ECLI:CZ:US:2005:1.US.766.04
sp. zn. I. ÚS 766/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky J.L., zastoupené advokátem V.K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 43 T 4/97, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2004, sp.zn. 1 To 68/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i tvrzené porušení čl. 9 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 43 T 4/97, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 1 To 68/2004; zároveň navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby byla propuštěna z vazby na svobodu.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.2004, sp. zn. 43 T 4/97, byla vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trest. řádu, tedy proto, že existuje důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.10.2004, sp.zn. 1 To 68/2004, byla její stížnost podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trest. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatelka uvedla, že "i kdyby připustila, že je pravda (jako že prý není)", že se v roce 1996 odstěhovala do A proto, aby se vyhnula trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, neznamená to samo o sobě, že po 8 letech existuje důvodná obava, že se bude i nadále vyhýbat trestnímu stíhání. Do A prý vycestovala výhradně z osobních důvodů, neboť se v létě 1996 zasnoubila v P. s americkým občanem (současným manželem) a nebylo údajně možné (zejména z jazykových důvodů), aby žili v České republice. Motivem jejího přistěhování do A byla prý také skutečnost, že tam měla významné podnikatelské aktivity a pořádala tam důležité sportovní soutěže v kulturistice.
Podle tvrzení stěžovatelky došlo k jejímu převzetí českými policejními orgány v A protizákonně. Tyto orgány ji údajně měly převzít do dvou měsíců ode dne, kdy bylo definitivně rozhodnuto americkými soudy o jejím vydání do České republiky; Nejvyšší soud Spojených států prý zamítl její žádost o předložení její věci vyšší instanci dne 7.6.2004. Stěžovatelka uvedla, že "i kdyby připustila, že má státní zástupce Spojených států pravdu a že lhůta dvou měsíců začala běžet až od 16.6.2004, tedy ode dne kdy soud zrušil prodloužení odkladu výkonu rozhodnutí o jejím vydání" (odkázala zde na reakci státního zástupce na žádost o propuštění - Government´s Response to Kastnerova´s Motion for Release ze dne 12.8.2004 s odkazem na rozhodnutí, které vyhovělo žádosti o zrušení odkladu - Order Granting Motion to Lift Extension of Stay, ze dne 16.6.2004), měla prý být českým orgánům předána do 16.8.2004, jinak měla být propuštěna ze zadržení na svobodu. Státní zástupce Spojených států si byl - podle stěžovatelky - této skutečnosti vědom a proto ve své reakci adresované soudu dne 12.4.2004 vysvětloval, proč nebude možné dodržet zákonnou lhůtu dvou měsíců; je to prý proto, že české úřady měly problémy zajistit si během letní sezony přímý let do P. a proto stěžovatelku fyzicky převezmou až dne 24.8.2004.
Stěžovatelka je toho názoru, že české policejní orgány překročily svoji pravomoc, kterou vykonávaly na území cizího svrchovaného státu a protiprávně ji na cizím území zbavily osobní svobody a zavlekly na území České republiky. Přitom měla být již osmý den na svobodě. Protože si prý státní zástupce Spojených států byl této okolnosti vědom, ponechal na českých policistech, jak si s danou situací poradí (přičemž jim údajně nechal "volnou ruku" a o "ničem nevěděl", resp. "se domníval, že s nimi jde dobrovolně"). Pokud - podle stěžovatelky - existuje důvodné podezření, že se do moci českých státních orgánů dostala protiprávně (v daném případě jak v rozporu s českým právem, tak i s právem mezinárodním), je povinností obecných soudů toto podezření řádně prozkoumat a z výsledků tohoto přezkoumání vyvodit odpovídající závěry. Není prý možné připustit, aby ji orgány Policie ČR v rozporu s jejich pravomocí zadržely na území cizího svrchovaného státu a proti její vůli omezily na osobní svobodě a "unesly" na území České republiky. K těmto zásadním otázkám se prý Vrchní soud v Praze jednak nevyjádřil vůbec, jednak uvedl, že českým soudům nepřísluší zabývat se zákonností postupu orgánů cizího státu a dokonce ani činností Policie ČR na území jiného svrchovaného státu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy nevybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.
Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelkou, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, a porušení ústavních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neshledal.
Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou ani co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy); tato odůvodnění splňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení tedy plyne, že jím zakotvený důvod "vyhýbání se trestnímu stíhání" spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi; jejich demonstrativní výčet zahrnuje nemožnost zjistit totožnost obviněného, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Uspořádání těchto skutečností je alternativní a nikoli kumulativní, každá z těchto skutečností zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne anebo se bude skrývat. Lze tedy konstatovat, že hrozba vysokým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, i když sama o sobě bez dalšího k naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v trestní věci stěžovatelky dostatečně ozřejmily relevantní okolnosti, které odůvodňují obavu, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnula, neboť danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly.
Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 43 T 4/97, zejména konstatoval, že stěžovatelka je stíhána pro závažný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona; je ohrožena vysokým trestem (vycházejícím z typového stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podvodu), s trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi roků. Při rozhodování o vazbě přitom postačí pouze hrozba takového trestu, ovšem za předpokladu existence další konkrétní okolnosti, která odůvodní obavu předpokládanou v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Tato obava prý byla naplněna, neboť stěžovatelka po podání obžaloby opustila Českou republiku a po dobu několika roků pobývala v A, což lze hodnotit jako vyhýbání se trestnímu stíhání. To dle názoru nalézacího soudu dokládá její snahu vyhnout se trestněprávním důsledkům trestného činu, což je skutečností, která ve spojení s hrozbou vysokého trestu odůvodňuje obavu, která je uvedena v §67 písm. a) trestního řádu.
Vrchní soud v Olomouci se ztotožnil s názorem krajského soudu. Poukázal též na vysvětlení stěžovatelčiny dcery Š.K., podle něhož se stěžovatelka obává zadržení Policií, pokud by se vrátila do ČR. Vrchní soud označil za nedůvodné i námitky stěžovatelky proti postupu orgánů A a proti činnosti Policie ČR na území A; to je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že většinu námitek, kterými stěžovatelka odůvodňuje ústavní stížnost, v podstatě uplatnila již ve stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně a stížnostní soud se s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádal. Ústavní soud není v zásadě oprávněn důkazní situaci a věrohodnost jednotlivých důkazů přezkoumávat, stejně jako není zásadně příslušný hodnotit další procesní použitelnost důkazů, jež byly opatřeny v průběhu přípravného řízení. V této souvislosti nelze nevidět, že stěžovatelka - jak plyne i z vlastní ústavní stížnosti - může disponovat finančními prostředky i osobními kontakty, které by jí umožnily dlouhodobě či trvale opustit území České republiky; ve stadiu trestního řízení, kdy bylo rozhodováno o vazbě, tedy trvala důvodná obava, že si bude počínat způsobem specifikovaným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tedy že uprchne nebo se bude skrývat.
Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nedošlo. V daném případě Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvod, pro který byla na stěžovatelku uvalena vazba. Stěžovatelka sama svým chováním zavdala reálnou příčinu k obavě, že se hodlá vyhýbat trestnímu stíhání. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měla dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
K základní námitce stěžovatelky - kterou však předestřela až stížnostnímu soudu - že ve věci došlo k jejímu převzetí v A českými policejními orgány protizákonně, Vrchní soud v Olomouci zejména uvedl, že orgány ČR při vyžádání předmětné osoby z ciziny postupují podle hlavy XXV. oddílu prvního trestního řádu a nenáleží jim zabývat se zákonností postupu orgánů cizího státu; přitom odkázal i na smlouvu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o vzájemné právní pomoci v trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 40/2000 Sb.m.s.) podle které se vyřízení žádosti řídí právním řádem dožádaného státu, tedy právním řádem A. Ústavní soud k uvedené problematice považuje za vhodné pouze uvést, že v postupu českých orgánů na území A žádné zásadní pochybení nezjistil; zejména je třeba konstatovat, že A jako suverénnímu státu samozřejmě náleží výlučná moc na jeho území (tzv. územní výsost či jurisdikce), jež se vztahuje na všechny osoby, nacházející se na tomto území bez ohledu na jejich státní občanství. Bez souhlasu územního suveréna nejsou na jeho území povoleny jakékoli akty cizího státu. Právě institut vydávání obviněného k trestnímu řízení vyžaduje přivolení a součinnost toho státu, který na svém území disponuje mocenským monopolem, tedy nerušeně vykonává svoji státní moc. Případné pochybení, i kdyby bylo shledáno, je pak přičitatelné výkonným, resp. soudním orgánům takového (vydávajícího) státu; je však mimo kompetenci Ústavního soudu České republiky takové skutečnosti zjišťovat či zkoumat, nehledě na to, že jakékoli závěry v tomto směru by mohly mít pouze akademický charakter.
Se závěry obecných soudů se tedy lze s odkazem na výše uvedené principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné vady, zasahující do ústavní roviny. K věci však nutno dále doplnit, resp. připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Pro úplnost nutno dále uvést, že pokud jde o žádost stěžovatelky, obsaženou v petitu ústavní stížnosti, tedy aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně propustit ji z vazby, nemohl by Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, i kdyby byla stížnost shledána důvodnou, jelikož Ústavní soud není oprávněn k tomu, aby sám rozhodoval o propuštění konkrétního obviněného na svobodu.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu