ECLI:CZ:US:2005:1.US.759.04
sp. zn. I. ÚS 759/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Ing. J.P., zastoupeného advokátem JUDr. L.R., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 1 VZt 702/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J.P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce VSZ (dále jen "vrchní státní zastupitelství") pro porušení čl. 4 odst. 1, 2, 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupce VSZ zamítl, jako nepřípustnou, stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce KSZ (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 KZv 82/2004 - 10. Tímto usnesením státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil, podle ustanovení §149 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ), usnesení státního zástupce OSZ (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. SV 27/2004, o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), výrok I. Následně, podle §149 odst. 1 písm. a) TrŘ, rozhodl sám tak, že zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) TrZ, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, výrok II. Stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že v rámci výkonu své funkce vedoucího varoval Z.B., podezřelého z přípravy trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, podle §181f odst. 1, 2, 4 písm. b) TrZ, a trestného činu pytláctví podle §178 odst. 1, 2 písm. d) TrZ, že bude při své cestě na S. zadržen policejními orgány Slovenské republiky a bude proti němu vedeno trestní řízení pro shora uvedené trestné činy. Stěžovatel věděl, že vyzrazení těchto informací může vést ke zmaření trestního řízení a nepotrestání pachatele zvlášť závažného trestného činu.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem státního zástupce vrchního státního zastupitelství, že usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství bylo rozhodnutím orgánu ve druhém stupni, a proto proti němu není přípustná stížnost. Je přesvědčen, že v jeho případě nebyly vůbec dány podmínky pro zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 TrŘ) a napadeným usnesením státního zástupce vrchního státního zastupitelství mu bylo odňato právo stížnosti proti rozhodnutí orgánu, který de facto rozhodoval v prvním stupni. Z toho dovozuje porušení zásady dvouinstančnosti. Podle jeho názoru měl státní zástupce krajského státního zastupitelství po zrušení vrátit věc prvostupňovému orgánu, nikoli rozhodnout sám.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vrchní státní zástupce navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Zamítnutím stížnosti postupoval v souladu s právní úpravou obsaženou v trestním řádu a jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na účinné právní prostředky.
Státní zástupce krajského státního zastupitelství uvedl, že na základě stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání přezkoumal spisový materiál a dospěl k závěru, že podmínky pro zahájení trestního stíhání byly splněny (§160 odst. 1 TrŘ). Usnesení tedy nezrušil pro absenci takových podmínek, ale proto, že skutek, proto který byl stěžovatel stíhán, byl popsán v rozporu se skutečností, a proto došlo i k nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Při rozhodování o stížnosti postupoval podle trestního řádu. Usnesením nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Bylo rozhodováno ve druhém stupni a z tohoto důvodu poučením o nepřípustnosti stížnosti proti takovému rozhodnutí nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v obecné poloze platí, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud či jiný orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
K prvotní námitce stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, je nutno připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Podle konstantní judikatury nepřezkoumává Ústavní soud po meritorní stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, spočívající v tom, zda byly či nebyly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání, budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Výsledky trestního řízení nemůže Ústavní soud předjímat.
Ani v postupu a rozhodnutí státního zástupce vrchního státního zastupitelství neshledal Ústavní soud zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, neboť stížnost proti rozhodnutím, která vydávají soudy a státní zástupci ve druhém stupni, není přípustná, a to i v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně a vynesou nové, bezvadné rozhodnutí. Opravné řízení je v našem trestním řízení vybudováno na kombinaci principu kasačního s principem apelačním. Totéž platí i pro řízení o stížnosti proti usnesení prvostupňového orgánu. Orgánu rozhodujícímu ve druhém stupni není uloženo, jaký postup (kasační nebo apelační) má při rozhodování zvolit. S ohledem na rychlost a hospodárnost řízení má být zvolen nejúčinnější a nejúčelnější postup. Proto, jak tomu bylo i v projednávaném případě, je-li dostatečně zjištěn skutkový stav, může orgán rozhodující o stížnosti, po zrušení prvostupňového rozhodnutí, rozhodnout sám, aniž by věc vrátil prvostupňovému orgánu. Tento postup vyplývá z ustanovení §149 odst. 1 písm. a) TrŘ.
V daném případě státní zástupce vrchního státního zastupitelství přezkoumal tvrzení stěžovatele v jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství a s odkazem na ustanovení §141 odst. 2 TrŘ ji zamítl jako nepřípustnou. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že státní zástupce krajského státního zastupitelství rozhodoval, jako orgán druhého stupně, o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Poučení státního zástupce krajského státního zastupitelství, že ani proti jednomu z jeho výroků není stížnost přípustná, bylo v souladu se zákonem, neboť se jednalo o rozhodnutí ve druhém stupni, proti kterému není stížnost přípustná.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu