ECLI:CZ:US:2005:1.US.782.04
sp. zn. I. ÚS 782/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti J. D., zast. JUDr. L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 29.9.2004, č.j. 47 Co 53/2004-133, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27.11.2003, č.j. 5 C 49/99-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení ze dne 17.12.2004 domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž došlo, podle jeho názoru, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že řízení u obecných soudů bylo zahájeno na základě žaloby, kterou se žalobce (společnost Z. I., s.r.o.) domáhal zaplacení kupní ceny 26 562,- Kč s příslušenstvím. Nejprve rozhodl Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29.3.1999 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 6 640,50 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl, zamítavý výrok byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.9.2001, sp.zn. 21 Co 336/99 zrušen. Dalším rozsudkem ze dne 30.10.2002, č.j. 5 C 49/99-98, prvostupňový soud žalobu opětovně zamítl. Na základě odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.9.2003, sp.zn. 47 Co 49/2003 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil se závazným právním názorem. V souladu s tímto názorem Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 27.11.2003, č.j. 5 C 49/99-111, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 19 921,50 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, soud II. stupně napadeným rozsudkem výrok potvrdil.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel napadl dvě z rozhodnutí, které byly v řízení o zaplacení žalované částky vydány. Je přitom zřejmé, že rozsudek soudu II. stupně je rozsudkem, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud výslovně uvedl, že byl zavázán právním názorem, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem není smlouvou neurčitou a že ne nepříčí dobrým mravům. To znamená, že právní názor krajského soudu, v pozici odvolacího soudu, měl na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud I. stupně nemohl uplatnit svoje právní závěry. Je tedy evidentní, že jde o případ tzv. skryté diformity, která je důvodem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, a to i přes dikci poučení o opravných prostředcích zařazenou do závěru napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj