ECLI:CZ:US:2005:1.US.750.02
sp. zn. I. ÚS 750/02
Usnesení
I.ÚS 750/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ž. o. B., zast. JUDr. P. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.2002, č.j. 28 Cdo 1244/2002-110, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.12.1999, č.j. 21 Co 683/96-81, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10.9.1996, č.j. 49 C 1/95-50, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti Ch., a.s., zast. JUDr. T. H., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadenými rozsudky a v řízení, které jejich vydání předcházelo, bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny (dále jen "Listina) a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), když se obecné soudy neřídily zákonem, dále právo rovnosti dle čl. 1 Listiny, když obecné soudy nekonstatovaly neplatnost ustanovení zák. č. 114/1948 Sb., zejména čl. II. bodu 14, a nekonstatovaly nulitu paaktu a nekonstatovaly, že tento paakt nemohl nabýt právní moci vůči stěžovatelce již proto, že tato nebyla označena jako účastnice správního řízení, naopak ho obecné soudy pokládaly za nepřezkoumatelné; konečně obecné soudy porušily ochranu vlastnického práva stěžovatelky a rovnost ochrany vlastnického práva všech vlastníků dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. V další části návrhu popsala průběh soudního řízení zahájeného její žalobou doručenou dne 2.1.1995 městskému soudu, kterou se domáhala vydání rozsudku, jímž měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost vydat jí specifikované nemovitosti nacházející se v kat. úz. Č. P.. V žalobě stěžovatelka tvrdila, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl spolek L. M. J.O.B.B., jenž ve svých stanovách stanovil, že pro případ svého rozpuštění se jeho jmění odevzdá židovské náboženské obci. V průběhu řízení před městským soudem bylo údajně prokázáno splnění podmínek pro přechod vlastnictví k nemovitostem na stěžovatelku. Ta také řádně uplatnila restituční nárok podle zák. č. 128/1946 Sb. a zastává názor, že dnem účinnosti obč. zákoníku č. 141/1950 Sb. se stala jejich plnoprávnou vlastnicí. Dne 4.2.1952 však byl vydán ministerstvem těžkého průmyslu výměr, podle něhož předmětné nemovitosti byly znárodněny k 27.10.1945. Stěžovatelka, na rozdíl od soudů, tento výměr považuje za paakt, protože byl vydán nepříslušnou osobou, namítá, že vychází z retroaktivního ustanovení zák. č. 114/1948 Sb., že neobsahuje správné označení adresáta a že je třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž byl vydán. V návaznosti na tato tvrzení zaujímá stanovisko k právním účinkům výměru a k možnosti domoci se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, mimo restituční předpisy. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR je toho názoru , že v ústavní stížnosti a dovolání uplatnila stěžovatelka shodnou argumentaci. Její námitky dovolací soud posoudil v odůvodnění svého rozsudku, proto odkázal na jeho obsah s tím, aby v něm uvedené důvody byly považovány za součást vyjádření. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnost ponechal zcela na Ústavním soudu.
Krajský soud se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
Městský soud setrvává na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku. Uznává, že se jedná nesporně o ožehavou problematiku křivdy vůči židovskému majetku, soud je však vázán zákonem a je na státu, aby zákonnou cestou stanovil rozsah restitučních nároků. Pokud se tak nestalo, nemůže obecný soud podle platného právního řádu v současné době postupovat jinak. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti městský soud neformuloval.
Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost formulována velmi obecně, postrádá systematičnost a jednotící hledisko. Argumenty stěžovatelky rozdělil do dvou oblastí, první tvoří námitky o porušení principu rovnosti, do druhé zařadil námitky týkající se ochrany vlastnického práva neposkytnutí soudní ochrany vlastnictví. K první skupině námitek upozorňuje, že soud I. stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo podle obecného obč. zákoníku ani podle obč. zákoníku č. 141/1950 Sb. na stěžovatelku nepřešlo, proto její žalobu, která je svou povahou vlastnickou žalobou podle §126 obč. zákoníku zamítl. Myšlenkový postup stěžovatelky by odpovídal argumentaci ve sporu opřeném o některý z restitučních zákonů, k čemuž vedlejší účastník dodává, že stěžovatelka je právnickou osobou, přičemž restituce majetku se dotýkají jen fyzických osob. Ke druhé skupině námitek zdůraznil vedlejší účastník, že nabyl vlastnické právo k nemovitostem v rámci privatizace a že rozhodnutí vlády ČR nelze soudně přezkoumávat. Protože stěžovatelka nebyla schopna prokázat, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, nemůže se dovolávat ochrany práva vlastnit majetek, protože tato ochrana je poskytována pouze vlastníkovi. Z těchže důvodů nelze přisvědčit ani námitce, že nebyla poskytnuta soudní ochrana vlastnického práva a k námitce, že se obecné soudy neřídily zákonem podle čl. 95 Ústavy není připojeno žádné konkrétní tvrzení. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, příp. zamítnuta.
Ze spisu městského soudu sp. zn. 49 C 1/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu o určení vlastnického práva (posléze upravenou na žalobu na vydání) ke dvěma nemovitostem v kat. úz. Č. P. Tvrdila, že jejich vlastníkem byl spolek L. M. I.O.B.B., který zanikl podle vl. nař. č. 47/1919 Sb. dnem 30.6.1939. Podle §27 jeho stanov měl v případě rozpuštění spolku majetek připadnout V. L. pro Č., a pokud by neexistovala, tak Ž. n. o. v B. Protože V. L. byla rozpuštěna a ke dni 30.6.1939 neexistovala, měl tedy majetek připadnout Ž. n. o. S ohledem na tehdejší politické poměry tento přechod nebyl proveden, ale nemovitosti byly násilně převedeny na V. f. pro Č. a M. a následoval další převod. Po 9.5.1945 byla na nemovitosti zavedena národní správa, byl zrušen přechod na vystěhovalecký fond a zahájeno restituční řízení podle zák. č. 128/1946 Sb. V době trvání restitučního řízení bylo výměrem Ministerstva těžkého strojírenství vysloveno, že znárodnění společnosti G., a.s., se mělo týkat i předmětné nemovitosti, následně vzala Ž. n. o. restituční návrh zpět a řízení bylo zastaveno. Vůči znárodňovacímu výměru uplatňovala stěžovatelka řadu námitek a uzavřela, že stát se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, tudíž není jejich vlastníkem ani vedlejší účastník (ten navrhoval zamítnutí žaloby, protože se domníval, že stěžovatelka ničím neprokázala své vlastnické právo). Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž zamítavý výrok odůvodnil především právním závěrem, že úprava přechodu majetku pro případ rozpuštění spolku neznamenala bez dalšího nabytí vlastnictví jiným subjektem, konstatoval znárodnění předmětných nemovitostí a dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována, protože není vlastníkem nemovitostí uvedených v žalobě. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v průběhu odvolacího řízení byla připuštěna změna žaloby (ohledně požadovaného pozemku, který byl rozdělen na několik samostatných pozemků), krajský soud odvolání neshledal důvodným a prvostupňový rozsudek potvrdil, současně připustil dovolání. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně náležitě objasnil skutkový stav a vyvodil z něj správné právní závěry. Dále zdůraznil, že žalobní návrh se opírá o §126 obč. zákoníku, nejde o uplatnění restitučního nároku, tudíž nelze přezkoumávat platnost znárodňovacího výměru (výměr nelze považovat za paakt). Stěžovatelka využila přípustnosti dovolání, podala jej a zdůvodnila opětovnými názory na nabytí vlastnického práva po spolku L. M. I.O.B.B., neexistencí vlastnického práva státu, neplatností ustanovení o zpětné účinnosti zák. č. 114/1948 Sb. a nenastoupením předpokladů pro znárodnění. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání zamítl. Odůvodnění zamítavého rozhodnutí založil na konstrukci, že stěžovatelčin nárok nemá povahu a náležitosti nároku oprávněné osoby podle tří základních restitučních předpisů, tudíž se stěžovatelka domáhala vydání nemovitostí podle §126 odst. 1 obč. zákoníku a zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. Přitom dovolací soud upozornil, že tytéž nemovitosti byly uvedeny ve znárodňovacím výměru týkajícího se rozsahu znárodnění bývalého podniku a.s. G. P. a nebylo doloženo zrušení nebo změna rozhodnutí o znárodnění; předpisy o znárodnění považuje za kogentní a pravoplatným výměrem o rozsahu znárodnění je soud vázán. Na tomto základě dovodil, že stát se stal vlastníkem věcí i bez zápisu v pozemkové knize. Dovolací soud uzavřel, že po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ho nemohl posoudit jako rozhodnutí nesprávné a nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tím též, že by vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a proto přikročil k zamítnutí dovolání.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Ústavní stížnost je založena na tvrzení o nabytí a existenci stěžovatelčina vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Tato tvrzení jsou však založena na nevhodných právních konstrukcích a představách o právu (např. nerozlišování podstaty a právních účinků přechodu a převodu vlastnického práva při právním nástupnictví po spolku L. M. J.O.B.B. na str. 3, pátý odstavec stížnosti, záměna smlouvy s údajnou dispozicí stanov na str. 4, první odstavec stížnosti, "neplatnost" zákona na str. 5 první a druhý odstavec, neplatnost ustanovení zákona a jejich právní neexistence na str. 5 poslední odstavec, záměna nicotnosti a nulity správního aktu na str. 6 druhý odstavec). Přitom již městský soud se s nedostatkem aktivní věcné legitimace stěžovatelky pro úspěch ve vlastnické žalobě přesvědčivě vypořádal; nelze tudíž namítat zásah do vlastnického práva stěžovatelky nebo rovnost ochrany vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu čl. 11 Listiny. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že - v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu - lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se ochrany svých subjektivních práv a oprávněných zájmů. Obecné soudy se stěžovatelčiným žalobním návrhem zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy. Právo na spravedlivý proces není zárukou úspěchu ve sporu. Ani námitka nerovnosti neobstojí. Předně stěžovatelka nekonkretizuje subjekt, s nímž svoji rovnost, resp. nerovnost poměřuje. A pokud namítá, že soudy měly konstatovat neplatnost některých ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., je nutno podotknout, že taková pravomoc obecným soudům nepřísluší (navíc stěžovatelka dotčená ustanovení nepřesně idenfitikuje). Též nelze konstatovat nulitu paaktu, protože paakt nemůže být nulitní.
Ústavní soud uznává (byť v této věci ústavní stížnost jako zjevně neoprávněnou odmítá), že předmětné nemovitosti patřily židovskému spolku, že došlo ke křivdě v souvislosti s holocaustem, leč nemá, jako zvláštní soudní orgán zastávající svébytné místo a funkce při dělbě moci, žádné prostředky takovou křivdu napravit. Je na zákonodárci, aby v tomto smyslu vyvinul příslušnou iniciativu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu