ECLI:CZ:US:2005:1.US.771.04
sp. zn. I. ÚS 771/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M.D., zastoupeného advokátkou JUDr. E.V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2001, čj. E 773/98 - 16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, čj. 51 Co 387/2002 - 58, za účasti Ing. J.D., zastoupené advokátem JUDr. J.V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, čj. 51 Co 387/2002 - 58, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2001, čj. E 773/98 - 16. Tímto usnesením obvodní soud rozhodl, že vyklizení stěžovatele se provede přestěhováním všech jeho věcí a všech, kdo s ním bydlí, do náhradního bytu v P. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, čj. 20 Cdo 1301/2003 - 73, odmítnuto. Podle stěžovatele uvedenými usneseními obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že již v odvolacím řízení uplatnil námitku, že obvodní soud postupoval v rozporu s ustanovením §340 odst. 2 OSŘ (ve znění před jeho novelou zákonem č. 30/2000 Sb.), neboť důkazní řízení bylo nedostatečné. Námitky stěžovatele směřovaly zejména proti vadám v postupu soudu, tedy především proti otázkám právním, které nemohly být předmětem dokazování. Povinnost soudu zkoumat adekvátnost zajištěné bytové náhrady vyplývala z ustanovení §340 odst. 2 OSŘ. Důkazní břemeno k prokázání, že bytová náhrada odpovídá exekučnímu titulu, proto leží na oprávněném. V daném případě bylo, podle stěžovatele, povinností soudu nejen zkoumat, zda náhrada splňuje zákonné podmínky z hlediska rozměrů obytné plochy, ale také z hlediska zákonem požadovaného komfortu bydlení, který je dán zejména lokalitou bytu a jeho stavebně technickým stavem. V řízení byla oprávněným předložena pouze nájemní smlouva. Nebyla vůbec posuzována kvalita zajištěné bytové náhrady ani skutečnost, zda obývání tohoto bytu splňuje podmínku "lidsky důstojného bydlení". Ze strany soudu nebylo vyžádáno kolaudační rozhodnutí ani nebyly ověřeny údaje o bytu, uvedené na nájemní smlouvě. Stěžovatel poukázal na nedostatky náhradního bytu, který leží spíše v průmyslové zóně a nedaleko železniční trati a vyslovil pochybnosti o tom, zda splňuje podmínky zdravotních a hlukových norem. Na nevyhovující stavebně technický stav poukázal stěžovatel fotodokumentací, ze které, podle něj, vyplývá, že do bytu zatéká a vyskytuje se v něm plíseň. Dokládaná tvrzení stěžovatele v odvolacím řízení pouze poukazovala na skutečnosti, kterými se měl zabývat již obvodní soud a ohledně nichž měl vést důkazní řízení. Své námitky mohl stěžovatel uplatnit až v odvolacím řízení, neboť řízení před obvodním soudem se stěžovatel nezúčastnil, a odvolacím soudem byly odmítnuty jako neprokázané, aniž byla jejich oprávněnost v řízení před soudy zkoumána. Výše uvedené vady řízení měly za následek, že stěžovatel byl vyklizen do bytové náhrady, která nesplňuje podmínky §712 ObčZ.
Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření podal výčet důkazů, o které opřel své rozhodnutí a poukázal na to, že tyto důkazy nebyly nijak zpochybněny. K tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti uvedl, že navržené a provedené důkazy považoval za dostatečné. Pokud by se v řízení objevila další tvrzení a k nim by byly navrženy další důkazy, zabýval by se jimi. Veškeré písemnosti v tomto řízení byly stěžovateli řádně doručeny v souladu s platnými ustanoveními OSŘ. Ústavní stížnost považuje za bezdůvodnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že skutečnosti, stěžovatelem tvrzené v ústavní stížnosti, vzal v úvahu, což vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Zhodnotil je a poté dospěl k závěru, že odvoláním napadené usnesení je správné. Odvolací soud je přesvědčen, že stěžovateli právo na spravedlivý proces nebylo upřeno. V ostatním odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na fakt, že skutečnosti, které stěžovatel uvádí jako porušení svých základních práv, uplatnil již ve svém odvolání do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatele náležitě vypořádal. Námitky, že strana oprávněná, tj. vedlejší účastnice, náležitě nedoložila, že pro stěžovatele byl zajištěn náhradní byt splňující podmínky "lidsky důstojného bydlení", stěžovatel nepodpořil žádnými důkazy (kromě nepřesvědčivých fotografií) a žádné další důkazy, k prokázání svých tvrzení, nenavrhoval. Podle vedlejší účastnice k žádnému porušení zásady volného hodnocení důkazů nedošlo. Soudy se v řízení zabývaly komfortem poskytnuté bytové náhrady, lokalitou i stavebně technickým stavem. Stěžovatel se ve svém odvolání omezil pouze na zpochybňování kvalit bytu důvody, které zopakoval v ústavní stížnosti. Tyto důvody však žádnými důkazy nedoložil. Vedlejší účastnice odkázala na prohlášení majitele domu, ze kterého vyplývá, že byt je po kompletní rekonstrukci a v dobrém stavu je i celý dům.
Z výše označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud usnesením ze dne 29. 1. 2001 rozhodl, že vyklizení stěžovatele se provede přestěhováním všech věcí stěžovatele do náhradního bytu v P., o velikosti 1 + 0 s příslušenstvím, v přízemí domu, byt č. 2. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že provedl důkazy výslechem oprávněné Ing. J.D. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), výpisem z katastru nemovitostí a nájemní smlouvou, podepsanou pronajímatelem JUDr. I.Z. Poté dospěl k závěru, že oprávněná prokázala, že pro povinného stěžovatele je zajištěna odpovídající bytová náhrada, proto nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Stěžovatel se k jednání nařízenému na den 15. 1. 2001 nedostavil, i když měl doručení řádně vykázáno.
Uvedené usnesení obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou stěžovatele, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a dospěl k závěru, že vytýkanými procesními vadami řízení před obvodním soudem netrpí. Dále se zabýval výkladem pojmu "náhradní byt", ve smyslu ustanovení §712 ObčZ, a uvedl, že se jedná o byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. U náhradního bytu se jeho přiměřenost posuzuje především podle počtu osob, které mají byt obývat. Byt o jedné místnosti sice spadá již pod kategorii "náhradní ubytování", jde však stále o bytovou jednotku. V posuzovaném případě oprávněná prokázala, návrhem nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2000, podepsané pronajímatelem, že pro stěžovatele zajistila byt s příslušenstvím o velikosti 33 m2. Takto velký byt svou velikostí i vybavením obecně postačuje k lidsky důstojnému ubytování povinného, který ani netvrdil, že by se do tohoto bytu měla stěhovat i jiná osoba. Tvrzení o tom, že by byt, v důsledku okolního hluku či vlhkosti, nesplňoval příslušné požadavky, nebyla nijak doložena. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že obvodní soud rozhodl, o výkonu rozhodnutí, zcela v souladu s ustanovením §340 odst. 2 OSŘ.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, čj. 20 Cdo 1301/2003 - 73, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesplňovalo žádnou z podmínek přípustnosti, uvedených v ustanovení §237, §238a a §239 OSŘ. Řízení o "dovolání" proti rozhodnutí obvodního soudu bylo zastaveno, neboť dovolání proti takovému rozhodnutí podat nelze.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů a jejich hodnocení v řízení před obecnými soudy, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se nezabývá způsobem provádění důkazů, přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani posuzováním, které důkazy měly být provedeny. To přísluší obecným soudům. Ústavní soud posuzuje průběh a hodnocení důkazů pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V přezkoumávané věci k takové situaci nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena. Stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. V řízení byl proveden dostatek důkazů potřebných k rozhodnutí ve věci a na základě volného hodnocení důkazů dospěly soudy k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Ve svých rozhodnutích se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Skutečnost, že obecné soudy považovaly provedené důkazy za dostatečné k vyslovení právního závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu