ECLI:CZ:US:2005:1.US.777.04
sp. zn. I. ÚS 777/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.M., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2004, čj. 28 Cdo 862/2004 - 183, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Co 183/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatel v roce 1977 emigroval z tehdejší ČSSR do Š. a v roce 1978 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 mj. rozsudek o propadnutí stěžovatelova majetku - 1/6 nemovitostí, v ústavní stížnosti blíže specifikovaných. Tento spoluvlastnický podíl byl později prodán stěžovatelově sestře L.S. Po návratu z emigrace stěžovatel vyzval svou sestru, ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, k vydání uvedené 1/6 nemovitostí, protože tento podíl na nemovitostech od státu nabyla, podle jeho názoru, protiprávním zvýhodněním a tím, že se aktivně podílela na jeho trestním stíhání. Soudy obou stupňů některé jím navrhované důkazy neprovedly. Důkazy pak hodnotily v rozporu s ustanovením §132 OSŘ. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje stěžovatel za rozporné s OSŘ, protože rozhodnutí obecných soudů měla po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel je toho názoru, že bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo zakotvené v hlavě páté Listiny domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, obsah spisu a především na usnesení Nejvyššího soudu ČR a dovodil, že ústavní práva stěžovatele nebyla porušena.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že v daném případě šlo o dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR zkoumal, ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, zda v rozhodnutí byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, popř. právní otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žádný z těchto zákonných předpokladů shledán nebyl, proto nebylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.
Ze spisu sp. zn. 16 C 156/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 12. 9. 1997 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalované L.S. uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci. Obvodní soud konstatoval, že ideální 1/6 předmětných nemovitostí připadla státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 2 7 180/78 (správně: 2 T 180/78), kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Stěžovatel byl, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 118/90, rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Ve lhůtě dané zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí, které dříve vlastnil a jež žalovaná od státu odkoupila v roce 1981. Protože žalovaná výzvě nevyhověla, obrátil se na obvodní soud, který jeho žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalovaná není, ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., povinnou osobou.
Městský soud rozsudkem ze dne 18. 3 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, rozsudek obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že bylo spolehlivě doloženo, že na straně žalované k protiprávnímu zvýhodnění nedošlo. Stejně tak nebylo doloženo, že by žalovaná získala předmětnou část nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud proto považoval za nadbytečné doplňovat řízení výslechem sestry účastníků M.R. a připojením spisů MP.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu ústavní stížností, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 307/98. V nálezu konstatoval, že v souzené věci nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit.
Městský soud usnesením ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 16 Co 359/2001, zrušil rozsudek Obvodního soudu ze dne 12. 9. 1997, čj. 16 C 156/95 - 39, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu řízení žalovaná L.S. dne 27. 8. 1999 zemřela, její dědičkou se stala L.L., takže Obvodní soud usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. 16 C 137/2001 - 91, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno s L.L. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. 16 C 137/2001 - 138, opět žalobu stěžovatele zamítl. Neshledal, že by nabyvatelka L.S. (právní předchůdkyně L.L.) získala spoluvlastnický podíl na nemovitostech kupní smlouvou uzavřenou s OB, ze dne 18. 3. 1981, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle výsledků znaleckého posudku ze dne 21. 10. 2002 vzal obvodní soud za prokázáno, že L.S. zaplacená kupní cena 16 141,-- Kč (za jednu ideální šestinu nemovitostí) odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a tento díl nemovitostí nezískala na základě protiprávního zvýhodnění, nýbrž jí byl nabídnut ke koupi, protože v nemovitosti bydlela. Nebylo také prokázáno, že by se L.S. nějakým způsobem podílela na trestním stíhání žalobce pro jeho odchod do ciziny.
O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud potvrzujícím rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Co 183/2003. Doplnil dokazování výslechem svědkyně M.R., ale ani po tomto doplnění nedospěl k jinému závěru na projednávanou právní věc než soud obvodní, tj. že původní žalovaná L.S. nezískala spoluvlastnický podíl, patřící původně stěžovateli, v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2004, čj. 28 Cdo 862/2004 - 183, jako nepřípustné.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci měla po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR podrobně, pečlivě a srozumitelně rozebral, jaké předpoklady je nutné splnit, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a tyto předpoklady aplikoval na konkrétní projednávaný případ. V tomto postupu neshledává Ústavní soud znaky ústavně nekonformní interpretace a aplikace podústavního práva, a tedy zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Stěžovatel obecným soudům prvního a druhého stupně vytkl, že některé důkazy neprovedly, ale své tvrzení dostatečně nekonkretizoval. Ústavní soud připomíná, že ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, nálezu sp. zn. I. ÚS 307/98, konstatoval, že z doposud provedeného dokazování nelze zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a doplnit dokazování - především stěžovatelem v řízení navrhovaným výslechem svědkyně M.R. a příslušným spisovým materiálem orgánů činných v trestním řízení.
Obvodní soud tento výslovný pokyn, obsažený v nálezu Ústavního soudu, nerespektoval a svědkyni M.R. nevyslechl (viz str. 6 rozsudku Obvodního soudu ze dne 23. 1. 2003, čj. 16 C 137/2001 - 138). Jeho pochybení napravil odvolací soud. K blíže neodůvodněné námitce o neprovedení některých důkazů Ústavní soud zjistil, že při srovnání důkazních návrhů stěžovatele (čl. 79 - čl. 81 spisu) a protokolu o jednání před obvodním soudem (zejména čl. 101 a násl. spisu) a městským soudem (čl. 159) došlo k provedení téměř všech navrhovaných důkazů (především spisy SB, MP a Obvodního soudu pro Prahu 2), s výjimkou výslechu L.L., jehož relevanci pro bezpečné zjištění skutkového stavu však Ústavní soud v daném případě neshledává. Jinými slovy řečeno, obecné soudy, v řízení proběhlém po vydání zrušovacího nálezu sp. zn. I. ÚS 307/98, splnily pokyny v nálezu obsažené. Důkazní řízení bylo podle Ústavního soudu vedeno ústavně konformně i s přihlédnutím k novější judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257; či sp. zn. III. ÚS 271/96 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 153; ). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelem namítaných základních ústavně zaručených práv.
K namítanému porušení čl. 11 stačí odkázat na předcházející nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 307/98 a odůvodnění obsažené na str. 8. Závěr zde obsažený nelze zpochybnit ani s odkazem na nejnovější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí M. proti České republice z r. 2001, D.F.W. proti České republice z r. 2003), vztahující se k tzv. legitimnímu očekávání. Zde se jedná o odlišný případ než ve věcech sp. zn. I. ÚS 642/03 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 259) nebo sp. zn. I. ÚS 77/03 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 34, str. 129), v nichž Ústavní soud zkoumal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů v řízeních před obecnými soudy, ve kterých byly projednávány jejich nároky vyplývající z restitučních předpisů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízeních před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu