ECLI:CZ:US:2005:1.US.93.99
sp. zn. I. ÚS 93/99
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 27. září 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdenko M., jehož právním nástupcem je Ing. Zdeněk M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 13 Co 323/98, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi D. na zaplacení částky 20 600 Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 13 Co 323/98 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 6. 1995 č. j. 7 C 396/93-37 rozhodl v právní věci žalobce Ing. Zdenko M. proti žalovanému D., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 640 Kč s 3 % úrokem od 29. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku rozsudku uvedený obvodní soud dále zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci další částku 1 068 438,20 Kč s příslušenstvím, a současně zamítl žalobu na přiznání vyššího úroku z dlužné částky. Žalobce v souzené věci tvrdil, že mu byl jako spoluvlastníku vydán podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, konkrétní dům až po uplynutí zákonné lhůty k vydání věci; tím mu prý vznikla škoda odpovídající ušlému zisku za nájem za dobu více než 5 měsíců.
Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 1. 1996 č. j. 16 Co 331/95-53 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 068 348,20 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. F. I. a soudců JUDr. R. W. a JUDr. M. Č.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) rozsudkem ze dne 3. 3. 1998 č. j. 2 Cdon 1023/97-79 zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na vady tohoto rozsudku, neboť odvolací soud v prvé řadě překvapivě přehlédl, že podle ustanovení §442 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění platném do novely tohoto zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se zásadně hradila jen skutečná škoda (a to uvedením v předešlý stav, přičemž nebylo-li to dost dobře možné nebo účelné, hradila se škoda v penězích) a teprve od 1. 1. 1992 (po uvedené novele občanského zákoníku) se v uvedeném ustanovení "bez dalšího" předpokládá, že se hradí jak skutečná škoda, tak i ušlý zisk. Dovolací soud dále poukázal na to, že z úvah odvolacího soudu o případné výši uplatňované škody není navíc zřejmé, že by se odvíjely z ustanovení §442 občanského zákoníku, ale naopak nelze přehlédnout "samotným odvolacím soudem zvolenou relativitu argumentace spočívající v ne zcela striktních skutkových závěrech". Proto dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze dalším (napadeným) rozsudkem ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 13 Co 323/98 v části I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na těchto nákladech 25 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a vyslovil, že v části, v níž bylo žalobě vyhověno, zůstává nedotčen. V části II. výroku rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na nákladech odvolacího řízení 57 316 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. L. Š. a soudců M. H. a JUDr. B. Ch.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 13 Co 323/98 podal stěžovatel (žalobce) ústavní stížnost, v níž uvedl, že "pravomocným rozhodnutím v soudním řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo - svobodné uplatňování práva vlastnického a právo na řádnou soudní ochranu - konkrétně práva dle čl. 11 odst. 1 a 3) a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že v průběhu jednání o jeho řádně uplatněném restitučním nároku na vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/4 nemovitostí T. ulice 12, Praha 1 (dům č. p. ..., pozemek č. ...), docházelo až do jejich vydání dne 25. 3. 1992 k prodlení z důvodů na straně povinné osoby - D. (dříve S.). Stěžovatel se domnívá, že důvodem tohoto prodlení byla snaha státu ušetřit na nájemném, které by musel hradit vlastníkům objektu.
Stěžovatel dále upozornil na to, že s jeho argumentací se ztotožnil i Městský soud v Praze "konkrétně senát v čele s JUDr. F. I. při svém rozhodování 23. 1. 1996, kdy návrhu stěžovatele plně vyhověl" (poznámka: tj. rozsudkem ze dne 23. 1. 1996 č. j. 16 Co 331/95-53). Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 č. j. 2 Cdon 1023/97-79, stěžovatel připomněl Nejvyšším soudem zdůrazněnou otázku ušlého zisku a poukázal na to, že "rozhodně Nejvyšší soud neargumentuje tím, že pro výpočet ušlého zisku by se mělo použít tzv. limitované nájemné", a uzavřel, že nárok na přiznání ušlého zisku nebyl zpochybněn žádným z rozsudků soudu prvního a druhého stupně ve věci.
Stěžovatel dále kritizoval, že "oproti pravidlům jednacího řádu rozhodoval o věci vrácené Nejvyšším soudem zcela jiný senát Městského soudu v Praze, ač věc příslušela senátu JUDr. I."; tento (nový) senát Městského soudu v Praze prý od Obvodního soudu pro Prahu 1 obdržel pouze část spisového materiálu, neboť část příloh zaslaných stěžovatelem byla ponechána u soudu prvého stupně. Stěžovatel v tomto spatřuje porušení svého ústavního práva zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel konečně poukázal na to, že "nový senát" městského soudu se při svém rozhodování ani nezabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu a jeho úvahami o oprávněnosti nároku na ušlý zisk, "ale vrátil se k původní tezi soudu I. stupně o nároku stěžovatele na ušlý zisk za celé sporné období, ovšem ve výši dle vyhlášky o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor". Stěžovatel dodal, že v uplatnění této vyhlášky (tj. vyhlášky Ministerstva financí č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor) spatřuje omezení svých ústavních práv, konkrétně omezení práva vlastnického.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 č. j. 13 Co 323/98 zrušil, a prohlásil, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a proto že nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze, dále Městský soud v Praze - správa soudu a Obvodní soud pro Prahu 1.
D. se postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdal.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že v souzené věci nelze ani při rozhodování o náhradě škody vzniklé na ušlém nájemném - co do rozsahu náhrady - přiznat vyšší částky, než činí maximální nájemné (podle vyhlášky Ministerstva financí č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor), a v tomto směru odkázal na ustanovení §40a věty první a §589 občanského zákoníku. Městský soud dále konstatoval, že se při přezkoumávání rozsudku řídil právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 3. 3. 1998 č. j. 2 Cdon 1023/97-79, jímž byl podle ustanovení §243d odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu vázán, tj. že lze jako náhradu škody přiznat ušlý zisk spočívající v ušlém nájemném za dobu dvou let, kdy stěžovatel nemohl restituovanou věc pronajmout. Stěžovatel však neuvedl ani neprokázal žádná tvrzení, jež by odůvodňovala přiznání náhrady tzv. jiné škody do 31. 12. 1991 podle §442 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění.
Městský soud dále označil za správné, že podle rozvrhu práce měl o odvolání stěžovatele rozhodovat senát 16 Co - předseda JUDr. F. I. Protože však (jinak) podle rozvrhu práce o opravných prostředcích proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 vydávaných pod spisovými značkami 7 C rozhodoval senát 13 Co - předseda JUDr. L. Š., byla věc omylem zapsána do senátu 13 Co, který také o podaném odvolání rozhodl. Městský soud ve svém vyjádření klade otázku, zda tím skutečně bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, když jinak rozhodoval soud funkčně příslušný. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako bezdůvodná, a sdělil, že na ústním jednání netrvá.
Městský soud v Praze - správa soudu ve svém vyjádření uvedla, že v roce 1995 podle tehdy platného rozvrhu práce rozhodoval věci rozhodnuté senátem 7C Obvodního soudu pro Prahu 1 senát 16 Co Městského soudu v Praze (s výjimkou věcí uvedených v bodě I. rozvrhu práce. V roce 1998 tyto věci náležely do působnosti senátu 13 Co (opět s výjimkou věcí uvedených v bodě I. tehdy platného rozvrhu práce). Výjimku tvořila i rozhodnutí zrušená Nejvyšším soudem (k dovolání) či Ústavním soudem. Tato rozhodnutí z obvodu celého Městského soudu v Praze vyřizoval senát 16 Co (viz bod 5 senátu 16 Co Rozvrhu práce pro rok 1998). Jinak toto vyjádření odkázalo na výše uvedené vyjádření Městského soudu v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém stanovisku a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
III.
Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 D 3247/2001, že stěžovatel Ing. Zdenko M. dne 16. 11. 2001 zemřel a jako jediný dědic ze zákona je k dědictví povolán jeho syn Ing. Zdeněk M. Ten sdělil Ústavnímu soudu přípisem ze dne 8. 5. 2005, že chce v řízení o této ústavní stížnosti pokračovat.
Přípisem ze dne 29. 6. 2005 oznámila Ústavnímu soudu advokátka JUDr. H. T., že převzala právní zastoupení Ing. Zdeňka M. v této věci, předložila plnou moc a uvedla, že Ing. Zdeněk M. trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Právní nástupce stěžovatele Ing. Zdeněk M. zaslal dne 15. 9. 2005 Ústavnímu soudu přípis - nikoli prostřednictvím advokáta -, v němž rekapituloval průběh věci před podáním žaloby a zabýval se znovu napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a předchozími rozhodnutími obecných soudů.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - mimo jiné - uvedl, že porušení ústavního práva "na řádnou soudní ochranu", zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, spatřuje v tom, že o souzené věci, která byla odvolacímu soudu vrácena, rozhodoval jiný senát Městského soudu v Praze než ten, který měl podle rozvrhu práce rozhodovat.
Tomuto názoru nelze upřít opodstatnění.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 200/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 155, str. 423 a násl.) interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 15, str. 101). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 200/98, str. 423, 428 - 429). Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení.
Ze soudního spisu a z vyžádaného rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 1995 vyplývá, že rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí senátu 7 C Obvodního soudu pro Prahu 1, které byly podány Městskému soudu v Praze v roce 1995, náleží senátu 16 Co Městského soudu v Praze - předseda JUDr. F. I. Z rozvrhu práce pro rok 1998 sice vyplývá, že rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 v agendě C ve věcech rozhodovaných senáty 7, 8C, 12 - 20C včetně náleží senátu 13 Co, jehož předsedou je JUDr. L. Š., avšak rozhodování ve věcech zrušených Nejvyšším soudem k dovolání a zrušených Ústavním soudem z celého obvodu Městského soudu v Praze náleží senátu 16 Co - předseda JUDr. F. I.
Ústavní soud proto usuzuje, že v souzené věci, v níž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 3. 1998 č. j. 2 Cdon 1023/97-79 zrušil ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, měl rozhodovat jeho senát 16 Co, jehož předsedou byl v té době JUDr. F. I. To ostatně konstatuje i výše uvedené vyjádření Městského soudu v Praze, jež zapsání věci do senátu 13 Co (JUDr. Š.) označilo za omyl.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 13 Co 323/98 zrušil.
Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval stěžovatelem tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, neboť by to bylo nadbytečné. Bude nyní věcí obecného soudu, aby meritorní námitky stěžovatele přezkoumal sám v řádném složení.