 2000, str. 291]. Jedním ze znaků moderního právního státu je totiž chápání trestního stíhání a potrestání pachatele jako vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.
Z ústavněprávního pohledu je v dané věci s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu nepodstatné, že státní zástupce neposoudil situaci stěžovatelů jako postavení poškozených. Tato otázka nebyla předmětem zkoumání Ústavního soudu. Zároveň je ze spisu policejního orgánu zřejmé, že během trestního řízení stěžovatelé fakticky práva příslušející poškozeným vykonávali (zejm. právo činit návrhy a nahlížet do spisu). Ústavní soud však připomíná, že ústavně zaručené právo na stíhání jiné osoby nepatří ani osobám, které za poškozené považovat lze. Jinými slovy vyjádřeno, trestní stíhání, příp. odsouzení pachatele trestného činu, není ústavně zaručeným druhem satisfakce pro údajné poškozené, neboť ochrana individuálních zájmů není primárním cílem trestního práva a jeho nástrojů.
Ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatelé hodlali uplatnit vůči osobám, které ve svých podáních policejnímu orgánu označili, eventuální nárok na náhradu škody, která jim údajně trestnými činy měla být způsobena. I pokud by tomu tak bylo, své případné nároky by mohli nadále i přes odložení věci policejním orgánem uplatnit v rámci civilního řízení. Ústavní stížnost podaná v této fázi řízení by však byla hodnocena jako nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků, které jim zákon k ochraně práva poskytuje, tedy i prostředků občanskoprávních [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k tomu konstantní judikatura ÚS např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 358/04 nebo usnesení III. ÚS 587/04].
Přestože si jistě lze představit pečlivější zpracování napadeného usnesení státního zastupitelství co do splnění zákonných náležitostí, ani jeho vesměs formální vady, které navíc stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nezmiňují, nezpůsobují porušení žádného z jejich ústavně zaručených práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu