ECLI:CZ:US:2005:1.US.74.05
sp. zn. I. ÚS 74/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Jiřím Benešem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 834/17, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 15 Co 29/2005-20 ze dne 13. 1. 2005 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 9 C 35/2003-12 ze dne 30. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 15 Co 29/2005-20 ze dne 13. 1. 2005, jímž bylo potvrzeno (rovněž napadené) usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 9 C 35/2003-12 ze dne 30. 11. 2004 o zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení o náhradu škody na movitých věcech. Stěžovatelka namítla, že odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá skutečnosti, protože v současné době je zcela nemajetná a je plně odkázaná na starobní důchod, jehož výše se pohybuje na hranici životního minima. Tvrzení obecných soudů, že základní kapitál obchodní společnosti, jejíž byla jednatelkou, představuje částku 870.000,- Kč a že v případě ukončení činnosti bude předmětem vypořádání, se nezakládá na pravdě, protože tento kapitál byl investován do podnikání a na účtu společnosti žádné prostředky nejsou. Z rodinného domu, jehož je vlastníkem, rovněž nemá žádné užitky, neboť do jeho údržby bylo nutno investovat prostředky a navíc je tento dům předmětem exekuce. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů, které jí nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, jí bylo zabráněno domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu a bylo tak porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že v předmětné věci nemohlo dojít k nesprávné aplikaci jednoduchého práva a k porušení základních práv stěžovatelky. Dále uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis s. zn. 9 C 92/2004 vedený u Okresního soudu v Táboře. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému E. M. zaplatit jí za zadržované movité věci náhradu škody v částce 2.389.330,- Kč s příslušenstvím, a současně požádala o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud v Táboře napadeným usnesením č.j. 9 C 92/2004-12 ze dne 30. 11. 2004 tuto žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka je jednatelkou obchodní společnosti s vkladem ve výši 348.000,- Kč. Tato skutečnost je patrná z výpisu z obchodního rejstříku a nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatelka momentálně v daném oboru nepodniká. Z výpisu z katastru nemovitostí pak vyplývá, že je vlastnicí domu s přilehlou parcelou v Bechyni a dalších nemovitostí. S odkazem na ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně uvedl, že v počátku řízení nemohl jednoznačně dospět k závěru, že žaloba je jednoznačně bezúspěšným uplatňováním práva, stejně však nemohl ani dospět k závěru, že majetkové poměry stěžovatelky jsou natolik problematické, že zaplacení soudního poplatku neumožňují.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 15 Co 29/2005-20 ze dne 13. 1. 2005 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně; poukázal na postavení stěžovatelky jako jednatelky obchodní společnosti se zaplaceným vkladem ve výši 348.000,- Kč a dále na její vlastnictví nemovitostí, a to nejen domu, na který je veden výkon rozhodnutí, ale ještě i jiných nemovitostí, které jsou sice rovněž zatíženy zástavním právem, leč to dosud nebylo realizováno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo výše uvedeno, nenáleží Ústavnímu soudu pozice další instance v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu obecný přezkumný dohled nad činností soudů, za předpokladu, že tyto soudy dodržují ve své činnosti zásady spravedlivého procesu, tj. postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Toho stěžovatelka také využila, podala žalobu na náhradu škody a využila i možnosti stanovené ustanovením §138 odst.1 o.s.ř. a při podání žaloby požádala o osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a - s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) - v zásadě nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti takové žádosti dospěl. Ústavní soud usuzuje, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly důvody, které stěžovatelka uplatnila v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout. Svá rozhodnutí přitom řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu