ECLI:CZ:US:2005:1.US.755.04
sp. zn. I. ÚS 755/04
Usnesení
I. ÚS 755/04
Ústavní soud dnešního dne rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Fantiška Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. P. R., proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13.9.2001, č. j. 14013/2001, za účasti Ministerstva kultury jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2.12.2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel opírá svou ústavní stížnost o následující důvody: Napadeným rozhodnutím Ministerstva kultury přešla do vlastnictví stěžovatele dle ust. §1 zák. č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, státní příspěvková organizace Muzeum umění Olomouc, se sídlem v Olomouci, Denisova 47. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí je osm příloh. V příloze č. 1 byly specifikovány podmínky dle ust. §19 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, pro další hospodaření a nakládaní s předaným majetkem státu. V přílohách č. 2-7 pak byly specifikovány věci, práva a závazky, se kterými bylo Muzeum umění oprávněno hospodařit. V příloze č. 6 citovaného rozhodnutí je uveden přehled závazků Muzea umění, z nichž pro stěžovatele je nejdůležitější závazek uvedený pod bodem 1 přílohy, tedy smlouva ze dne 30.4.1998 o zřízení, správě a provozu Arcidiecézního muzea v Olomouci, uzavřená mezi Arcibiskupstvím olomouckým a Muzeem umění. Jak je v příloze uvedeno, smlouva ze dne 30.4.1998 byla uzavřena na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 21.11.1997, č. 10/1997, č. j. 11512/1997 a tímto ministerstvem byla také dne 30.11.1998 schválena. Další závazky pod body 2-12 přílohy č. 6 jsou pak závazky ze smluv, kterými je výše uvedená smlouva ze dne 30.4.1998 realizována. Muzeum umění Olomouc tak na základě zák. č. 157/2000 Sb. a napadeného rozhodnutí Ministerstva kultury přešlo s účinností od 1.10.2001 do vlastnictví stěžovatele, se všemi právy a povinnostmi na něm váznoucími. Stěžovatel posoudil velikost nabytých závazků ve vztahu ke svým možnostem a jako vlastníkovi, který si je vědom své odpovědnosti, mu nezbývá než prohlásit, že není schopen těmto nabytým závazkům dostát. Zejména se jedná o nevyřešenou otázku úhrady provozních nákladů Arcidiecézního muzea a nákladů na restaurování sbírkových předmětů muzea, což je dle stěžovatele důvodem podání jeho ústavní stížnosti. Přechodem Muzea umění do vlastnictví stěžovatele na základě zákona byl stěžovatel dle svého tvrzení postaven jako vlastník před závazky, které nemůže bez garance finanční pomoci státu unést a nemůže řádně a odpovědně plnit povinnosti vlastníka, stěžovatel je tedy nucen po důkladném zvážení domáhat se zrušení přechodu Muzea umění Olomouc do jeho působnosti. Muzeum by dle stěžovatele mělo zůstat v působnosti státu, který je nepochybně schopen plnit závazky z toho plynoucí. Stěžovatel má za to, že zákonem č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, a to jeho částí v příloze č. 1, kde je v seznamu organizací, které na stěžovatele přechází, uvedeno Muzeum umění, Olomouc, byl porušen článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví zavazuje. Dle stěžovatele je ze stejného důvodu protiústavní i rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13.9.2001, č.j. 14013/2001, vydané na základě cit. zákona.
Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí Ministerstva kultury žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.9.2004, č.j. 5 A 8/2002. Tímto rozsudkem vyhověl Nejvyšší správní soud žalobě stěžovatele jen částečně, když zrušil napadené rozhodnutí v části výroku pod bodem II/2, jímž byly dle ust. §19 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb. vymezeny v příloze č. 1 podmínky pro další hospodaření a nakládání s majetkem, se kterým bylo Muzeum umění Olomouc ke dni vydání tohoto rozhodnutí oprávněno hospodařit. V této části soud rozhodnutí Ministerstva kultury zrušil a věc vrátil Ministerstvu kultury k dalšímu řízení, ve zbylé části soud žalobu stěžovatele zamítnul. Stěžovatel má tedy za to, že vyčerpal všechny možnosti, jak se domoci zrušení napadeného rozhodnutí jako celku, a protože je přesvědčen, že samotným přechodem Muzea umění Olomouc do působnosti stěžovatele bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v jeho dnes platném znění zrušil. Protože napadené rozhodnutí má oporu v zákoně č. 157/2000 Sb., jehož část stěžovatel považuje rovněž za neústavní, podává současně s ústavní stížností návrh na zrušení části tohoto zákona, a to přílohy č. 1 zákona č. 157/2000 Sb. v části, kde je uvedeno Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc, 00494569.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá pouze rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13.9.2001, č. j. 14013/2001, ačkoli na základě žaloby stěžovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší správní soud. Z kopie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2004, č. j. 5 A 8/2002-31, kterou stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13.9.2001, č.j. 14013/2001 v části výroku pod bodem II/2, jímž byly dle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), vymezeny podmínky pro další hospodaření a nakládání s majetkem, se kterým bylo Muzeum umění Olomouc ke dni vydání tohoto rozhodnutí oprávněno hospodařit a stanovené v příloze č. 1, zrušil a věc se vrátil Ministerstvu kultury k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší správní soud žalobu zamítnul.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 219/96, sp. zn. IV. ÚS 58/95) je smyslem a funkcí ústavní stížnosti náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Právě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2004, č.j. 5 A 8/2002-31, který nabyl právní moci dne 8.10.2004, je přitom nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadenému rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13.9.2001, č. j. 14013/2001 by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona o Ústavním soudu pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona]. . Zároveň byl odmítnut i spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení, neboť za stavu, kdy ústavní stížnost není přípustná, nelze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání takového návrhu [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu