ECLI:CZ:US:2005:1.US.762.04
sp. zn. I. ÚS 762/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.L. a M.L., zastoupených advokátem JUDr. J.Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2004, čj. 5 Co 1587/2004 - 243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 8. 12. 2004, stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2004, čj. 5 Co 1587/2004 - 243, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 5. 2004, čj. 4 C 165/2002 - 230, ve výroku, jímž bylo řízení zastaveno. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem s tím, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích na nákladech řízení částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení.
Podle stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť nerespektoval procesní předpis (§146 odst. 2 OSŘ).
Stěžovatelé se domáhali, v územním řízení před s.ú. S., a poté i v žalobě u okresního soudu, vydání rozhodnutí podle §417 odst. 2 ObčZ. Chystanou realizací stavby nové základní školy se cítili být vážně ohroženi vznikem závažné škody na svém majetku, zastíněním svých pozemků, pronikáním hluku na své nemovitosti, zabráněním ve výhledu ze svých nemovitostí a v poklesu užitné a tržní hodnoty nemovitostí jako celku. Tyto škody, podle jejich přesvědčení, mohou vzniknout bezprostředním sousedstvím tělocvičny a venkovního hřiště školy. Výstavbou tělocvičny a jejího příslušenství může dojít i k narušení statiky domu stěžovatelů.
Stěžovatelé nejprve uplatnili nárok na právní ochranu podle §127 odst. 1 ObčZ, později tento nárok upravili na nárok na ochranu podle §417 odst. 2 ObčZ, neboť ke vzniku škody dosud nedošlo a vznik škody hrozil pouze pro případ, že stavba bude realizována. V průběhu řízení vzal žalovaný, město S., svůj návrh na vydání územního rozhodnutí zpět a stavební úřad, rozhodnutím ze dne 18. 12. 2003, územní řízení o umístění stavby zastavil. Stěžovatelé tuto skutečnost právně zhodnotili tak, že zastavením územního řízení odpadl věcný i právní důvod, pro který podali žalobu. Proto, podáním ze dne 26. 3. 2004, vzali svoji žalobu zpět. Okresní soud návrhu stěžovatelů vyhověl a usnesením ze dne 17. 5. 2004, čj. 4 C 165/2002 - 230, řízení zastavil a žalovanému uložil zaplatit náklady řízení.
K odvolání žalovaného, města S., krajský soud napadené usnesení potvrdil ve výroku o zastavení řízení, ve výroku o nákladech řízení je změnil, podle názoru stěžovatelů nesprávně. Žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali ochrany podle §417 odst. 2 ObčZ, nepovažoval za žalobu, která by jakkoli souvisela s územním řízením o umístění stavby školy. Proto vyslovil, že nelze dovodit, že by stěžovatelé, jako žalobci, vzali zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného. Odvolací soud, podle stěžovatelů, nesprávně přehlédl skutečnost, že jediným důvodem pro podání žaloby byl výslovný pokyn stavebního úřadu k uplatnění námitek proti návrhu žalovaného na vydání územního rozhodnutí.
Stavební úřad měl o těchto námitkách rozhodnout sám, ale stěžovatelé z opatrnosti pokyn stavebního úřadu respektovali a nad rámec tohoto pokynu uplatnili, ve stejném podání, své občanskoprávní námitky žalobou na ochranu podle §417 odst. 2 OSŘ.
V rámci soudního řízení navrhli provedení celé řady důkazů. Znalecký posudek o pronikání hluku byl pouze jedním z řady uvažovaných důkazů. Ostatní důkazy nebyly procesním soudem vůbec provedeny, takže ani v této obecné rovině nelze činit jakékoliv předběžné závěry o konečné úspěšnosti či neúspěšnosti jejich žaloby. Stěžovatelé se domnívají, že odvolací soud nebyl oprávněn hodnotit provedené dokazování a dovozovat z toho jakékoliv právně relevantní závěry, zejména posuzovat otázku, zda žaloba na ochranu proti zásahům do jejich vlastnického práva byla důvodná či nikoli. Podle stěžovatelů lze důvodnost žaloby a chování žalovaného, na základě ustanovení §146 odst. 2 OSŘ, posuzovat nikoli podle toho, jakým závěrům se zdají dosud provedené důkazy nasvědčovat, ale výlučně procesně, tedy podle toho, zda v okamžiku uplatnění občanskoprávního nároku zde bylo právní prostředí, které obecně zakládalo obavu stěžovatelů z toho, že může vzniknout nebezpečí vzniku škod. Podle stěžovatelů pominul pravomocným zánikem územního řízení důvod pro jejich občanskoprávní žalobu. Zpětvzetí žaloby bylo jediným možným a správným krokem. Pokud by jej neučinili, soud by jejich žalobu musel zamítnout. Zánikem územního řízení odpadlo nebezpečí vydání územního a posléze i stavebního povolení a tím odpadlo i riziko vzniku škod.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že občanskoprávní žaloba stěžovatelů měla souvislost s daným územním řízením a že úkon žalovaného, jímž vzal zpět svůj návrh na vydání územního rozhodnutí, není chováním žalovaného ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé OSŘ, učinil tak v rozporu se skutkovými zjištěními a nerespektoval daný procesní předpis.
Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že město S. má dlouhodobý stavební záměr rozšířit stávající nevyhovující budovu základní školy v katastrálním území P. Jde o veřejně prospěšnou stavbu pro školství, tedy o stavbu ve veřejném zájmu. Stěžovatelé se nespokojili s vyřízením svých námitek ve stavebním řízení o povolení stavby. Proto M.ú. S., odbor územního plánu, přerušil řízení a stěžovatele odkázal s námitkami, týkajícími se tvrzeného znehodnocení jejich nemovitostí a případného vzniku škody, na soud, podle §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. Stěžovatelé původně opřeli žalobu o ustanovení §127 odst. 1 ObčZ. Usnesením ze dne 30. 7. 2003 okresní soud připustil změnu žaloby, kterou navrhli stěžovatelé, a to z důvodů uvedených v ustanovení §417 odst. 2 ObčZ. Další řízení v této věci se tedy již neodvíjelo od odkazovacího usnesení stavebního úřadu, ale mělo samostatnou povahu. Zastavení původního územního řízení nemělo bezprostřední souvislost s novým řízením podle změněné žaloby. Žalovaný nevzal zpět návrh na vydání stavebního povolení pro důvodný nesouhlas stěžovatelů se stavbou, ale z toho důvodu, že původní stavební záměr bude třeba podstatně rozšířit. Podle názoru krajského soudu napadeným usnesením nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Krajský soud ve svém usnesení respektoval ustanovení §146 odst. 2 první věty OSŘ, chování stěžovatelů posuzoval výlučně procesně, aniž by posuzoval důvodnost podané žaloby po věcné stránce.
Město S., jako žalovaný, se ve svém vyjádření ztotožnilo s právní argumentací krajského soudu. Jeho závěr potvrzuje skutečnost, že žalovaný podal, dne 26. 2. 2004, novou žádost na vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby základní školy a stavební úřad vydal, dne 8. 4. 2004, rozhodnutí čj. 677/04/B/R o umístění stavby. Z toho vyplývá, že žalovaný trval na realizaci předmětné stavby, což muselo být stěžovatelům známo i v době, kdy vzali svou žalobu zpět, tj. dne 26. 3. 2004. Za této situace žalovaný souhlasí s názorem krajského soudu, že nelze dovodit, že stěžovatelé vzali zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného. Závěry znaleckého dokazování o pronikání hluku svědčí spíše o opaku, neboť příslušný znalecký posudek prokazuje dodržení limitních hodnot hluku ze strany stavby školy ve vztahu k nemovitostem stěžovatelů. Město S. na svém záměru stavby školy v předmětné lokalitě trvá.
V souvislosti se zamýšlenou stavbou nedošlo, ve vztahu k nemovitosti stěžovatelů, k žádným podstatným změnám proti původnímu územnímu řízení. Podle žalovaného stavba školy není v rozporu s právními předpisy ani technickými normami a nebude mít negativní účinky na nemovitosti stěžovatelů.
Z usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 5. 2004, čj. 4 C 165/2002 - 230, Ústavní soud zjistil, že výrokem I. bylo řízení proti městu S. zastaveno, výrokem II. byla žalovanému městu S. uložena povinnost zaplatit stěžovatelům celé náklady řízení ve výši 19 665,-- Kč a výrokem III. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích na nákladech řízení částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty prvé OSŘ. Ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku chování žalovaného, který vzal zpět návrh na vydání územního rozhodnutí a z tohoto důvodu vzali stěžovatelé žalobu zpět, neboť odpadl důvod řízení. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto podle §148 odst. 1 OSŘ, podle něhož má stát podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil.
Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2004, čj. 5 Co 1587/2004 - 243, bylo zjištěno, že usnesení okresního soudu, ve výroku o zastavení řízení, krajský soud potvrdil. Dále je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích na nákladech řízení částku, která bude uvedena v samostatném usnesení. Závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatuje, že poté, co okresní soud připustil, usnesením ze dne 30. 7. 2003, čj. 4 C 165/2002 - 92, změnu žaloby, se další řízení již neodvíjí od odkazovacího usnesení stavebního úřadu. Zastavení původního územního řízení nemá bezprostřední souvislost s novým řízením. Žalobci mohou disponovat s návrhem na zahájení řízení podle §196 odst. 1 OSŘ. Důvody nesouhlasu se zpětvzetím návrhu na straně žalovaného nebyly vážné. Okresní soud tedy správně řízení o návrhu na odvrácení hrozící škody zastavil.
Stěžovatelé vzali návrh na zahájení řízení, po změně petitu, zpět, tudíž procesně zavinili, že řízení muselo být zastaveno. Proto jim byla uložena povinnost hradit náklady tohoto řízení. Krajský soud ve věci neshledal splnění podmínky pro to, aby náklady řízení hradil žalovaný, neboť zatím nelze tvrdit, že návrh stěžovatelů byl podán důvodně pro chování žalovaného. Závěry dosud provedeného znaleckého dokazování svědčily spíše o opaku. Podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé OSŘ nebyly splněny. Žalobci procesně zavinili, že řízení o jejich novém petitu muselo být zastaveno, proto jsou povinni hradit náklady řízení žalovanému i státu. Na základě tohoto závěru krajský soud nepřikročil k aplikaci §150 OSŘ.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám, zakotveným v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Stěžovatelé opřeli svoji ústavní stížnost o tvrzení, že jediným důvodem pro podání občanskoprávní žaloby byl výslovný pokyn stavebního úřadu k uplatnění námitek proti návrhu žalovaného na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelé však zcela pominuli dvě skutečnosti. První skutečností je, že v průběhu řízení změnili žalobní petit, takže další řízení se již neodvíjelo od odkazovacího usnesení stavebního úřadu. Druhou skutečností je, že město S. vzalo svůj návrh na vydání stavebního povolení zpět nikoliv z důvodu nesouhlasu stěžovatelů, ale proto, aby mohlo tento návrh doplnit a rozšířit. Dne 26. 2. 2004 podalo novou žádost na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelé vzali svou žalobu zpět až o měsíc později, tedy dne 26. 3. 2004. Lze důvodně předpokládat, že tyto skutečnosti byly stěžovatelům známy, stejně jako jim bylo známo, že žalovaný vzal svůj návrh zpět.
Kromě toho bylo v jejich zájmu, aby si předtím, než vzali zpět návrh na zahájení řízení, zjistili všechny skutečnosti ohledně návrhu na vydání územního rozhodnutí o povolení stavby, neboť se jedná o údaje veřejně přístupné. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že zpětvzetí návrhu bylo jejich jediným možným krokem.
Rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo tedy k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu