ECLI:CZ:US:2005:1.US.86.04
sp. zn. I. ÚS 86/04
Usnesení
I.ÚS 86/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. J., zastoupené Mgr. K. N., proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2002, čj. 10 C 395/2001 - 44, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. 10 C 395/2001 - 67, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 Co 301/2003 - 80, a o návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v části "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč", takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá .
2. Návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v části "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč", se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2002, čj. 10 C 395/2001 - 44, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. 10 C 395/2001 - 67, kterými byla zamítnuta její žaloba proti žalované Domovní správě města Přerova na zaplacení částky 10 497,-- Kč. Dále se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 Co 301/2003 - 80, kterým byl shora označený rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
Zároveň s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, podle kterého je dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žalobu podala proto, že Domovní správa města Přerova, jako její bývalý zaměstnavatel, jí rozhodnutím ze dne 5. 4. 2001 neoprávněně odňala osobní příplatek ve výši 2 500,-- Kč měsíčně za období od 1. 4. 2001 do 30. 6. 2001 pro neuspokojivé pracovní výsledky. Zároveň jí byla vytknuta neúčast na jednání se zmocněnci vlastníků bytových jednotek, konaném dne 4. 4. 2001. Stěžovatelka s postihy nesouhlasila, neboť k účasti na uvedeném jednání neobdržela určitý a srozumitelný pokyn.
Návrh na zrušení části ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ zdůvodnila stěžovatelka tím, že v tomto zákoně jsou dány dovolací důvody taxativně v §241a odst. 2 OSŘ. Tímto ustanovením je porušen čl. 1 Listiny, který zakotvuje rovnost v právech. V daném případě je stěžovatelka i další potencionální účastníci řízení diskriminováni tímto ustanovením, neboť se nemohou účinně dovolat svého práva s ohledem na výši peněžitého plnění, přestože existují dovolací důvody. Tím je porušeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud poté přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření odkázal na závěry soudů obou stupňů, zejména rozhodnutí krajského soudu, které zcela jednoznačně vykládá možnost odejmutí osobního příplatku. S ohledem na tyto právní závěry považuje okresní soud ústavní stížnost za nedůvodnou. Stejně tak označil za nedůvodný návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Napadené ustanovení stanoví hodnotovou hranici ve sporech o peněžité plnění, pod níž je spor z dovolacího hlediska považován za bagatelní a dovolání prohlášeno za nepřípustné. Pro takové spory postačuje ke správnému a spravedlivému rozhodnutí řízení ve dvou stupních.
Krajský soud v Ostravě poukázal na ustanovení §132 OSŘ, které upravuje hodnocení důkazů. Pouze soudu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených v ustanovení §18 OSŘ a těch, které jsou dány čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy soud řádným způsobem zjistil, že stěžovatelka porušila pracovní kázeň. Krajský soud nejednal v rozporu s ustanovením §212, §213 a §221 OSŘ a podle jeho názoru rovněž správně interpretoval hmotněprávní ustanovení §7 odst. 1 a 3 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Domovní správa města Přerova (dále jen "Domovní správa") uvedla, že stěžovatelka u ní pracovala v pracovním poměru od 24. 7. 2000. Podle zákona č. 143/1992 Sb., ve spojení s nařízením vlády č. 251/1992 Sb., byla zařazena do 9. platové třídy a po uplynutí zkušební doby jí byl přiznán osobní příplatek, k jehož odejmutí došlo rozhodnutím statutárního orgánu Domovní správy ze dne 5. 4. 2001 z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce řádně zdůvodněno. Pokles její výkonnosti byl dlouhodobějšího rázu a zaviněná neúčast na zásadním jednání se zmocněnci vlastníků bytových jednotek (a tedy nesplnění výslovného pokynu přímého nadřízeného k účasti na tomto jednání) byla pouze dalším porušením pracovních povinností stěžovatelky zásadního charakteru.
Ze spisu sp. zn. 10 C 395/2001 Okresního soudu v Přerově Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 22. 11. 2002, čj. 10 C 395/2001 - 44, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 7. 2003, čj. 10 C 395/2001 - 67, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž požadovala, aby žalované Domovní správě byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 10 497,-- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že žalovaná odňala stěžovatelce rozhodnutím svého statutárního orgánu ze dne 5. 4. 2001 osobní příplatek ve výši 2 500,-- Kč v období od 1. 4. 2001 do 30. 6. 2001. Stěžovatelce bylo rozhodnutí o odnětí osobního příplatku písemně oznámeno dne 5. 4. 2001, přičemž jako důvod byly uvedeny její neuspokojivé pracovní výsledky. Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu, kterou zaměstnavatel hodnotí pracovní výkon zaměstnance při plnění úkolů ve srovnání s jinými zaměstnanci v obdobné funkci nebo s obdobně stanoveným rozsahem práce. Poskytnutí osobního příplatku není povinností zaměstnavatele ani v případě, že posuzovaný zaměstnanec podává pracovní výkon způsobem, který předpokládá ustanovení §12 zákona č. 143/1992 Sb. Ze skutečnosti, že zaměstnanci byl zaměstnavatelem poskytnut osobní příplatek, nelze dovozovat nárok na jeho vyplacení za období, kdy byl tento příspěvek snížen či odňat, pokud byl zaměstnanec o odnětí osobního příplatku včas informován a byly mu sděleny důvody pro jeho odnětí. Je na uvážení zaměstnavatele, zda rozhodne o poskytnutí osobního příplatku, jeho zvýšení či snížení, pokud splní podmínku podle §20a věta třetí zákona č. 143/1992 Sb., o platu. V daném případě žalovaná tuto podmínku ve vztahu k odnětí osobního příplatku splnila. Žalovaná rozhodnutím o odnětí osobního příplatku nezpůsobila stěžovatelce škodu, soud proto shledal nárok stěžovatelky jako neoprávněný.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 Co 301/2003 - 80, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že o snížení osobního příplatku, včetně jeho odebrání, rozhoduje zaměstnavatel v závislosti na plnění podmínek, stanovených v §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. Pokud byly tyto podmínky splněny, jak tomu bylo v předmětném případě, nelze důvody tohoto snížení soudně přezkoumávat, neboť i nadále zůstává osobní příplatek nenárokovou složkou platu a jeho snížení či odebrání závisí na úvaze a rozhodnutí zaměstnavatele. V daném případě žalovaná své rozhodnutí odůvodnila s odkazem na splnění podmínek, stanovených v §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., tedy neuspokojivými pracovními výsledky stěžovatelky. Toto zdůvodnění je dostatečně určité. Odvolací soud zastává názor, že není oprávněn přezkoumávat, zda došlo ke změně podmínek, za nichž byl osobní příplatek přiznán.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s výkladem ustanovení zákoníku práce, zákona o platu a prováděcího nařízení vlády k němu a s právními závěry obecných soudů. Námitky stěžovatelky dále směřují i proti provádění důkazů a jejich hodnocení. Stěžovatelka se tedy domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy i právních závěrů z tohoto dokazování vyplývajících. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost a úspěšnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje a dále rozvíjí v podstatě tytéž námitky, které uplatnila již v odvolání a s nimiž se zejména odvolací soud dostatečně vypořádal. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s ustanoveními zákoníku práce, zákona o platu č. 143/1992 Sb. i nařízení vlády č. 251/1992 Sb. Nedošlo tedy k porušení stěžovatelkou tvrzených jejích základních práv a svobod, ani čl. 95 Ústavy ČR.
K námitkám stěžovatelky je třeba dále uvést, že otázku, zda a do jaké míry se změnily podmínky, za nichž byl osobní příplatek přiznán, podle §12 zákona o platu č. 143/1992 Sb. a §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., přísluší posoudit pouze zaměstnavateli, jelikož se jedná o nenárokovou částku. Na základě důkazů, provedených v řízení před obecnými soudy, lze konstatovat, že zaměstnavatel postupoval v souladu s uvedenými pracovně právními předpisy a soudy obou stupňů jeho postup takto zhodnotily.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatelka využila tohoto práva a podala návrh na zrušení části ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, která zní "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč".
Z ustanovení §74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu