ECLI:CZ:US:2005:1.US.739.04
sp. zn. I. ÚS 739/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V.J., zastoupeného advokátem Mgr. F.K., proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 1 Nt 6/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 14 To 365/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib k nahrazení vazby a nepřijal ani nabídku peněžité záruky. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud zejména uvedl, že v současném stádiu řízení je stěžovatel důvodně podezřelý ze skutků kvalifikovaných jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, spáchaný částečně formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Současně soud konstatoval, že je otázkou do budoucna, zda tato právní kvalifikace obstojí vzhledem k účinnosti uvedeného ustanovení trestního zákona od 1. 7. 2002, "kdy po tomto datu se měl dopustit toliku skutku ad 2 usnesení o zahájení trestního stíhání". Soud má zato, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány a mají všechny znaky uvedeného trestného činu a že ze spáchání této trestné činnosti je důvodně podezřelý stěžovatel. Podle názoru soudu lze v této souvislosti vycházet z informací získaných prostřednictvím velvyslanectví Spojených států amerických (byť tyto informace bude nutné dále doplnit cestou právní pomoci) a dále z provedených analýz o přesunech finančních prostředků získaných v A z nelegální činnosti ve prospěch stěžovatele. Okresní soud - z používaného cestovního pasu nalezeného při domovní prohlídce znějícího na jméno J.T., kde fotografie v tomto dokladu je totožná s fotografií stěžovatele na řidičském průkazu - dále dovodil, že si stěžovatel vytvořil podmínky k tomu, aby mohl pod jiným jménem kdykoliv opustit Českou republiku. Okresní soud se domnívá, že stěžovatel byl na možnost trestního stíhání připraven a nelze vyloučit, že podnikl další kroky k tomu, aby mohl uprchnout, případně se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. S ohledem na tyto skutečnosti soud dovodil důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Oproti tomu soud neshledal navrhované důvody vazby podle §67 písm. b), c) trestního řádu. S ohledem na okolnosti případu soud nepřijal nabídku písemného slibu stěžovatele, ani jeho peněžitou záruku k nahrazení vazby. V daném případě a v současném stádiu trestního řízení nepovažuje soud tyto záruky za dostatečné a domnívá se, že v této fázi trestního řízení je nelze akceptovat. Závěrem okresní soud uvedl, že do budoucna - s ohledem na důkazní situaci - však tyto možnosti nevylučuje.
Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením ke stížnosti státní zástupkyně doplnil citované rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích tak, že je u stěžovatele dán též vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu. V další části krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud mimo jiné uvedl, že soud prvého stupně vycházel z dostatečných podkladů a na podkladě důkazního materiálu - opodstatněně pro tuto fázi trestního řízení - dovodil, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a že má všechny znaky trestného činu tak, jak je uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání. K námitce stěžovatele, že není dostatečně odůvodněna daná právní kvalifikace skutku, krajský soud uvedl, že skutek je popsán v souladu s dosavadními zjištěními a formulován tak, že to odpovídá ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu; popsáno je jednání stěžovatele i způsobený následek. V popsaném skutku jsou zmiňovány peněžní částky, které nasvědčují tomu, že trestným činem měl být získán značný prospěch. Dány jsou i zřejmé důvody, že popisovanou trestnou činnost spáchal stěžovatel. Okresnímu soudu nelze vytknout, že vzal stěžovatele do vazby, protože povaha a závažnost tohoto trestného činu takové rozhodnutí vyžaduje. Podle názoru krajského soudu nelze u stěžovatele účelu vazby dosáhnout jiným opatřením a proto nedošlo ani k přijetí písemného slibu, ani nabídky peněžité záruky. Z celkového rozsahu činnosti stěžovatele na území ČR vyplývají konkrétní důvody pro omezení jeho svobody. Krajský soud konstatuje, že vzhledem k osobě stěžovatele i k dalším okolnostem nelze uvěřit, že by se stěžovatel choval způsobem zmiňovaným v jeho stížnosti. Nemůže obstát ani tvrzení, že se v jeho věci dříve provádělo šetření a že se "ničeho takového nedopustil". Krajský soud konstatuje, že v současnosti je stěžovatel trestně stíhán a hrozí mu uložení vysokého trestu, což by vzhledem k jeho předcházejícímu chování mohlo zcela konkrétně ovlivnit jeho myšlení a rozhodování směrem předpokládaným zákonem. Proto okresní soud dobře odůvodnil omezení stěžovatele na svobodě z důvodu §67 písm. a) trestního řádu. Soud prvého stupně však pochybil, pokud nerozhodl o vzetí do vazby stěžovatele i z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Z celého spisového materiálu se podává důvodná obava, že by stěžovatel působil na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, či jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Proto se krajský soud ztotožnil s námitkami státní zástupkyně a doplnil výrok usnesení též o vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu. Další důvod vazby však neshledal opodstatněným, tj. že by stěžovatel trestnou činnost opakoval. Účelu vazby lze - podle jeho názoru - dosáhnout již zcela dostatečně opatřeními, které byly přijaty. Proto se mu další vazební důvod nejeví nutným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo zaručené zejména čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože byl vzat do vazby v rozporu se zákonem. Podle jeho názoru je sice skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání kvalifikován jako přísněji trestný (podle §252 odst. 1, 3b trestního zákona), ale tak, jak je v usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsán, měl být kvalifikován maximálně jako trestný čin dle §252a odst. 1 trestního zákona, kde trestní sazba nepřevyšuje dvě léta. Proto proti němu nemá být vedeno trestní řízení vazebně. Stěžovatel je přesvědčen, že policejní orgán užil přísnější kvalifikaci účelově, přestože je v rozporu se samotným popisem skutku a další orgány ji následně bez dalšího přejímají. Soud měl však posoudit, zda skutek, pro který je stěžovatel stíhán, má všechny znaky trestného činu, tzn. i znaky odpovídající právní kvalifikaci ve smyslu §252a odst. 3 písm. b) trestního zákona. V další části ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě vede polemiku s právní kvalifikací trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Argumentuje tak, že je nezbytné, aby byl splněn zákonný znak, tedy získání prospěchu velkého rozsahu samotným pachatelem sekundární trestné činnosti. Za prospěch získaný legalizací nelze považovat hodnotu údajně legalizovaných peněžních prostředků nebo hodnotu věcí získaných touto legalizací. Tyto peněžní prostředky, tedy prospěch, byl získán již primární trestnou činností (u které může být tento prospěch znakem trestné činnosti), avšak sekundární trestnou činností žádný nový prospěch získán není. Oběma obecným soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s tím, že je trestně stíhán dle §252a odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona i za jednání před 1. 7. 2002, tzn. před účinností novely trestního zákona zakotvující předmětné ustanovení. Podle jeho názoru měl soud nejen své pochybnosti vyjádřit - což částečně okresní soud provedl - nýbrž posoudit, zda je jeho jednání podle zákona vůbec trestné.
Stěžovatel proto navrhl v záhlaví napadené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít zejména tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel své námitky opírá především o právní kvalifikaci vyjádřenou v usnesení o zahájení trestního stíhání, se kterou v podstatě nesouhlasí. Ústavní soud zjišťuje, že se těmito námitkami - z hlediska ústavnosti - zabýval již v předcházející ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojil proti samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítanou protiústavnost však Ústavní soud nezjistil a uvedenou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 644/04, odmítl. Proto se touto částí nynější ústavní stížnosti - s ohledem na právě uvedené - nezabýval a námitky stěžovatele ohledně popisu trestného jednání i právní kvalifikace trestného skutku jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že otázka právní kvalifikace trestného skutku není při zahájení trestního stíhání natolik zásadní jako např. při podání obžaloby či při rozhodnutí o vině stěžovatele. V počátcích trestního stíhání není totiž možné s naprostou jistotou z jednání pachatele předjímat konstantní stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání a z ní vyvozovat neměnnou právní kvalifikaci skutku. Předmětné otázky tvoří podstatu a směr samotného dokazování v trestním řízení a jsou základem pro vyslovení viny, či neviny pachatele. Obdobnou kategorií je - podle mínění Ústavního soudu - i otázka doby spáchání trestného činu stěžovatele vzhledem k účinnosti trestního zákona. V souzené věci je podstatné, že se obecné soudy k této problematice - byť podle mínění stěžovatele nedostatečným způsobem - vyjadřují a vzhledem k této počáteční fázi trestního řízení jim nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Je nesporné, že tyto otázky budou předmětem dalšího posuzování v trestním řízení; ostatně, to i krajský soud v napadeném rozhodnutí podtrhl. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nemá povahu meritorního rozhodnutí ve věci samé, tzn. ve věci viny, či neviny stěžovatele; proto má Ústavní soud zato, že obecné soudy nepochybily tím, že tuto okolnost - tj. použití dané právní kvalifikace se zřetelem na účinnost příslušného ustanovení zákona od 1. 7. 2002 - pouze konstatují, bez zaujetí vlastního stanoviska. Ústavní soud dovozuje, že pokud by v této fázi trestního řízení obecným soudům tuto skutečnost vytkl, nutil by je k tomu, aby v řízení o vazbě stěžovatele v podstatě předjímaly rozhodnutí o jeho vině. Ústavní soud v této souvislosti usuzuje, že intenzita namítané (tvrzené) protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru a proto tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítá.
Z uvedených důvodů není rovněž na místě, aby soud - v této počáteční fázi trestního řízení - řešil podrobně otázku, zda byl naplněn zákonný znak (získání prospěchu velkého rozsahu) pachatelem tzv. sekundární trestné činnosti, a aby se zabýval polemikou, již stěžovatel v tomto směru vede.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že jak Okresní soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře důvod vazebního stíhání stěžovatele dle §67 písm. a) trestního řádu, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích vazební důvod dle §67 písm. a), b) trestního řádu logicky, dostatečným způsobem a přesvědčivě odůvodňují. I z těchto příčin shledal Ústavní soud jejich rozhodnutí ústavně konformním. Proto ani z tohoto hlediska nelze v postupu obecných soudů stěžovatelem namítanou protiústavnost spatřovat.
Nad rámec námitek stěžovatele Ústavní soud usuzuje, že vazební jeho stíhání nedovozují obecné soudy pouze z přísnější právní kvalifikace skutku, ale že své rozhodnutí odůvodňují zejména i obavou, že uprchne, či že se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul. Opírají se přitom o existenci dalších podstatných skutečností; jde např. o zajištěný cestovní doklad s fotografií stěžovatele znějící na cizí jméno. Z ústavněprávního hlediska nelze ani Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytknout to, že vazební stíhání stěžovatele odůvodňuje další obavou, a to že stěžovatel bude ovlivňovat a působit na dosud nevyslechnuté svědky a nebo jinak mařit objasňování trestné činnosti. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy dostatečně věnovaly otázce důvodnosti vazebního stíhání stěžovatele, přičemž neopomenuly podtrhnout i možnost přijetí písemné slibu stěžovatele i případné peněžité záruky - s ohledem na provedené dokazování - v době budoucí. Ústavní soud považuje jejich závěry i v tomto směru za jasné, logické a přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska nemá důvod jejich postupu nic vytknout.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu