ECLI:CZ:US:2005:2.US.110.04
sp. zn. II. ÚS 110/04
Usnesení
II.ÚS 110/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. L. K., proti rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 18. 11. 1992, čj. EO/178/92, rozhodnutí Ministerstva financí ČR, ze dne čj. 431/117 562/2001, a usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 28/2002-50, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 20. 2. 2004, doručeným dne 23. 2. 2004, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského úřadu v Mostě, Ministerstva financí ČR a Nejvyššího správního soudu ČR. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domáhá se proto jejich zrušení.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího správního soudu ČR, sp. zn. 6 A 28/2002, a spisový materiál Ministerstva financí ČR k projednávané věci. Z uvedené dokumentace zjistil následující:
Rozhodnutím Městského úřadu v Mostě ze dne 18. 11. 1992, čj. EO/178/92 (tedy platební výměr č. 56/92, jak uvádí stěžovatel ve svém návrhu) byla stěžovateli vyměřena domovní daň na rok 1992 z budovy "S. v M." ve výši 1,463.558 Kčs.
Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2001, čj. 431/117 562/2001 (stěžovatel v petitu svého návrhu zjevně nesprávně uvádí čj. "431/117562/12001"), Ministerstvo financí ČR posoudilo žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 6. 8. 1997, čj. Fin/178/97/6/Mě, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 28. 5. 1997, čj. EO/178/97/4/Nd, jímž bylo pro nepřípustnost zastaveno řízení ve věci podání dodatečného daňového přiznání k dani domovní na rok 1992. Přezkoumání daňového rozhodnutí nepovolilo. Přezkoumávané rozhodnutí je procesního charakteru, a nejsou tak naplněny podmínky pro povolení přezkumu ve smyslu ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb.").
Nejvyšší správní soud ČR usnesením ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 28/2002-50 (stěžovatel v petitu svého návrhu zjevně nesprávně uvádí "čj. 6 A 28/200002-50"), odmítl žalobu stěžovatele směřující proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva financí ČR. Rozhodl též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ustanovení §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") je rozhodnutím, jehož zrušení se lze žalobou domáhat, jen rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Stěžovatel nemohl být zkrácen na svých právech napadeným rozhodnutím, neboť jím se o jeho právech nerozhodovalo. S ohledem na ustanovení §70 písm. a) s.ř.s. a §65 odst. 1 s.ř.s. proto rozhodl, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR je vyloučeno z přezkoumání soudem, neboť není dána žalobní legitimace stěžovatele. Formalizovaný způsob odložení nedůvodného podnětu nemění nic na charakteru řízení podle ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb., který vyplývá ze zákona, a to, že jde o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva, nikoli o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání.
Uvedená rozhodnutí Městského úřadu v Mostě, Ministerstva financí ČR a Nejvyššího správního soudu ČR napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje, že platební výměr Městského úřadu v Mostě č. 56/92, spolu s platebním výměrem téhož orgánu č. 55/92 a dále navazující rozhodnutí správních orgánů a soudů, napadl ústavní stížností již dříve. Ta mu byla usnesením ze dne 3 . 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 77/02, odmítnuta. Vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci podal též žalobu ve správním soudnictví, o níž bylo rozhodnuto jak výše uvedeno, a rozhodnutí o ní mu bylo doručeno dne 23. 12. 2003, považuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti za zachovanou. Ve věci též není dána překážka věci rozhodnuté. K meritu věci stěžovatel uvádí, že domovní daní, jež mu byla vyměřena, byl postižen jeho majetek (pozemky), jež této dani nepodléhá. Již toto rozhodnutí je tak protiústavní, neboť byl zdaněn majetek nepodléhající dani. Nápravy uvedeného zásahu do jeho práva na majetek se však nedomohl. Všechny správní orgány stěžovateli údajně sdělovaly, že o věci nejsou schopny meritorně rozhodnout, neboť jde o "daň staré daňové soustavy", kterou již nikdo z úředníků neovládá. Rozhodnutí ve věci bylo odkládáno šest let. Všechna rozhodnutí správních orgánů pak směřovala k tomu, jak využít procesních ustanovení daňového řádu (tj. zák. č. 337/1992 Sb.), aby ve věci nemuselo být věcně rozhodnuto. Žádný z těchto orgánů a ani Ústavní soud se nezabýval tím, zda uplatnění příslušných procesních pravidel vedlo k nalezení práva, tj. stanovení daně domovní v souladu s právem, tedy zda aplikace procesních norem byla ústavně konformní. Uvedený postup orgánů veřejné moci označuje stěžovatel za protiústavní. Připomíná též, že domovní daň ve správné výši zaplatil, daň posléze nesprávně doměřená je však nyní exekučně vymáhána.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Magistrát města Mostu za účastníka sdělil, že s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí nesouhlasí. Ve svém vyjádření nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Pro projednávanou věc je důležité sdělení, že stěžovatel podal proti platebnímu výměru ze dne 18. 11. 1992, č. 56/92, odvolání, které Okresní úřad v Mostě, finanční referát, zamítl a platební výměr potvrdil. Ten se tak stal pravomocným a vykonatelným. Dále poukazuje na skutečnost, že se stěžovatelem bylo vedeno místní šetření a byl vyzván k přiznání a zaplacení domovní daně. Měl tedy možnost se k projednávané věci vyjádřit, což však neučinil a se správcem daně nespolupracoval.
Také Ministerstvo financí ČR uvedlo své vyjádření k ústavní stížnosti rekapitulací dosavadního stavu řízení. Tvrzení, že se správní i soudní orgány zaměřovaly na nalezení způsobu, jak využít procesních pravidel ke znemožnění nalezení práva ve věci samé, označuje účastník za zcela účelové. Daňové řízení bylo vedeno zcela v souladu s platnou právní úpravou a práva stěžovatele nebyla porušena.
I Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zásadně odmítá, že by zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu v projednávaném případě je konzistentní se stabilní judikaturou k této problematice. Soud proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh zcela zamítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu. V této části jde o návrh podaný řádně a včas. Ústavní soud jej však posoudil jako zjevně neopodstatněný. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti.
Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jímž nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 28. 5. 1997, čj. EO/178/97/4/Nd, kterým bylo pro nepřípustnost zastaveno řízení ve věci podání dodatečného přiznání k domovní dani na rok 1992. Rozhodnutí napadené správní žalobou bylo vydáno podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., podle jehož odstavce 1 může být, na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti, rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným, nebo změněno. Shledá-li správce daně po přezkoumání rozhodnutí, že podmínky pro povolení tohoto přezkoumání nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí.
Právní názor Nejvyššího správního soudu vychází z jeho ustálené judikatury, poprvé publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Nejvyššího správního soudu pod č. 14/2003. Podle tohoto právního názoru přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. je pouhým výkonem dozorčího práva správního orgánu a žádost o ně nezakládá právní nárok daňového subjektu na meritorní projednání. Výrok, jímž nebylo přezkoumání povoleno, není tedy rozhodnutím ve smyslu s.ř.s., neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví [§68 písm. e) a §70 písm. a) s.ř.s.]. Nejvyšší správní soud tak rozhodl i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně se stanoviskem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, ze dne 19. 12. 2000. Podle tohoto stanoviska je třeba mít na paměti, že se v těchto případech jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. V případě rozhodování podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. se jedná o právech a povinnostech jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným, nebo změněno (blíže viz citované stanovisko pléna publikované in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, str. 486). V projednávaném případě tedy rozhodnutí Ministerstva financí nebylo "úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti", tj. rozhodnutím ve smyslu §65 s.ř.s. Stanoví-li pak ustanovení §70 písm. a) s.ř.s., že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s.ř.s., nelze než - v souladu s Nejvyšším správním soudem ČR - dovodit, že právě takovým úkonem je rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jehož přezkumu se stěžovatel domáhá. Stěžovatel tímto rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Ústavní soud se dále zabýval částí návrhu, směřující proti rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 18. 11. 1992 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 12. 2001. Jak uvedl i stěžovatel, Ústavní soud již o této části návrhu stěžovatele dříve rozhodoval a návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, pod sp. zn. II. ÚS 77/02, odmítl. Přezkoumání uvedených rozhodnutí skutečně nebrání překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se jimi přesto není oprávněn zabývat.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V projednávaném případě však podaná žaloba takovým prostředkem nebyla, neboť napadené rozhodnutí Ministerstva financí je ze soudního přezkumu ve smyslu ustanovení §70 písm. a) s.ř.s. vyloučeno. Lhůta pro přezkum napadeného rozhodnutí Ministerstva financí tak běžela již od jeho doručení, čehož tehdy také stěžovatel využil a přezkumu rozhodnutí Ústavním soudem dosáhl. V současné době však již jde o návrh pozdně podaný. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 12. 2001, čj. 431/117/562/2001, bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 2. 1. 2002. Ústavní stížnost byla podána k přepravě až dne 20. 2. 2004.
Stejně tak Ústavní soud není oprávněn přezkoumat ani rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 18. 11. 1992, čj. EO/178/92, tj. platební výměr č. 56/92. Uvedené rozhodnutí, jímž byla stěžovateli vyměřena domovní daň za rok 1992, bylo možné napadnout opravnými prostředky. Ze spisového materiálu, Ústavnímu soudu dostupného, vyplývá, že stěžovatel uvedených prostředků využil. Podal především odvolání, jenž mu bylo Okresním úřadem v Mostě dne 2. 9. 1993 zamítnuto a platební výměr (spolu s platebním výměrem č. 55/92) byl potvrzen. Vedle toho stěžovatel podal i správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 16. 8. 1994, sp. zn. 15 Ca 627/93, zamítl. Platební výměr nabyl právní moci dne 19. 3. 1997 (viz. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, čj. 16 Ca 536/97-50). S ohledem na zjištěné skutečnosti je tak Ústavní soud především nepříslušný o návrhu na zrušení uvedeného platebního výměru rozhodnout. Ústavní soud musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadené rozhodnutí Městského úřadu v Mostě samo o sobě, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Na okraj Ústavní soud dodává, že i v tomto případě lze důvodně usuzovat, že návrh směřující proti rozhodnutím o opravných prostředcích týkajících se dotčeného platebního výměru by byl též podán po lhůtě k tomu určené. Ústavní soud by se jím tedy nyní zjevně nemohl zabývat, ani pokud by stěžovatel napadená rozhodnutí označil správně.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu], zčásti jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu