ECLI:CZ:US:2005:1.US.95.04
sp. zn. I. ÚS 95/04
Usnesení
I.ÚS 95/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů A. J., T. J., T. J. a J. J., všech zastoupených JUDr. J. S., aproti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 25 Co 369/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 25 Co 369/2003, kterým bylo v napadených výrocích III. a IV. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. E 2326/2000. Citovaným usnesením okresní soud rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v Jičíně proti povinným A. J. a T. J. ve výroku pod bodem I. tak, že cena v usnesení specifikovaných nemovitostí ve spoluvlastnictví povinných se stanoví částkou 1.100.000,- Kč, ve výroku pod bodem II., že na nemovitostech váznou závady: věcné břemeno doživotního bezplatného užívání domu a pozemků pro J. J. a T. J., jehož cena se stanoví částkou 768.110,- Kč a zástavní právo Finančního úřadu v Jičíně pro pohledávku 4.979.974,- Kč, ve výroku pod bodem III, že na nemovitostech neváznou závady, které by prodejem v dražbě nezanikly a pod bodem IV., že výsledná cena nemovitostí se určuje ve výši 1.100.000,- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že ve všech podáních, učiněných před obecnými soudy, poukazovali na to, že smlouva o věcném břemenu doživotního bezplatného užívání domu a pozemku pro T. J. a J. J., vztahující se k domu čp. 605 v S., prý nebyla ničím dotčena. Obecné soudy podle stěžovatelů "zcela odhlédly od toho, že ochrana bydlení je zdůrazněna v celé řadě mezinárodních smluv o lidských právech", kupř. v článku 11 Mezinárodního paktu hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že došlo i k porušení jejich práva na rovné postavení v řízení před soudy; v této souvislosti tvrdí, že k zásahu do tohoto práva došlo rozhodnutím odvolacího soudu, který za základ své úvahy vzal i charakter vymáhané pohledávky, pro kterou se exekuce vede a již označil soud jako pohledávku sloužící k financování veřejných statků. V návaznosti na logiku postupu odvolacího soudu pak s použitím argumentu a contrario lze podle mínění stěžovatelů dospět k tomu, že při soukromoprávním charakteru pohledávky by soud postupoval jinak. Tím však podle názoru stěžovatelů nepřípustně zvýhodňuje jednoho účastníka řízení (stát) na úkor druhého (občana).
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu (zejména příslušného spisového materiálu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. E 2326/2000) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Ústavní soud - z hlediska předestřené ústavněprávní argumentace - nezjistil ve zkoumaném případě žádné pochybení obecných soudů, zasahující do ústavněprávní roviny. Z relevantní části odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že tento soud zejména konstatoval, že široce pojatý výklad ochrany práv osob oprávněných z věcného břemene, nastíněný v jejich odvolání, nelze přijmout. Odvolatelé (což je v jejich postavení přirozené) podle soudu zapomínají na smysl a účel vykonávacího řízení, jímž je rychlé a účinné vymožení povinnosti, stanovené exekučním titulem - při šetření práv povinného - a zužují zájem společnosti na ochranu a uspokojení vlastních potřeb. V jejich dosavadním jednání nelze podle názoru krajského soudu nalézt ochotu dobrovolně splnit jejich právní povinnosti, ale spíše naopak snahu, jak splnění těchto povinnosti zmařit (pozn.: krajský soud v této souvislosti poukázal na darovací smlouvu ze dne 29. 5. 1997, jež byla soudy posléze prohlášena za právně neúčinnou vůči oprávněnému). "Ponechání" věcného břemene na nemovitostech by se za daného stavu - podle mínění obecného soudu - neslučovalo s obecně přijímaným chápáním spravedlnosti. Ustanovení §337b odst. 5 o.s.ř. ostatně pamatuje na možnost se vyjádřit, zda stěžovatelé požadují vyplacení náhrady. V usnesení Okresního soudu v Jičíně je rovněž uvedeno, že soud neshledal důvod, aby věcné břemeno zatěžující předmětnou nemovitost přetrvalo dražbu nemovitosti, přestože si je vědom práv oprávněných z věcného břemene, zaručených mezinárodními smlouvami, jichž se dovolávají. "Věcné břemeno zajišťuje trvalou možnost bydlení v předmětné nemovitosti pouze oprávněným, další společenské zájmy nesleduje a je nepochybné, že své bytové potřeby tito mohou uspokojovat na srovnatelné úrovni kdekoliv jinde." Ve věci totiž nejde o situaci, kdy by se oprávněným z věcného břemene nedostalo odpovídající finanční kompenzace, která jejich životní úroveň a možnosti dalšího bydlení zajistí, event. jsou zde i další možnosti oprávnění z věcného břemene i po dražbě realizovat (viz §337b odst. 5 o.s.ř.).
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nezasahuje do autonomní interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly soudy obou stupňů v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily a základní práva stěžovatelů neporušily. Proto zásah Ústavního soudu - se zřetelem na shora uvedené argumenty - není možný.
Námitka, že obecné soudy zcela odhlédly od toho, že ochrana bydlení je zdůrazněna v celé řadě mezinárodních smluv o lidských právech, nemůže s ohledem na obsah spisového materiálu, jakož i na citované odůvodnění usnesení obecných soudů obstát. Soudy se touto otázkou ve vztahu ke konkrétnímu případu náležitě zabývaly a nelze jim vytýkat, že v daném případě neshledaly důvod k tomu, aby věcné břemeno bezplatného užívání domu a pozemků přetrvalo dražbu nemovitostí. Pokud dále odvolací soud v napadeném usnesení vyslovil, že nelze přehlédnout ani povahu vymáhané pohledávky (daňové nedoplatky), jež slouží k financování veřejných statků, není možné podle názoru Ústavního soudu z této jediné věty vyvozovat takové závěry, jaké činí stěžovatelé, tj. že tím došlo k porušení jejich práva na rovné postavení v řízení před soudy a že při soukromoprávním charakteru pohledávky by soud postupoval jinak. Pokud tedy jde - v této souvislosti - o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak Ústavní soud toto právo opakovaně ve své ustálené judikatuře vyložil.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za uvedené situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 25 Co 369/2003 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. E 2326/2000.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu