ECLI:CZ:US:2005:2.US.108.04
sp. zn. II. ÚS 108/04
Usnesení
II.ÚS 108/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. J. S., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002 č. j. 32 Cm 58/2001-54, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 19. února 2004 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud se stížností směřující proti rozsudku ostravského krajského soudu označenému v záhlaví s tím, že postup soudu v řízení, které předcházelo jeho vydání, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně článkem 36 odst. 1, a článkem 38 odst. 2, a také s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), a to jejím článkem 6 odstavcem prvým. Stěžovatel proto navrhuje napadený rozsudek nálezem zrušit.
Z příslušného spisu krajského soudu, který byl vyžádán, soudce zpravodaj zjistil následující. Ve sporu, vedeném krajským soudem pod spisovou značkou 32 Cm 58/2001, byl stěžovatel žalován jakožto směnečný dlužník o zaplacení celkové částky 221.052 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení předložila originály směnky vystavené dne 9. 5. 1996 na směnečnou sumu 121.052 Kč a směnky vystavené dne 6. 3. 1996 znějící na směnečnou sumu 100.000 Kč. Stěžovatel neprojevil v řízení před krajským soudem žádnou procesní aktivitu. K návrhu se nevyjádřil, proti uplatněnému nároku nevznesl žádnou námitku a nezúčastnil se ani ústního jednání, které se konalo dne 31. 10. 2002. V souladu s návrhem žalobkyně při tomto roku učiněným proto rozhodl ostravský krajský soud rozsudkem pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu. Vyšel při tom ze skutečnosti, že stěžovatel, ač nepřítomen, byl k jednání řádně a včas předvolán, neboť usnesením ze dne 23. 7. 2002, č. j. 32 Cm 58/2001-47, byl stěžovateli podle ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu ustanoven opatrovník (pracovnice Krajského soudu v Ostravě). Odvolací lhůta uplynula stěžovateli marně a rozsudek nabyl dne 12. 12. 2002 právní moci.
Se stížností se pak stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V textu své ústavní stížnosti uvedl, že o napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, i o proběhlém sporu vůbec, se dozvěděl až dne 29. prosince 2003, a to v podstatě náhodně v souvislosti s nuceným výkonem tohoto rozhodnutí. Dne 23. 12. 2003 totiž stěžovatel obdržel (obyčejnou poštou, jak zdůrazňuje) přípis orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, z něhož seznal, že u Okresního soudu v Šumperku je proti jeho osobě pod spisovou značkou E 2194/2003 veden výkon rozhodnutí srážkou z příjmu. Dne 29. 12. 2003 při nahlížení do exekučního spisu měl prvou možnost se s obsahem exekučního titulu - napadeného rozsudku krajského soudu - seznámit. Stěžovatel tvrdí, že vydání rozsudku pro zmeškání v této věci nebylo správné a zákonné, neboť mu soud řádně nedoručoval zásilky a nebyl v řízení řádně zastoupen. Považuje za nepřípustné vyslovení fikce doručení podle §47 občanského soudního řádu, neboť ten upravuje doručování právnickým osobám, přičemž stěžovatel je osobou fyzickou. Trvalý pobyt má sice hlášen v Š., ovšem jde pouze o pobyt formální. Na této adrese se nezdržuje od rolu 1997, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku šumperského okresního soudu vydaného ve sporu o zrušení práva společného nájmu bytu, který stěžovatel vedl. Navíc žalobkyně o místě pobytu stěžovatele věděla a pro případ jeho nezastižení znala i jméno a telefonní číslo kontaktní osoby. Není jeho chybou, že soudu tyto informace neposkytla. Dále stěžovatel namítá, že soudem ustanovená opatrovnice neučinila kroky v jeho zájmu, například nevznesla námitku promlčení, ale naopak jednala ve snaze rychle spor ukončit bez ohledu na ochranu práv stěžovatele. Přitom podle stěžovatele opatrovník, a to i soudem ustanovený, má dle §31 o. s. ř. stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Z těchto důvodu stěžovatel navrhuje rozhodnout vyhovujícím nálezem.
V rámci vyjádření účastníka k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě popsal okolnosti doručování zásilek stěžovateli. Uvedl, že mu dosílal nejprve na adresu uvedenou v žalobě (Š.), odkud se zásilka vrátila dvakrát soudu zpět se záznamem "oznámeno, nezastižen, nevyžádáno". Pozdější předvolání k ústnímu jednání na den 23. červenec 2003 vrátila pošta soudu zpět s poznámkou "odstěhován bez udání adresy". Proto se soud pokusil doručit prostřednictvím Policie České republiky a Policie byla zároveň požádána o prošetření místa pobytu stěžovatele. Pokus byl opět neúspěšný a Policie na adrese hlášeného pobytu stěžovatele pouze zjistila od syna stěžovatele, že jeho otec se zde delší dobu nezdržuje. Soud poté pátral po pobytu stěžovatele prostřednictvím centrální evidence obyvatel a evidence vězňů, které však rovněž zůstalo bezvýsledným. Ustanovil tedy stěžovateli opatrovnici. Té bylo doručeno předvolání k ústnímu jednání i rozsudek ve věci. Navíc se ještě soud pokoušel doručit stěžovateli rozsudek na adresu, na které se podle žalobkyně občas zdržoval (P.). Ovšem ani tento pokus nebyl úspěšný, zásilka se vrátila od pošty s poznámkou "odstěhován bez udání adresy". V rámci řízení o návrhu na obnovu řízení (32 Cm 65/2004) stěžovatel sice tvrdil, že měl na poště v Š. zajištěnu dosílku, nicméně pošta toto tvrzení popřela. Krajský soud má tedy zato, že poskytl právům stěžovatele dostatečnou ochranu a zvolený postup zapříčinil stěžovatel, který, ač si vědom závazku ze směnky, se nechoval tomu odpovídajícím způsobem.
Soudce zpravodaj se nejprve zabýval formální stránkou návrhu, jak předpokládá zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"). Zjistil, že zde je překážka bránící meritornímu projednání stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (např. usnesení IV. ÚS 248/96). Stěžovatel předmětnou ústavní stížnost předal k poštovní přepravě dne 20. února 2004, toho dne byl tedy přetržen běh zákonné lhůty. Opatrovnice stěžovatele přitom převzala stížností napadený rozsudek dne 22. 11. 2002, lhůta počala stěžovateli běžet dne následujícího. Z uvedeného vyplývá, že stížnostní lhůta evidentně uplynula marně.
Aby mohl soudce zpravodaj učinit tento závěr, musel se nejprve vypořádat s otázkou, zda obecný soud v průběhu nalézacího řízení stěžovateli řádně doručoval, a zda tedy byly splněny podmínky pro to, aby rozhodl spor kontumačním rozsudkem.
Za tím účelem si soudce zpravodaj vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 Cm 58/2001. Obsah spisu především dokládá, že krajský soud postupoval při komunikaci se stěžovatelem přesně tak, jak popsal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Poměřením jeho postupu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu dospěl soudce zpravodaj k závěru, že krajský soud učinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby chránil procesní práva stěžovatele. Nejprve se stěžovatelem korespondoval na adrese Š. Podvakrát se zásilka soudu vrátila zpět s poznámkou pošty "oznámeno, nezastižen, nevyžádáno". Soud tak neměl odůvodněně pochybnosti, že by se zde stěžovatel nezdržoval. Teprve další nedoručenou zásilku s předvoláním k ústnímu jednání vrátila pošta s informací "odstěhován bez udání adresy". Soud proto požádal o doručení zásilky Policie ČR, leč ani ta úspěšná nebyla. Soud poté žádal informaci o pobytu stěžovatele Centrální evidenci obyvatel a evidenci vězňů, ovšem rovněž bezvýsledně. Pro krajský soud, který takto vyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatele, byl jeho pobyt neznámým, a správně proto aplikoval ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Ustanovená opatrovnice poté převzala předvolání k ústnímu jednání, na které - jak je zřejmé z protokolu - ovšem nedorazila ani ona, ani stěžovatel, a protože to žalobkyně navrhla, bylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Stejným způsobem jako žalobní návrh a předvolání k ústnímu jednání pak soud doručil i vlastní rozsudek, kdy se navíc ještě pokoušel - rovněž marně - zastihnout stěžovatele na adrese P., kde se měl zdržovat podle informace sdělené žalobkyní.
Ve svém podání stěžovatel namítal, že na adrese je hlášen k pobytu pouze formálně. Dovolává se přitom dokazování provedeného Okresním soudem v Šumperku v rámci řízení o zrušení práva společného nájmu k bytu na uvedené adrese s tím, že předmětným rozsudkem mu bylo uloženo byt vyklidit a výlučným nájemcem zůstala stěžovatelova manželka. Žalobkyni pak byla známa adresa stěžovatele v P., eventuálně jméno kontaktní osoby. Na pražské adrese se prý stěžovatel zdržoval do konce srpna 2002.
Tyto námitky nemohly vést soudce zpravodaje k jinému závěru. Zcela se totiž ztotožňuje s úvahou ostravského krajského soudu, jak je prezentována v jeho vyjádření, že totiž zvolený procesní postup byl reakcí na stěžovatelův nezodpovědný přístup k hlášení místa pobytu, a to zejména za situace, kdy si byl vědom svého závazku ze směnky. Soudce zpravodaj je toho názoru, že stěžovatel měl a mohl uspořádat své poměry tak, aby bylo v silách soudu jej zastihnout. Pokud tak neučinil, sám nese vinu na negativních důsledcích takového opomenutí. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že základním významem evidování údaje o místě trvalého pobytu občanů je jejich dosažitelnost pro orgány veřejné moci.
Navíc poukazuje soudce zpravodaj na stěžovatelův "návrh na zrušení smlouvy o sdružení" ze dne 27. 10. 1999, který zaslala žalobkyně k důkazu a je založen na č. l. 27, 28, 29 spisu nalézacího soudu. Stěžovatel zde u své osoby uvedl adresu pobytu Š., přestože se tam neměl podle svého nynějšího tvrzení obsaženého ve stížnosti "zdržovat nejméně od září 1997". Jeho tvrzení jsou v tomto směru rozporná.
Stěžovatel k návrhu připojil korespondenci vedenou se žalobkyní v prvé polovině roku 2002, v níž uváděl jako svou adresu ulici M. č. 2 v P., s tím, že nesdělila-li ji žalobkyně soudu, porušila svou procesní povinnost. S tím soudce zpravodaj nesouhlasí. Žalobkyně označila v žalobě v souladu s občanským soudním řádem bydliště účastníků dostatečným způsobem, když u stěžovatele uvedla adresu shodnou s údajem uvedeným v evidenci obyvatel. Ze spisu o nalézacím řízení vyplývá, že žalobkyně poté, co proběhla mezi ní a stěžovatelem zmíněná korespondence, přípisem soud informovala o stěžovatelově p. adrese; v mezidobí ovšem soud stěžovateli ustanovil opatrovníka, jak bylo popsáno shora. Nicméně přesto se soud pokoušel stěžovateli doručit na tuto p. adresu alespoň rozsudek, leč také marně.
S ohledem na způsob rozhodnutí o stížnosti nelze přihlížet k dalším stěžovatelovým výhradám. Přesto soudce zpravodaj nad rámec uvádí, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo dotčeno ani tím, že ustanovená opatrovnice se nezúčastnila ústního jednání ani nevznesla vůči nároku žalobkyně žádnou námitku, například námitku promlčení, kterou stěžovatel zmínil. Od opatrovníka ustanoveného podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu totiž nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval účastníků právní pomoc na úrovni, jak ji poskytuje osoba v právu vzdělaná, například advokát. Rizikem účastníka řízení, které nese pro případ porušení své povinnosti zajistit, aby byl v případě potřeby k zastižení orgány státu, je i to, že opatrovník ustanovený k hájení jeho procesního zájmu, nebude moci či nebude schopen tento zájem hájit dle účastníkových představ. V posuzované věci to beze zbytku platí i pro stěžovatele.
Soudci zpravodaji s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj