ECLI:CZ:US:2005:1.US.787.04
sp. zn. I. ÚS 787/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P.H., zastoupeného advokátem JUDr. F.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1073/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 To 202/03, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 T 5/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož i čl. 14 odst.2, 3 a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1073/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 To 202/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 T 5/03.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, čj. 1 T 5/03-799, byl v bodě 2. výroku o vině obviněný stěžovatel uznán vinným organizátorstvím pokusu trestného činu vydírání podle §10 odst. 1 a §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 3 tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že v dubnu 2003 navštívil v P., obviněného P.J. a nabídl mu příležitost snadného výdělku v souvislosti s hrozbou použití K. vůči občanům ČR, následně J. přemluvil k realizaci tohoto záměru, počátkem května 2003 mu v P., ve svém bydlišti předal láhev s obsahem K. a instrukce k použití, přičemž dále požadoval, aby J. uložil vzorek K. v P. ve V. a v telefonátu na linku 158 požadoval složení částky 300.000.000,- Kč a dále jej instruoval k zanechání dalšího vzorku K. a dopisu policii s opakováním hrozeb s tím, že nebude-li vyhověno požadavkům, začnou umírat lidé a obviněný J. uvedený plán realizoval, v důsledku čehož vynaložila na zajištění bezpečnosti provozu V. 82.850,30 Kč, F. 32.380,50 Kč a MZ ČR 325.030,- Kč. Podle §235 odst. 3 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 To 202/03, uvedený rozsudek soudu prvého stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a poškozené ve věci odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1073/2004, bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že namítá zásadní nedostatky v dokazování. Jediným přímým důkazem majícím svědčit o vině stěžovatele je prý pouze výpověď spoluobžalovaného P.J., přičemž nalézací soud se snažil tuto výpověď, byť mnohdy násilným způsobem, podpořit řadou dalších nepřímých důkazů. Způsob hodnocení a interpretace těchto nepřímých důkazů je podle mínění stěžovatele mnohdy v hrubém rozporu s objektivní realitou, kterou osvědčují. Nalézací soud prý apriori vycházel z výpovědí spoluobžalovaného P.J., o jejíž věrohodnosti neměl žádných pochyb. Konkrétně stěžovatel mj. poukázal na způsob vedení dokazování soudem nalézacím v jeho trestní věci, neboť tento soud provedl důkazy svědčící pouze v jeho neprospěch a jimi podepřel věrohodnost výpovědi spoluobviněného J. Tyto důkazy mohly údajně vést toliko k situaci, že by v celé věci vznikly pochybnosti o jednání stěžovatele, což by v souladu se zásadou in dubio pro reo mohlo - podle názoru stěžovatele - vést ke zproštění obžaloby či minimálně by takovéto zjištění mohlo mít vliv na určení výše trestu. Stěžovatel dodal, že se obecné soudy nepokusily ověřit pravdivost výpovědi spoluobviněného J. důkazy jinými, zejména stěžovatelem navrhovanými, které měly - mimo jiné důkazní návrhy - ověřit věrohodnost tohoto spoluobviněného a osvětlit případné motivy pro jeho křivou výpověď. V tomto směru např. navrhoval výslech svědkyně L.Š., která by měla dosvědčit intimní poměr mezi stěžovatelem a manželkou spoluobviněného J., jenž je pravděpodobně motivem křivého obvinění spoluobviněného vůči stěžovateli. Soudy však prý neprovedly žádný důkaz navrhovaný obhajobou stěžovatele k prokázání jím tvrzených skutečností a k vyvrácení tvrzení, obsažených ve výpovědi spoluobžalovaného J. Stěžovatel dále, dovolávaje se judikatury Ústavního soudu, podrobně ve shora uvedeném smyslu dovozuje (s poukazem na některé ve věci neprovedené důkazy, resp. hodnocení důkazů provedených obecnými soudy), že soudy rozhodovaly svévolně a že tím došlo k zásahu do jeho shora citovaných základních práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) postupovaly ve zkoumaném případě v souladu s příslušným procesním předpisem a se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel především zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných, žádné pochybnosti.
K jednotlivým námitkám stěžovatele, uvedeným v ústavní stížnosti, nutno v prvé řadě konstatovat, že se odvolací soud těmito či obdobnými námitkami zabýval způsobem, který lze s přihlédnutím k relevantním okolnostem zkoumaného případu považovat za dostatečný; přitom mj. uvedl, že nepovažoval za nutné doplňovat dokazování ať již výslechem navržených svědků či znaleckým posudkem. Jak ve věci konstatoval odvolací soud, Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel správně z výpovědi obžalovaného P.J., který se v podstatě k trestné činnosti doznal. Toto jeho doznání bylo v souladu i s dalšími provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi V.J., F.V., P.Ch., M.H. a J.S., jakož i se závěry znaleckých posudků, zpracovaných V. a znalkyní Doc. Ing. M.B., CSc., i s dalšími důkazy, které jsou podrobně rozvedeny v napadeném rozsudku. Vrchní soud v Praze se plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že vina obžalovaných byla na podkladě řádně provedených důkazů jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázána, přičemž soud prvního stupně nepochybil ani pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaných. Obžalovaný P.J. se pokusil v úmyslu spáchat trestný čin jednáním pro společnost nebezpečným - které bezprostředně směřovalo k nucení jiného (zdravotnických zařízení) pohrůžkou jiné těžké újmy (způsobením přinejmenším závažných zdravotních potíží většímu počtu občanů) - přinutit orgány státu k tomu, aby zajistily obžalovaným předání finanční částky 300.000.000,- Kč. Stěžovatel přitom tuto trestnou činnost zosnoval a řídil jednání spoluobžalovaného P.J. S tím koresponduje i pasáž z rozsáhlého odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, který mj. vyslovil, že rovněž způsob naplánování realizace tohoto trestného činu a způsob, jakým měly být získány finanční prostředky, nesvědčí pro závěr, že by tyto skutečnosti byl vůbec schopen naplánovat a zorganizovat, resp. vymyslet, P.J. sám. Tento soud připomenul, že zkušenosti stěžovatele nabyté v zahraničí a znalost bezhotovostních platebních prostředků a jejich používání rovněž nasvědčuje závěru o účasti tohoto obžalovaného na trestné činnosti v podobě zorganizování, naplánování a řízení dané trestné činnosti, jejíž vlastní realizací dle jeho pokynů byl pověřen P.J. Jak podle mínění obecných soudů vyplývá z provedeného dokazování, byl to stěžovatel, kdo vymyslel způsob spáchání této trestné činnosti, kdo obstaral kyanid draselný, kdo navedl obžalovaného J. ke spáchání trestné činnosti a kdo mu také dával pokyny k tomu, jak postupovat, pokyny, které obžalovaný J. při jejich realizaci rozvíjel do detailů, jež jsou ve výroku rozsudku popsány, včetně telefonních výhrůžek a výhrůžek napsaných v obou dopisech, a byl to také stěžovatel, kdo vymyslel způsob, jakým jim finanční prostředky mají být předány. Podle přesvědčení Ústavního soudu lze dovozovat, že se ve věci tedy jedná v zásadě o pouhou polemiku s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů, které obstojí i z ústavněprávního hlediska a námitky stěžovatele na nich nemohou ve věci samé nic podstatného změnit. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, přičemž správně vycházely ze specifických okolností daného případu a za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům o vině a trestu, které, jak je výše zdůrazněno, obstojí i z hlediska ústavněprávního. K přesvědčivým odůvodněním napadených rozhodnutí nemá Ústavní soud dále co podstatného doplnit. Souhrn důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor, resp. v jeho dalších konkrétních námitkách, neshledal Ústavní soud nic, co by věc posunovalo do ústavní roviny.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není a nemůže být jeho úkolem podrobně přezkoumávat veškeré postupy orgánů činných v trestním řízení, z jejich případných dílčích pochybení sestavovat jakýsi inventář a sám z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry o vině či nevině konkrétního obžalovaného.
Úkolem tohoto soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, který se nesmí stavět do role další instance v soustavě obecných soudů, je především posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda tedy byly dodrženy základní principy, jež trestní řízení v demokratickém právním státu ovládají.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za uvedené situace je bezpředmětný i stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 To 202/03, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 T 5/03.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu