ECLI:CZ:US:2005:2.US.11.04
sp. zn. II. ÚS 11/04
Usnesení
II.ÚS 11/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele: N. V. L., zastoupeného Mgr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu, ze dne 29. 7. 2003, čj. SCPP-397/OV-OPK-PŘ-2003, a Policie ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie ze dne 25. 10. 2003, čj. SCPP-4654/C-252-2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §171 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu a Policie ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 14 odst. 1, 3, a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje i zrušení ustanovení §171 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "cizinecký zákon"), pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 2, věta druhá Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal příslušný spisový materiál Policie ČR, z něhož zjistil následující:
Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu ze dne 29. 7. 2003, čj. SCPP-397/OV-OPK-PŘ-2003, bylo stěžovateli uděleno správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti na 5 let, tedy do 29. 7. 2008. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatel přicestoval v noci dne 25. 7. 2003 v úkrytu motorového vozidla v blíže neurčeném čase do ČR a od té doby pobýval na jejím území protiprávně. Dne 28. 7. 2003 byl kontrolován a zajištěn Policií ČR. Stěžovatel naplnil skutkovou podstatu ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 a písm. b) bod 6 cizineckého zákona a svým jednáním porušil ustanovení §103 písm. n) téhož zákona.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie rozhodnutím ze dne 25. 10. 2003, čj. SCPP-4654/C-252-2003, zamítla a původní rozhodnutí potvrdila. Skutkový stav byl orgánem I. stupně spolehlivě zjištěn. Stěžovateli bylo v průběhu řízení umožněno vyjádřit se k podkladovým materiálům před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění a navrhnout důkazy. Stěžovatel nebyl, dle názoru odvolacího orgánu, vyloučen z působnosti cizineckého zákona a nebylo mu policisty zabráněno využít jeho práva požádat o azyl. Jeho tvrzení, že na území ČR chtěl požádat o azyl, se odvolacímu orgánu jeví jako neopodstatněné, neboť stěžovatel do okamžiku jeho rozhodnutí neučinil prohlášení o azylu a o jeho udělení nepožádal. Je přitom bezpředmětné, že k zadržení cizince došlo v obci V. L., v prostoru před přijímacím střediskem, kde chtěl stěžovatel údajně požádat o azyl. Stěžovatel se na území ČR zdržoval neoprávněně a musel si být vědom, že pokud bude kdekoli kontrolován policií, ponese za své protiprávní jednání následky. Pokud bylo jeho cílem požádat o azyl v ČR, měl tak učinit bezprostředně po překročení státní hranice a nikoli až po určité době, kdy pobýval na území ČR protiprávně. Odvolací orgán dále připomněl, že je v obecném zájmu, aby cizinci při svém pobytu na území ČR dodržovali obecně závazné právní předpisy a aby se zde zdržovali jen cizinci, kterým byl pobyt povolen nebo jejich právo pobytu vyplývá z platných mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. V zájmu každého státu je mít přehled o tom, kdy, kde, jakou dobu a za jakým účelem se cizinci hodlají na území ČR zdržovat a zda se zde zdržují v souladu s platnými právními předpisy. Jednání stěžovatele hodnotily správní orgány jako natolik závažné porušení cizineckého zákona, že bylo nutno přistoupit ke správnímu vyhoštění.
Stěžovatel napadá závěry obou uvedených správních orgánů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že k jeho zajištění a zahájení správního vyhoštění došlo poté, co v přijímacím středisku V. L. učinil písemné prohlášení o úmyslu požádat o azyl. Za tímto účelem se dostavil dobrovolně do jmenovaného přijímacího střediska dne 28. 7. 2003 v doprovodu pana A. P.. V tomto okamžiku pobýval na území ČR legálně a mělo mu být uděleno vstupní vízum. Potom se však do přijímacího střediska dostavili pracovníci cizinecké policie, kteří jej převezli do pracoviště ve F., rozhodli o správním vyhoštění a vysadili jej v centru města F. Domnívá se proto, že k jeho vyhoštění došlo v rozporu s ustanovením §3c odst. 2 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu, dále jen "zákon o azylu") a ustanovením §2 písm. a) cizineckého zákona. Jeho písemné prohlášení o azylu bylo podle názoru stěžovatele pracovníky cizinecké policie zničeno, aby mohlo být zahájeno řízení o správním vyhoštění.
Stěžovatel dále namítá, že ve sdělení, jímž byl uvědoměn o zahájení správního řízení podle §18 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád, dále jen "správní řád") a v protokolu o vyjádření účastníka řízení, byl předmět řízení specifikován pouze jako řízení ve věci udělení správního vyhoštění z území ČR podle ustanovení §118 odst. 1 cizineckého zákona. Nebylo zde však uvedeno, z jakých konkrétních důvodů, uvedených v §119 odst. 1 téhož zákona, je řízení vedeno, což je v rozporu s §3 odst. 2 správního řádu. Stěžovatel nevěděl, co je předmětem řízení a nemohl tak řádně uplatnit svá práva. Odvolacímu orgánu dále stěžovatel vytýká, že nesplnil svoji povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tímto účelem si opatřit potřebné doklady pro rozhodnutí. Nebylo totiž vyhověno jeho návrhu, aby byl proveden důkaz výpověďmi svědků - pracovníků cizinecké policie, kteří provedli jeho zajištění v přijímacím středisku V. L. a pana A. P. - za účelem zjištění, kde došlo k jeho zajištění, zda se dostavil do přijímacího střediska dobrovolně a zda před svým zajištěním učinil prohlášení o azylu. Odvolací orgán tyto důkazy neprovedl a ani neodůvodnil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl. Odvolacímu orgánu stěžovatel dále vytýká i to, že mu nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a způsobu jeho zjištění, k nějakému vyjádření pracovníků cizinecké policie ve F., z něhož odvolací orgán vycházel a z něhož zjistil, že kontrola stěžovatele proběhla v prostoru před přijímacím střediskem v obci V. L. S takovými vyjádřeními se stěžovatel neseznámil a nemohl se k nim vyjádřit. Pokud taková vyjádření jsou ve spisu skutečně obsažena, pak jsou nepravdivá a pracovníci policie, kteří je učinili, by měli být vyslechnuti jako svědci. Stěžovatel se konečně též domáhá zrušení ustanovení §171 písm. c) cizineckého zákona. Domnívá se, že k uvedeným porušením došlo proto, že podle uvedeného ustanovení nemá možnost napadená rozhodnutí nechat přezkoumat soudem. Správní orgány s tím od počátku počítaly, a z tohoto důvodu proto bylo zřejmě zničeno i stěžovatelovo prohlášení o azylu. Zmíněné ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť vylučuje soudní přezkum rozhodnutí, které se týká základního práva na svobodu pobytu a pohybu dle čl. 14 Listiny.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Policii ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu, a Policii ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu, ve svém vyjádření popsala dosavadní průběh případu a důvody, jež ji vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu §119 odst. 1 písm. b) bod 6 a písm. c) bod 1 a bod 2 cizineckého zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatel po svém zajištění sdělil, že hodlá na území ČR požádat o azyl, byl o této možnosti poučen. Správní orgán k tomu dodává, že bylo-li toto cílem stěžovatele, měl tak učinit bezprostředně po překročení státní hranice a nikoli až po určité době. Stěžovatel nicméně ani ke dni vyhotovení vyjádření tj. do 16. 2. 2004 úmysl požádat na území ČR o azyl neprojevil.
Policie ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti nesouhlasí. Upozorňuje na obsah protokolu o podání vysvětlení ze dne 29. 7. 2003, sepsaný před zahájením řízení o vyhoštění, protokolu o vyjádření účastníka správního řízení a úřední záznam Odboru pátrání a kontroly pobytu Frýdek-Místek o kontrole, provedené dne 28. 7. 2003 v 20.30 v obci V. L. Z těchto dokumentů dovozuje, že tvrzení stěžovatele stran jeho vyjádření k úmyslu požádat o azyl nejsou pravdivá. Připomíná též znění ustanovení §118 odst. 2 cizineckého zákona a dovozuje, že pokud se stěžovatel zdržuje na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza, není rozhodné, zda požádal o azyl v ČR nebo měl v úmyslu takto učinit. S přihlédnutím k tomuto ustanovení by bylo nelogické, aby pracovníci cizinecké policie poté, co stěžovatele poučili o možnosti požádat o azyl, jeho prohlášení zničili. Také k námitce stěžovatele, týkající se nedostatečné informace o předmětu řízení, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl náležitě hájit, odkazuje správní orgán na protokol o podání vysvětlení, z něhož vyplývá opak. K další námitce stěžovatele pak odvolací orgán uvádí, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že nepovažoval za nutné provádět výslech svědků. Ten by na výsledku řízení nic nezměnil, neboť podání žádosti o azyl není v přímé souvislosti s řízením ve věci správního vyhoštění. Odvolací orgán nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, dle něhož existují i jiné dokumenty, které se staly podkladem pro rozhodnutí odvolacího rozhodnutí, s nimiž však nebyl seznámen. Odvolací orgán vycházel ze stanoviska oddělení kontroly pobytu Frýdek-Místek, kterým postoupilo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve vyjádření bylo uvedeno, že stěžovatel byl kontrolován dne 28. 7. 2003 ve 20.30 v obci V. L. hlídkou OPKP OCP Frýdek-Místek. Z toho odvolací orgán dovodil, že se tak stalo před vstupem do přijímacího zařízení pro žadatele o azyl. Tuto svou úvahu ovšem ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Podle názoru odvolacího orgánu nedošlo v napadeném řízení k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Konečně pokud jde o návrh na zrušení právního předpisu, odvolací orgán má za to, že napadené ustanovení není v rozporu s Listinou. Na vízum nebo vstup cizince na území ČR není dle ustanovení §51 odst. 2 cizineckého zákona právní nárok. Každý suverénní stát má právo stanovit si legislativní kritéria pro vstup, pobyt a vycestování cizinců z jeho území. Napadenou soudní výluku proto nelze označit za protiústavní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti primárně tvrdí, že k jeho zajištění a zahájení správního řízení došlo poté, co učinil písemné prohlášení o azylu. Ústavní soud však uvedené tvrzení považuje - s přihlédnutím k okolnostem případu - za účelové. Součástí spisu orgánu prvního stupně je mimo jiné protokol o podání vysvětlení, sepsaný se stěžovatelem dne 29. 7. 2003 v 11.25 hod. Stěžovatel vypovídal za přítomnosti tlumočníka. Popsal způsob, jakým se dostal do České republiky a uvedl, že se tak stalo asi dne 25. 7. 2003. Vzhledem ke způsobu, jímž byl do ČR dopraven, nevěděl jistě, přes jaké hraniční přechody byl převezen. Nejprve asi 3 dny pobýval v B., zdržoval se na tržnici, kde pomáhal nějakému Vietnamci, jehož jméno nezná, za což dostal stravu a peníze. Dne 28. 7. 2003 mu tento "Vietnamec" objednal taxi, které ho dopravilo do V. L., kde chtěl v přijímacím středisku požádat o azyl. Tam jej však kontrolovala policie, která jej zajistila. K dotazu stěžovatel připustil, že si je vědom, že pobývá na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a platného víza. Podle protokolu byl řádně poučen o způsobu a možnosti požádat o azyl na území ČR. Z protokolu nevyplývají skutečnosti, tvrzené nyní stěžovatelem, tj. mimo jiné skutečnost, že by se dostavil do přijímacího střediska ve V. L. za přítomnosti pana P., kde by předal pracovníkům písemné prohlášení o azylu. Stěžovatel protokol za účasti tlumočníka jako správný a úplný vlastnoručně podepsal s tím, že s obsahem souhlasí a nežádá oprav ani doplnění. Posléze bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Sdělení o tom stěžovatel za přítomnosti tlumočníka převzal. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaného dne 29. 7. 2003 v 12.25 hodin za přítomnosti tlumočníka uvedl, že se seznámil s podklady pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. K podstatě věci pouze odkázal na svou výpověď do předchozího protokolu s tím, že si je vědom, že porušil zákon o pobytu cizinců na území ČR a že mu může být uděleno správní vyhoštění. Ani z tohoto protokolu tak nevyplývají nyní tvrzené skutečnosti. Jiný závěr nevyplývá ani z úředního záznamu ze dne 28. 7. 2003, vyhotoveného pprap. T., který za přítomnosti nstržm. B. stěžovatele spolu s další osobou vietnamské st. příslušnosti téhož dne zajistil. Není zřejmé, z jakého důvodu by stěžovatel již v dané fázi nevysvětlil, jak k celé události došlo a že již o azyl požádal, pokud by se tak skutečně stalo. Dodatečně argumenty v tomto směru, operující s tím, že jeho prohlášení o azylu bylo zničeno, tak Ústavní soud nepovažuje za důvěryhodné. Pokud skutečně stěžovatel měl v úmyslu požádat Českou republiku o azyl, měl možnost tak učinit kdykoli posléze. Nicméně stěžovatel tak neučinil, naopak se, jak vyplývá z podkladů odvolacího orgánu, dne 6. 9. 2004, pokusil překročit hranice mezi ČR a SRN mimo hraniční přechod a v dané době opětovně pobýval na území ČR protiprávně, bez cestovního dokladu.
Nutno ovšem podotknout, že vydání napadeného rozhodnutí by nebránila ani skutečnost, že by vše proběhlo, tak jak popisuje stěžovatel - tedy že byl zajištěn až poté, co v přijímacím středisku učinil prohlášení o azylu. Z ustanovení §118 odst. 2 věta druhá plyne, že pro účely správního vyhoštění se za přechodný pobyt na území považuje i neoprávněné zdržování se cizince na území nebo zdržování se cizince v tranzitním prostoru mezinárodního letiště anebo pobyt na vízum udělené podle zvláštního zákona, kterým je podle odkazu pod čarou zákon o azylu. I kdyby tedy stěžovatel získal po prohlášení o azylu vstupní vízum, nic by nebránilo Policii ČR, aby jej z přechodného pobytu vyhostila, dopustil-li se jednání, které ji k takovému kroku opravňuje (§119 cizineckého zákona). Takové rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu, by ovšem bylo vykonatelné až po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu (§119 odst. 3 cizineckého zákona).
Ze shora citovaných protokolů také nevyplývá, že by správní orgány postupovaly v řízení v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 správního řádu. Podle uvedeného ustanovení jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Porušení uvedeného ustanovení stěžovatel spatřuje v tom, že nebylo uvedeno, z jakého konkrétního důvodu §119 odst. 1 cizineckého zákona je správní řízení vedeno. Z protokolu účastníka správního řízení však jasně plyne, že stěžovatel byl seznámen s podklady pro rozhodnutí, obsaženými v příslušném spise odboru pátrání kontroly pobytu Frýdek-Místek. Z obou s ním sepsaných protokolů též plyne, že stěžovateli bylo zřejmé, z jakého důvodu správní řízení probíhá, že pobývá na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a platného víza, že svým jednáním porušil cizinecký zákon a může být vyhoštěn. Požadavkům uvedeného ustanovení tak bylo zjevně vyhověno, neboť stěžovateli byla dána možnost účinně se hájit. Z uvedeného ustanovení nevyplývá povinnost správního orgánu seznámit účastníka s právní kvalifikací jeho chování. Nadto nutno podotknout, že stěžovateli byla zachována možnost hájit svá práva také před odvolacím orgánem na základě písemného a řádného odůvodnění rozhodnutí orgánu prvého stupně. V projednávaném případě tedy zjevně nedošlo k žádné újmě na právech stěžovatele na jeho obranu.
Odvolacímu orgánu stěžovatel vytýká pochybení, týkající se zjištění skutečného stavu věci. Námitka, že k porušení jeho práv došlo tím, že odvolací orgán nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazů výpovědí pracovníků cizinecké policie, kteří jej zajistili a pana P., není důvodná. Odvolací orgán totiž vycházel z předpokladu, že je nerozhodné, zda došlo k zajištění stěžovatele v obci V. L. nebo v prostoru před přijímacím střediskem, neboť nebyl vyloučen z působnosti cizineckého zákona. Podle ustanovení §32 odst. 1 správního řádu platí, že správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. Z tohoto ustanovení však nelze vyvodit povinnost provést všechny důkazy účastníkem navržené, a to zejména za situace, k níž došlo v projednávaném případě, kdy by ani zjištění, že stěžovatel byl zajištěn v prostoru před přijímacím střediskem, kde prohlásil úmysl požádat o azyl, na konečném rozhodnutí cizinecké policie nemohlo nic změnit.
Relevanci nelze přiznat ani námitce, dle níž stěžovateli nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť mezi podklady pro rozhodnutí odvolacího orgánu bylo i nějaké vyjádření pracovníků cizinecké policie, z něhož mělo vyplývat, že kontrola stěžovatele proběhla před vstupem do přijímacího střediska v obci V. L., přičemž takové vyjádření mezi podklady pro rozhodnutí orgánu I. stupně, se kterými měl stěžovatel možnost se seznámit, nebylo. Podle vyjádření odvolacího orgánu vycházel tento ze stanoviska správního orgánu I. stupně, v němž se uvádělo, že kontrola proběhla v obci V. L. Aniž by měl k dispozici jiné podklady, odvolací orgán pouze dovodil, že se tak stalo před přijímacím střediskem. Tuto svou úvahu ovšem blíže neodůvodnil. Z obsahu spisu vyplývá, že stanovisko s uvedeným tvrzením bylo s odvoláním odvolacímu orgánu skutečně postoupeno. Uvedené tvrzení se shoduje s úředním záznamem Policie ČR, Oblastního ředitelství SCPP Ostrava, odbor pátrání a kontroly pobytu, pracoviště Frýdek Místek, ze dne 28. 7. 2003, popisující zajištění stěžovatele. Tento záznam je součástí spisu správního orgánu I. stupně, s nímž se stěžovatel podle protokolu ze dne 29. 7. 2003 seznámil. S podklady pro rozhodování odvolacího orgánu tedy byl stěžovatel obeznámen. Pokud z nich učinil odvolací orgán nesprávné či nepřesné skutkové zjištění, je to z tohoto pohledu irelevantní.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Neshledal tedy žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se zabýval i návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §171 písm. c) cizineckého zákona. Především platí, že byla-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03). Je ovšem také nutno upozornit, že jednou z nutných náležitostí návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, podaného v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu, je, že jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tato podmínka ovšem nebyla naplněna, neboť stěžovatel, vědom si vyloučení možnosti přezkoumání jeho věci soudem, se tento prostředek ani nepokusil využít (srov. anal. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 564/02).
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu