ECLI:CZ:US:2005:1.US.90.04
sp. zn. I. ÚS 90/04
Usnesení
I.ÚS 90/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, čj. 2 Cmo 354/2000 - 65, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, čj. 32 Odo 586/2002 - 104, za účasti společnosti SINCOM Leasing, a. s., se sídlem Tábor, Husova 1444, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, označeným rozsudkem změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2000, čj. 39 Cm 188/98 - 42, a žalobu proti žalované společnosti SINCOM Leasing, a. s., na zaplacení částky 1 336 785,-- Kč s přísl. zamítl. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, čj. 32 Odo 586/2002 - 104.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval argumenty, rozvedené již v dovolání. Podle stěžovatele se odvolací soud dopustil závažného pochybení v právním posouzení věci, protože v rozporu s ustanovením §763 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále též "ObchZ") rozdělil platby, provedené podle leasingové smlouvy ze dne 3. 5. 1991, na období roku 1991 a roku 1992 s tím, že je to významné z hlediska právního posouzení uplatněného nároku. Vzhledem k ustanovení §763 ObchZ by měla být celá věc posouzena podle bývalého hospodářského zákoníku (dále též "hosp. zák."). Stěžovatel tvrdí, že z ustanovení §131b odst. 2 hosp. zák. vyplývá, že promlčecí lhůta práva na vrácení bezdůvodného obohacení počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo za ně odpovídá, a nikoli dnem následujícím po poskytnutém plnění. Stěžovatel se údajně o neoprávněném prospěchu vedlejšího účastníka dozvěděl až z potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu ze dne 10. 10. 1996, čj. 5 Cmo 499/95 - 46, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1996. Do této doby stěžovatel považoval, obdobně jako vedlejší účastník, leasingovou smlouvu za platnou, což vyplývá i ze spisu. Tuto rozhodnou skutečnost pro posouzení promlčení odvolací soud pominul. Všechny tyto argumenty jsou, podle stěžovatele, aplikovatelné též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího. Stěžovatel současně požádal o uhrazení nákladů řízení podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K výzvě Ústavního soudu o podání vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Nejvyšší soud ČR i Vrchní soud v Praze odkázaly na svá rozhodnutí a znovu stručně shrnuly jejich hlavní důvody.
Z obsahu spisu sp. zn. 39 Cm 188/98 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze 2 bylo zjištěno, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění krajského obchodního soudu, jako soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že leasingová smlouva ze dne 3. 5. 1991, uzavřená mezi stranami, platně nevznikla, neboť v ní nebyl dostatečně určitým způsobem sjednán předmět plnění jako jedna z podstatných náležitostí, vyžadovaných ustanovením §153 zákona č. 109/1964 Sb., hosp. zák., ve znění pozdějších předpisů, který ke vzniku smlouvy vyžadoval dohodu o předmětu a čase plnění. V důsledku neplatnosti leasingové smlouvy nevznikla, od počátku, žádné ze stran povinnost plnit. Platby poukazované stěžovatelem ve prospěch žalované (v tomto řízení vedlejšímu účastníkovi) odvolací soud rozdělil na dvě části, a to na platby uskutečněné v roce 1991 a platby uskutečněné v roce 1992. Jejich režim posuzoval odlišně, neboť od 1. 1. 1992 vstoupil v účinnost zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Odvolací soud se zabýval zejména námitkou promlčení, která byla vedlejším účastníkem vznesena i před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok uplatněný stěžovatelem v řízení zahájeném dne 20. 2. 1997 je promlčen. Stěžovatel poskytl vedlejšímu účastníkovi předmětné částky na plnění z neplatné smlouvy, přičemž lhůta pro uplatnění práva na vrácení neoprávněného plnění (ať již bezdůvodného obohacení podle ObchZ nebo neoprávněného majetkového prospěchu podle hosp. zák.), začala běžet podle odvolacího soudu neprodleně - tedy dnem následujícím po poskytnutí plnění. Jak plnění podle obchodního zákoníku, tak plnění podle hospodářského zákoníku byla, podle odvolacího soudu, tedy promlčena ještě před podáním žaloby stěžovatelem.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání stěžovatele zamítl. Podle Nejvyššího soudu ČR je nepochybné, že vrácení plnění, přijatého vedlejším účastníkem v roce 1991, včetně jeho promlčení, se řídí hospodářským zákoníkem, neboť jde o právní vztah z neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklý před 1. lednem 1992. Oproti tomu plnil-li stěžovatel vedlejšímu účastníkovi po 31. prosinci 1991, aniž by šlo o plnění smluvního závazku, nutno podmínky pro vydání takto získaného bezdůvodného obohacení posuzovat (včetně běhu promlčecí doby) podle obchodního zákoníku, popř. při absenci takové úpravy podle zákoníku občanského (srov. §1 odst. 2 ObchZ). Podle Nejvyššího soudu ČR se nebylo možno ztotožnit s námitkou, že o neplatnosti smlouvy, resp. o její neexistenci, se dozvěděl stěžovatel teprve z rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, čj. 5 Cmo 499/95 - 46), v související věci mezi týmiž účastníky (v opačném procesním postavení), o zaplacení úroku z prodlení z nezaplacených, resp. opožděně zaplacených leasingových splátek. Podle Nejvyššího soudu ČR absolutní neplatnost právního úkonu, nebo jeho neexistence, je objektivní skutečností a případný "určovací" výrok soudního rozsudku takovou skutečnost pouze deklaruje. O existenci nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu a o tom, na čí straně tento prospěch vznikl, stejně jako o existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, se stěžovatel dozvěděl, podle Nejvyššího soudu ČR, okamžikem poskytnutí plnění a od tohoto data začala běžet promlčecí doba.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).
Ačkoliv to není v této věci zcela určující, nelze pominout, že v dané věci rozhodl shodně jak soud odvolací, tak i soud dovolací. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat právní závěry provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s principem sebeomezování vlastní činnosti vůči činnosti obecných soudů ponechává zásadně na obecných soudech interpretaci ustanovení podústavního práva, jako jsou v konkrétním případě např. ustanovení o promlčení a běhu promlčecí doby. Do takovéto interpretace, podané obecnými soudy, vstupuje zcela výjimečně, tj. v situaci, kdy by takováto interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tak tomu ovšem v této věci, ostatně též s přihlédnutím k rozhodnutí v související věci sp. zn. 5 Cmo 499/95, není. Stěžovatel předmět leasingu vskutku užíval, jak stěžovatel, tak vedlejší účastník měli za to, že jednají po právu, a pokud vskutku byla, jak rozhodl Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 5 Cmo 499/95, leasingová smlouva neplatná, je nutno si uvědomit, že plnění po dobu realizace této smlouvy přijímal jak stěžovatel, tak vedlejší účastník. Čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, proto nebyl porušen, protože k jeho porušení nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Pokud jde o návrh stěžovatele na přiznání úhrady nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 cit. zákona). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovému postupu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu