ECLI:CZ:US:2005:1.US.740.04
sp. zn. I. ÚS 740/04
Usnesení
I. ÚS 740/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J.K., zast. advokátem Mgr. P.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2004, čj. 21 Cdo 1012/2004-105, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a F.ú. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, a to ve výroku I. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31.102002, čj. 16 C 134/2002-58, vyhověl žalobě F.ú. a určil, že zástavní právo na nemovitostech specifikovaných ve výroku rozsudku vymezené rozhodnutím F.ú. ze dne 4.10.199 vzniklo ke dni 16.9.1996. Vycházel přitom z následujících skutkových okolností: Manželovi stěžovatelky - Ing. I.K. byl dne 16.9.1996 doručen zajišťovací příkaz F.ú. k zajištění daně z příjmů za roky 1993-1995. Dne 26.9.1996 uzavřela stěžovatelka s manželem dohodu o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, které bylo zrušeno rozsudkem soudu ke dne 25.9.1996, a téhož dne podali návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které podle této dohody nabyla do svého výlučného vlastnictví stěžovatelka. Stejného dne uzavřela stěžovatelka s manželem i darovací smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu jedné id. třetiny k dalším nemovitostem a taktéž byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Kat.ú. Š. návrhy na vklad povolil (pozn. nepochybně i vklad provedl) a tak ke dni 26.9.1996 nabyla stěžovatelka nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Dne 4.10.1996 vydal F.ú. rozhodnutí, kterým vymezil zástavní právo k předmětným nemovitostem a v rozhodnutí uvedl jako den vzniku zástavního zákonného práva den 16.9.1996, tedy den, kdy byl Ing. I.K. doručen zmíněný zajišťovací příkaz. Na tomto základě dospěl okresní soud k právnímu názoru, že zákonné zástavní právo vzniklo dne 16.9.1996. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") se ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně vzniku zástavního práva, proto stěžovatelčinu odvolání nevyhověl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítala ústavní nekonformitu výkladu §72 odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb., neboť je v rozporu s principem nedotknutelnosti vlastnického práva a s jistotou účastníků smluvních vztahů, aby nemovitosti byly zatěžovány "skrytým zástavním právem", které je založeno na rozhodnutí správce daně nedostupným pro jednoho z účastníků smluvních vztahů a kdy záleží na libovůli správce daně, kdy a zda vůbec učiní toto "skryté zástavní právo" zástavním právem zjevným. Dále stěžovatelka v dovolání tvrdila, že zástavní právo je konstituováno rozhodnutím správce daně o vymezení zástavního práva a nikoli samotným vznikem daňové pohledávky. Proto za nezbytnou podmínku pro vymezení zástavního práva rozhodnutím správce daně považuje existenci vlastnického práva daňového dlužníka k věci, která měla tvořit předmět zástavního práva. Z toho dovozuje, že zástavní právo nemohlo vzniknout, protože se dne 26.9.1996 stala vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto nemohlo být dne 4.10.1996 platně zástavní právo vymezeno, když v té době daňový dlužník již vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl. V dovolání dále upozornila, že možnému zrušení §72 odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb. Ústavním soudem předešel zákonodárce tím, že zákonem č. 367/2000 Sb. tuto právní úpravu zrušil a zajištění daňových pohledávek podrobil obecnému režimu občanského zákoníku. Nejvyšší soud napadeným výrokem ve znělce uvedeného rozsudku dovolání zamítl, když zdůraznil, že šlo o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, při kterém se nejedná o smluvní převzetí věci ani o její nabytí bývalým bezpodílovým spoluvlastníkem; zástavní právo tak vůči stěžovatelce působí bez ohledu na to, zda při uzavření dohody o vypořádání BSM o tomto zástavním právu věděla nebo vědět musela. Přitom Nejvyšší soud neakceptoval stěžovatelčin výklad §72 zák. č. 337/1992 Sb. a zaujal právní názor, že rozhodnutí správce daně o určení rozsahu zástavního práva nemělo konstitutivní povahu, protože zástavní právo vznikalo přímo ze zákona.
Stěžovatelka je přesvědčena, že zamítavou částí rozsudku Nejvyššího soudu, jako i předchozími rozsudky okresního soudu a krajského soudu došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod, především má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy neposkytly jejím právům náležitou ochranu. Tvrdí, že znění §72 zák. č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2000 odporovalo článku 1 a článku 11 Listiny, neboť zakládalo nerovnost subjektu práva při vzniku zástavního práva a neposkytovalo náležitou ochranu vlastnických práv nabytých v dobré víře. Skutečnost, že všechny soudy rozhodovaly až po zrušení zpochybňovaného znění §72 zák. č. 337/1992 Sb., nemůže podle stěžovatelky bránit tomu, aby v případě jeho neústavnosti byla obecnými soudy odmítnuta jeho aplikace. Jestliže již takovýto zákon nemůže zrušit Ústavní soud, je nutno přiznat obecným soudům právo na to, aby protiústavnost již zrušeného zákonného ustanovení posoudily samy a takové ustanovení neaplikovaly. Z uvedených důvodů se domáhá, aby Ústavní soud napadený výrok rozsudku Nejvyššího soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ohledně názoru stěžovatelky o protiústavnosti právní úpravy obsažené v ustanovení §72 zák. č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) odkázal na svoje stanovisko vyjádřené v napadeném rozsudku. Ústavní stížnost považuje za projev stěžovatelčina nesouhlasu s právními názory obecných soudů, což ve svých důsledcích má vést k přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, které je nepřípustné, proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
F.ú. se neztotožňuje s tvrzeními stěžovatelky o porušení základních práv a svobod, je přesvědčen, že k žádnému takovému následku v průběhu řízení před obecnými soudy nedošlo. S využitím judikatury Ústavního soudu podrobně polemizuje s jednotlivými námitkami stěžovatelky, které nepovažuje za důvodné a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Okresního soudu sp. zn. 16 C 274/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal dne 2.8.2002 vůči stěžovatelce žalobu o určení existence zástavního práva na specifikovaných nemovitostech v kat. úz. Š., příp. na spoluvlastnických podílech. Naléhavý právní zájem zdůvodňoval potížemi při realizaci zástavního práva. Zástavní právo mělo vzniknout podle §72 zák. č. 337/1992 Sb., tj. tím, že jako správce daně vydal zajišťovací příkaz, kterým přikázal Ing. I.K., aby zajistil daň z příjmů fyzických osob za roku 1993, 1994 a 1995 složením jistoty ve výši 5 mil. Kč, a že dne 4.10.1996 vydal rozhodnutí, kterým vymezil k předmětným nemovitostem zástavní právo, neboť Ing. I.K. požadovanou jistotu nesložil. Přestože zástavní právo vzniklo dnem 16.9.1996, katastrální úřad odmítl provést jeho záznam do katastru nemovitostí s tím, že dne 26.9.1996 mu byly doručeny smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a darovací smlouva, uzavřené mezi Ing. I.K. a žalovanou, podle kterých nabývá vlastnické právo (příp. spoluvlastnický podíl) k uvedeným nemovitostem stěžovatelka. Řízení o žalobě bylo vedeno pod původní sp.zn. 16 C 134/2002. Okresní soud rozsudkem ze dne 31.10.2002, čj. 16 C 134/2002-58, žalobě vyhověl, neboť zjistil, že stěžovatelka nabyla nemovitosti na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a darovací smlouvy až po vzniku zástavního práva. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž vytýkala nesprávné zhodnocení právního stavu. Krajský soud rozsudkem ze dne 25.6.2003, čj. 40 Co 244/2003-75, prvostupňový rozsudek potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž především zpochybňovala existenci naléhavého právního zájmu, argumentovala neústavností vzniku zákonného zástavního práva a tvrdila konstitutivní povahu rozhodnutí správce daně o vymezení rozsahu zástavního práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a zčásti opodstatněné. Dovodil, že zástavní právo vznikalo podle §72 zák. č. 337/1992 Sb. přímo ze zákona, rozhodnutí správce daně nemělo konstitutivní povahu, ale jen deklarovalo, které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva jsou zástavním právem zatíženy. Připustil, že zástavní právo zřízené podle tohoto ustanovení mohlo ve svém pořadí "až dodatečně" předstihnout jiná zástavní práva vzniklá k téže zástavě, popřípadě se mohlo projevit až v době, kdy zástava již nepatřila daňovému dlužníku nebo ručiteli. Vyjádřil souhlas se stěžovatelčiným názorem, že "zpětné sdělování" vzniku zástavního práva prostřednictvím rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva, se v právní praxi neosvědčilo a že mělo negativní právní i politické dopady. Z nevyhovujícího hodnocení původní právní úpravy však nelze dovozovat, že by nebyla ústavně konformní. Nejvyšší soud konstatuje, že zástavní právo vzniklo dnem 16.9.1996, kdy byl daňovému dlužníku doručen zajišťovací příkaz, rozhodující pro posouzení vzniku není skutečnost, komu patřila zástava v době vydání rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva, ale kdo byl jejím vlastníkem v době vzniku. Protože nemovitosti (vč. spoluvlastnického podílu) náležely daňovému dlužníku, podmínky pro vznik zástavního práva byly splněny. V další fázi se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda takto vzniklé zástavní právo působí vůči stěžovatelce, a to z odkazem na tehdejší ustanovení §151d odst. 2 obč. zákoníku. Na tomto základě formuloval závěr, že nemovitosti, jejichž výlučným vlastníkem se stěžovatelka stala na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nepřevzala na základě smlouvy, proto se citované ustanovení nepoužije a ohledně těchto nemovitostí dovolání napadeným výrokem zamítl (ve vztahu k nemovitostem nabytým na základě darovací smlouvy dovolání vyhověl - tato záležitost však není předmětem ústavní stížnosti).
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno jediné stěžovatelčino právo, jako procesní strany; jestliže soudy nepřisvědčily jejímu právnímu názoru, nelze uvažovat o nespravedlivém procesu a neposkytnutí náležité ochrany. V posuzované věci jde o problematiku jednoho ze způsobu vzniku zástavního práva, a to vzniku ex lege, které podle zvláštního právního předpisu (zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), slouží k zajištění daňové pohledávky. Určitá specifika tohoto zástavního práva odůvodnila i odchylky od obecné právní úpravy, přičemž Ústavní soud toliko korigoval její interpretaci, aniž by právní konstrukci shledal za protiústavní (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 90/96). Základním atributem zástavního práva je jeho věcněprávní povaha, tedy působení zástavního práva, jako omezení práva vlastnického, vůči každému z pozdějších vlastníků předmětu zástavy. Zástavní právo vázne na zástavě jako právní vada a jeho existence může, za určitých podmínek, vést k odpovědnostním následkům zcizitele, tj. ke vzniku odpovědnosti za vady. Je však zcela namístě, aby se změna vlastníka předmětu zástavy neprojevila v právním postavení zástavního věřitele, opačně jen za zcela výjimečných, avšak předvídatelných situací (např. při převodu zástavy za účelem jejího zpeněžení a uspokojení zajištěné pohledávky). Pouze v ojedinělých případech může zákon tento princip vyplývající z věcně právní povahy prolomit při obvyklém převodu vlastnictví zástavy (srov. znění §151d odst. 2 obč. zákoníku ve znění účinném v době od 1.1.1992 do 31.12.2000 a znění §164 obč. zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001, se změnou od 1.1.2002). Žádná z takových výjimek v posuzované věci nenastala. Stěžovatelka totiž vychází z právně vadného názoru, zcela ignorujícího povahu bezpodílového spoluvlastnictví, jako condominia pro parte indiviso, tudíž není pravdou, že by stěžovatelka předmětné nemovitosti nabyla při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, neboť v té době již jejich vlastnicí byla.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu