ECLI:CZ:US:2005:1.US.741.02
sp. zn. I. ÚS 741/02
Usnesení
I.ÚS 741/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. A. P., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. To 403/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 T 6/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. To 403/2002, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 T 6/2002. Citovanými rozsudky byl stěžovatel jako obžalovaný uznán vinným dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu jakékoli funkce ve služebním poměru příslušníka Policie ČR na dobu šesti let. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že dne 14. 7. 1998 jako ředitel Okresního ředitelství Policie ČR rozhodl o ukončení šetření dopravní nehody (střetu vozidel mezi okresním státním zástupcem v H. K. JUDr. I. B. a M. M.) bez řádného zdokumentování a vyřízení věci, ač bylo podezření, že účastník této nehody JUDr. I. B. požil před jízdou alkoholické nápoje, a tím, že dne 17. 2. 2000 ve stejné funkci na místě šetření dopravního přestupku por. J. S., příslušníka Bezpečnostní a informační služby expozitury v H. K., který nedal přednost v jízdě služebnímu vozidlu hlídkové služby OŘ PČR při podezření, že řidič před jízdou požil alkohol, přerušil započaté šetření a ve věci rozhodl dále sám tak, že v budově Okresního ředitelství PČR provedl u J. S. dechovou zkoušku na přístroji Dragger a šetření ukončil bez řádného zdokumentování a vyřízení věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti prohlásil, že - kromě skutečnosti, že nebylo prokázáno požití alkoholických nápojů JUDr. I. B. před jeho jízdou - svědek Z. L. - policista, který byl oprávněn rozhodnout o šetření dopravní nehody, uvedl, že stěžovatel do takového jeho rozhodnutí nezasáhl. Dále vznikla podle názoru stěžovatele pochybnost, byla-li to vůbec policejní hlídka Z. L. a P. K., která byla na místě dopravní nehody a prováděla šetření. Pro určení, kdo byl vyslán na místo nehody, se vycházelo jen ze služební knihy PČR, kam se takové údaje zaznamenávají. V praxi se prý ale běžně stávalo, že při potřebě více výjezdů, resp. zásahů, se mohla objevit na místě jiná než ve služební knize zapsaná hlídková služba PČR. Stěžovatel je přesvědčen, že se soudy zabývaly pouze materiály, které v přípravném řízení pro žalobce údajně účelově připravila Inspekce ministra vnitra. Ve druhém případě prý stěžovatel do šetření podezření, zda por. S. před jízdou požil alkohol, sice zasáhl, ale v pozitivním smyslu; nechal totiž provést dechovou zkoušku, jejíž výsledek byl prý negativní. Tvrzení soudů, že stěžovatel zasáhl do šetření domnělého přestupku - jízda na červenou a nedání přednosti v jízdě - je podle mínění stěžovatele chybné; při tvrzení řidiče proti tvrzení hlídkové služby je přestupek bez dalších důkazů neprokazatelný a nebylo tedy co dokumentovat a šetřit a proto stěžovatel nemohl v negativním smyslu do postupu hlídkové služby zasáhnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud ke komplexnímu posouzení celé věci vyžádal (spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 6/2002), jakož i z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá žádné pochybení, zasahující do ústavněprávní sféry stěžovatele a již vůbec ne pochybení takového charakteru, které by vedlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn ingerovat do činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a závěry obecných soudů přezkoumávat. Vymezení zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; pokud jde o provedené dokazování - které stěžovatel zejména zpochybňuje - lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a musí posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. To se podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci také stalo. Ústavní soud dále neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nezjistil ani svévoli v jejich postupu a v rozhodování a nemohl tedy u napadených rozsudků obecných soudů dovozovat porušení příslušných článků Listiny základních práv a svobod, které zakotvují právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Za této situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval; tím by totiž překročil své kompetence a nepřípustně by ingeroval zejména do volného hodnocení důkazů obecnými soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Stěžovatelovým námitkám, zejména pokud tvrdí, že nebylo řádně zjištěno, byla-li to konkrétní policejní hlídka, která na místě dopravní nehody prováděla šetření a že "při tvrzení řidiče proti tvrzení hlídkové služby je přestupek bez dalších důkazů neprokazatelný", pak nelze přiznat z ústavněprávního hlediska relevanci. Svědci vypovídající ve věci byli řádně vyslechnuti a nic nenasvědčuje tomu, že by soudy založily své závěry na výpovědích svědků, kteří na místě dopravní nehody vůbec nebyli. Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku mj. konstatoval, že z výpovědí svědků P. K., M. M. a J. H. jednoznačně vyplývá, že k ukončení řádného šetření dopravní nehody došlo právě z rozhodnutí obžalovaného. S uvedenými výpověďmi koresponduje i výpověď svědka P. Dále z těchto výpovědí plyne, že bylo dáno silné podezření, že svědek JUDr. B. řídil pod vlivem alkoholu. Zasahující policisté se tedy důvodně chystali provést u obou řidičů dechovou zkoušku na zjištění alkoholu, v čemž jim stěžovatel zabránil. Krajský soud se ztotožnil i se stanoviskem okresního soudu, že pokud byla byť i malá dopravní nehoda již Policii ČR nahlášena, bylo nutno ji předepsaným způsobem vyřešit, zdokumentovat a uzavřít, a to i tehdy, pokud by účastníci neměli povinnost nehodu ohlásit ve smyslu ust. §38 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 99/1989 Sb., v té době účinné. Také ohledně druhého skutku shledal krajský soud skutkové závěry okresního soudu, hodnocení důkazů i právní závěry správnými. Stěžovatelův názor, že se soudy zabývaly pouze materiály, které v přípravném řízení pro žalobce údajně účelově připravila Inspekce ministra vnitra, Ústavní soud - po shora provedeném přezkoumání věci - rovněž nesdílí. Právní závěry ve věci učiněné jsou podle přesvědčení Ústavního soudu výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, mají oporu v řádně provedeném dokazování za dodržení veškerých práv obhajoby a dostatečně odůvodněné rozsudky žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná