ECLI:CZ:US:2005:1.US.9.04
sp. zn. I. ÚS 9/04
Usnesení
I.ÚS 9/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. Zn. 6 Tdo 1209/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Frýdku-Místku stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona. Za uvedenou trestnou činnost mu soud uložil nepodmíněný úhrnný trest v trvání 2 let a trest propadnutí věcí, a to pistole CZ 100, výr. č. A 3577, včetně nábojů a revolver zn. Long Rifle, výr. č. 18179, včetně nábojů. Současně ho soud zavázal uhradit poškozené K. K. náhradu škody ve výši 1 500,- Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpověď stěžovatele, výpovědi svědků K., P., K., V., B., P. a dále svědků Š., V. a K. [kterým soud dle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu přečetl pro rozpory ve výpovědi jejich výpovědi z přípravného řízení], K., V., K., Ž., V., Mjr. Š., MUDr. D., Ing. K. a další důkazy, např. znalecké posudky z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a dále z odvětví soudního lékařství, z oboru kriminalistické techniky, protokoly o ohledání místa činu, fotodokumentaci, protokoly o použití služebního psa, mapu, protokol o lékařském vyšetření, protokol o domovní prohlídce a jiné. Ty ve svém souhrnu utvrdily soud v závěru, že se stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustil, a to tak, že dne 11. 2. 2001 kolem 1.25 hod přijel se svými známými (V., Š. a K.) a dobýval se do bytu manželů K., zvonil, bouchal na dveře a nadával a poté, co nikdo neotevřel, třikrát vystřelil ze své legálně držené zbraně na dveře bytu v okolí zámku. Pak chodbu všichni opustili, nasedli do auta, stěžovatel na místě spolujezdce se vyklonil a opětovně vystřelil druhou ze svých zbraní směrem k oknu domu, kde stála poškozená; přitom střely narazily do těsné blízkosti okna. Ani v jednom případě nebyl nikdo zraněn.
Okresní soud konstatuje, že zhodnotil všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a považuje trestnou činnost stěžovatele bez důvodných pochybností za prokázanou. Podle jeho mínění je stěžovatel usvědčován svědeckými výpověďmi svých známých - V., Š. a K., a to z přípravného řízení, svědeckou výpovědí poškozené a dalšími svědeckými výpověďmi osob obývajících předmětný dům, jakož i znaleckými posudky a listinnými důkazy. Všechny důkazy podle názoru soudu spolu navzájem korespondují, doplňují se a do sebe zapadají tak, že v konečném důsledku vyvracejí obhajobu stěžovatele, že byť na místě byl, výtržnosti se nedopouštěl a ze svých legálně držených zbraní nikde nestřílel. Pokud jde o otázku zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, pochybnosti odstranilo jednak lékařské vyšetření hladiny alkoholu v krvi a dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který potvrzuje, že v době činu nebyly u stěžovatele rozpoznávací a ovládací schopnosti vymizelé. Skutečnost, že ke střelbě došlo, prokazuje svědecká výpověď z přípravného řízení (Š. a K.) a současně všichni tři (Š., K. i V.) potvrzují rány a o podobných zvucích mluví i poškozená K. Výpovědi těchto svědků z přípravného řízení považuje soud za věrohodné - jsou naprosto shodné - na rozdíl od hlavního líčení, kde mluvili svědci o petardách a popírali, že by u stěžovatele v noci viděli nějakou zbraň. Proto jejich výpovědi u hlavního líčení shledal soud účelové, se snahou pomoci svému známému - stěžovateli; bylo velmi problematické zajistit i účast těchto osob u hlavního líčení. Jejich výpovědi u hlavního líčení jsou však dále v rozporu s ostatními důkazy, které prokazují objektivní skutečnosti. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistika, ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, osobním výslechem znalce, ohledáním místa činu a výslechy policistů se prokázalo, že stěžovatel nepoužil petardy, ale že průstřely dveří způsobil střelnou zbraní. I přesto, že se nepodařilo - vzhledem k deformaci střel - provést individuální identifikaci, má soud zato, že při hodnocení důkazů v jejich souhrnu je prokázané, že stěžovatel inkriminované noci střílel ze svých legálně držených zbraní. Střelba z jedoucího vozidla je dále potvrzována výpovědí svědků Š., K., V., policisty B., znalce-balistika Š., a to i přes to, že se nepodařilo najít na místě činu vystřelené projektily ani nábojnice. Pokud jde o to, že stěry z rukou stěžovatele neprokazovaly povýstřelové zplodiny, znalec připustil, že jejich existence je závislá na mnoha faktorech (pocení, mytí, utírání rukou). Soud usuzuje, že když stěžovatel z místa činu odjel do místa svého bydliště, vešel do domu a měl dostatek času na to, aby si ruce omyl nebo se jiným způsobem takových částic zbavil. Proto okresní soud dovozuje, že byla bez důvodných pochybností jeho obhajoba vyvrácena a trestná činnost stěžovatele prokázána.
Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku okresního soudu zamítl. Podle jeho názoru soud prvého stupně při hlavním líčení provedl řádně dokazování. Řádně zjistil skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci. Všechny provedené důkazy poté zhodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Krajský soud shledal námitky stěžovatele uváděné v odvolání totožnými s jeho obhajobou a nepřisvědčil jim. Nalézací soud provedl veškeré dostupné důkazy rozhodné pro zjištění skutkového stavu a jeho závěry ve věci jsou jasné, přesvědčivým a logickým způsobem odůvodněné. Proto jakékoliv změny skutkového základu rozsudku okresního soudu by byly podle mínění krajského soudu v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. K námitce obhajoby stran ohledání místa činu a nepřítomnosti částic indikujících povýstřelové zplodiny poukazuje soud zejména na vyjádření Ing. K.; konstatuje, že pro posouzení věci je rozhodné, co se skutečně ve věci provedlo a s jakým výsledkem, a to ve světle dalších provedených důkazů, nikoli to, co mohlo být či mělo být provedeno, např. stěry v automobilu nebo na jiných částech těla stěžovatele. Dovozuje-li poté stěžovatel svoji obhajobu z toho, že tyto povýstřelové zplodiny nebyly nalezeny a nelze ho proto vinit z předestřené trestné činnosti, nepovažoval to krajský soud za rozhodné. Podle jeho názoru soud prvního stupně nepochybil ani stran uloženého trestu, ani stran adhezního výroku. Proto stěžovatelovo odvolání zamítl.
Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odmítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel - byť dovolací důvod spatřoval v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení - podal dovolání z jiného důvodu, než toto ustanovení předpokládá. Ve skutečnosti totiž stěžovatel, jak z obsahu odůvodnění jeho dovolání vyplynulo, namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění, polemizuje se správností způsobu, jakým byly prováděny a hodnoceny důkazy a vytýká soudu také neúplnost provedeného dokazování. Jeho argumenty však nemohl dovolací soud přijmout vzhledem k právnímu rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z výhrad, které stěžovatel uplatnil, akceptoval Nejvyšší soud pouze tu, jež se týkala tvrzení, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován. Stěžovatel se domníval, že správně měl být kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 trestního zákona. Nejvyšší soud však souhlasí s právními závěry soudů obou stupňů stran viny stěžovatele pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona. V daném případě sice nedošlo k těžké újmě na zdraví u žádného z potencionálně poškozených, ale tato újma jim bezprostředně hrozila. Nejvyšší soud dále odkazuje na odůvodnění soudu prvého stupně, zejména na str. 7 jeho rozsudku a ve vztahu k možnému vzniku těžšího následku nemá důvod toto rozhodnutí nijak zpochybňovat. Považuje právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku za zcela správné a odpovídající zákonu. Podle jeho názoru jsou závěry soudů obou stupňů logické, a proto i v této části dovolání stěžovatele odmítl. Další část námitek stěžovatele směřovala do výroku o trestu; zde Nejvyšší soud neshledal, že by námitky stěžovatele naplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu. O návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, protože mu toto právo nepřísluší. Může jej sice posoudit předseda senátu Nejvyššího soudu - a to i bez návrhu, ten však zákonné důvody k tomuto postupu neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily zejména čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 39 Listiny. Podle jeho mínění soudy při rozhodování vedla pouze hypotetická úvaha a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru bylo trestní řízení zmanipulované, nedůsledné a ve svém závěru vedlo k porušení zásady "in dubio pro reo". Brojí zejména proti tomu, že částice indikující povýstřelové zplodiny byly odebrány pouze jemu a má zato, že výsledky obsažené ve znaleckých posudcích ohledně této skutečnosti byly použitelné jen z části. Stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem marně navrhl vypracování znaleckého posudku stran obsahu alkoholu v těle - který se svými známými inkriminovaný večer požíval - a jeho účinku na lidský organismus ve vztahu k rozpoznávacím a ovládacím schopnostem. Dále brojí proti způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka Š. a "papírku s obsahem zabít K.", proti způsobu hodnocení výpovědi svědkyně P., proti ohledání místa činu, neboť zde nebyly nalezeny nábojnice ze zbraně. Od počátku vyšetřování prý navrhoval vyšetřovací pokus, který proveden nebyl. Má zato, že kdyby se soud zabýval alespoň jedním z jeho navržených důkazů, musel by rozsudek vyznít jinak. Považuje proto napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily také právo na jeho obhajobu tím, že mu neumožnily, aby jej v jeho trestní věci obhajovala jeho manželka a on prý nakonec rezignoval a sdělil, že mu je jedno, kdo ho bude ve věci hájit. Dále stěžovatel napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tento soud měl rozhodnout "v celkovém kontextu". Je přesvědčen, že obecné soudy nepoužily správnou právní kvalifikaci. Současně namítá průtahy v řízení, neboť dovolání podal v měsíci lednu 2003, avšak v měsíci srpnu 2003 bylo jeho dovolání stále ještě u soudu prvého stupně. Další část námitek stěžovatele směřuje v podstatě proti tomu, že žádal o odklad výkonu trestu a soud jeho návrh zamítl. Stěžovatel - s ohledem na svůj zdravotní stav a v dobré víře - výkon trestu nenastoupil a to, že byl do výkonu trestu dodán, považuje za nezákonné a protiústavní.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí - rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1209/2003 - byla zrušena.
II.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu - dovozuje, že tak výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Ani v postupu Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě ani v jejich skutkových a právních závěrech totiž neshledal, že by byl existoval tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá. Tím méně by bylo možné usuzovat na to, že by šlo o rozhodnutí svévolná.
Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, brojí zejména proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, zejména výpovědí některých svědků - svědka Š., svědkyně P. stran rozporů v její výpovědi - a dále proti údajnému neprofesionálnímu provedení ohledání místa činu vzhledem k nenalezení potřebných nábojnic a polemizuje s nimi.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatele nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených rozsudků soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Je totiž zřejmé, že obecné soudy opřely svůj závěr o vině stěžovatele nikoli jen o výpovědi výše uvedených svědků, nýbrž i o řadu důkazů nepřímých, které nevzbuzují důvodné pochybnosti. Totéž lze konstatovat i ke způsobu hodnocení důkazu ohledáním místa činu, které je následně doplněno výslechy provádějících policistů B. a P. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na význam jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role třetí či čtvrté řádné soudní instance, která je vyhrazena obecným soudům, leč Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
K námitce stěžovatele, že soud neprovedl jím navržený vyšetřovací pokus a nedoplnil dokazování znaleckým zkoumáním účinku alkoholu (který ten večer konzumoval) na lidský organismus, Ústavní soud uvádí, že jí nelze z ústavněprávního hlediska v přisvědčit. Z obsahu spisu plyne skutečnost jiná; v protokolu o hlavním líčení dne 29. 4. 2002 na č.l. 227 totiž obhájce stěžovatele JUDr. B. výslovně uvedl, že stěžovatel na provedení vyšetřovacího pokusu netrvá. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2002 stěžovatel navrhl doplnění znaleckého posudku z odvětví psychiatrie ve smyslu uvedené námitky, následně však na provedení tohoto důkazu - podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 8. 2002 č.l. 255 a podle vyjádření jeho obhájce - na svých důkazních návrzích z minulého hlavního líčení, tzn. 26. 6. 2002, netrval. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud námitky stěžovatele za nepřijatelné, vedené snahou zpochybnit spravedlnost procesu jako celku. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl. Ostatně pro to svědčí i skutečnost, že se stěžovatel provedení těchto důkazů ani v rámci svého odvolání nedovolává. Proto Ústavní soud tyto námitky jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolává-li se stěžovatel porušení svého práva na obhajobu tím, že si nemohl za svého obhájce zvolit manželku, Ústavní soud ani této námitce nemůže přisvědčit. Z předmětného spisu, zejména pak z protokolu o jeho výslechu na č.l. 40 a 45 není patrno, že by toto měl stěžovatel v úmyslu. Stěžovatel se práva zvolit si obhájce "zřekl" a žádal o to, aby mu byl obhájce ustanoven. Tato skutečnost je navíc - podle mínění Ústavního soudu - podporována dalším faktem, a to opatřením okresního soudu na č.l. 178, kterým soud zrušil ustanovení obhájcem stěžovatele Mgr. A.; na č.l. 183 je pak založena plná moc pro zastupování stěžovatele zvoleným obhájcem JUDr. B. Za těchto okolností Ústavní soud i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítá.
Pokud jde o tvrzené průtahy v řízení o dovolání, Ústavní soud z předmětného spisu shledal (např. č.l. 303, 305, 306), že v daném čase probíhalo u okresního soudu řízení o odklad výkonu trestu a posouzení okolností pro odklad výkonu trestu, který stěžovatel sám navrhl. Proto ani tuto námitku nelze akceptovat,
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vede polemiku ohledně nástupu do výkonu trestu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Příslušná rozhodnutí však v ústavní stížnosti nenapadl a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadená rozhodnutí okresního soudu ve Frýdku-Místku i usnesení Krajského soudu v Ostravě jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Dovolává-li se stěžovatel také protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že jeho výtky v podstatě rovněž směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal i postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
odeslat do vlastních rukou: - stěžovateli
- -AK
- OS ve Frýdku-Místku
- KS v Ostravě
- NS ČR
- OSZ ve Frýdku-Místku
- KSZ v Ostravě
- přílohy A, B, C - ponechat ve spise
- přílohu D, E vrať stěžovateli
- po vrácení doručenek založ