ECLI:CZ:US:2005:2.US.113.04
sp. zn. II. ÚS 113/04
Usnesení
II.ÚS 113/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelek M. P. a J. T., zastoupených JUDr. P. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 11. 2003, č. j. 12 Co 426/2003-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jímž bylo ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 1. 2003, č. j. 12 C 262/99-94, určeno, že darovací smlouva ze dne 19. 6. 1997, na jejímž základě nabyly stěžovatelky vlastnické právo k nemovitostem, je vůči Finančnímu úřadu v Přerově zčásti neúčinná.
Stěžovatelky se domnívaly, že krajský soud vydáním napadeného rozhodnutí porušil jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a nedostál své povinnosti poskytovat ochranu právům, jež vyplývá z čl. 90 Ústavy České republiky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 12 C 262/99, z nějž vyplynulo následující:
Okresní soud svým rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. 12 C 262/99-94, určil, že darovací smlouva ze dne 19. 6. 1997, s účinky vkladu ode dne 23. 6. 1997, jíž Ing. B. R. společně se svou manželkou převedl na své dcery (stěžovatelky) vlastnické právo k domu č. p. 1887 a pozemkům p. č. 1598 a 1599, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1979, katastrální úřad P., je vůči Finančnímu úřadu v Přerově neúčinná. V části, týkající se dohody o zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání předmětných nemovitostí dárci a babičkou stěžovatelek, okresní soud žalobu zamítl. Okresní soud dovodil, že byly splněny podmínky pro aplikaci §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť bylo prokázáno, že předmětný právní úkon byl učiněn v posledních třech letech mezi osobami blízkými a Finanční úřad v Přerově (dále jen "vedlejší účastník") jako věřitel jím byl objektivně zkrácen ve svém právu na uspokojení své pohledávky za Ing. R. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že Ing. R. jednal s úmyslem zkrátit věřitele, za klíčovou otázku přitom považoval, zda stěžovatelky mohly při náležité pečlivosti úmysl dárce rozpoznat. V této souvislosti okresní soud uvedl, že stěžovatelky s největší pravděpodobností o úmyslu dárce nevěděly a ani vědět nemohly, nevyvinuly ovšem veškeré úsilí, které po nich bylo možno požadovat, aby se o tomto úmyslu dozvěděly, neboť pouze pasivně akceptovaly důvody pro darování sdělené dárcem, resp. jeho manželkou. Při dobrých vztazích, jež mezi dárcem a stěžovatelkami panovaly, se tyto mohly při vynaložení minimální pečlivosti dozvědět, že dárce má problémy v podnikání, probíhá u něj rozsáhlá daňová kontrola a hrozí mu vysoký nedoplatek daně. Za těchto okolností by pak stěžovatelky mohly zkracovací úmysl dárce předpokládat. Soud prvního stupně podotkl, že se taková aplikace §42a občanského zákoníku může jevit přísná, nicméně je třeba respektovat ochrannou funkci tohoto ustanovení ve vztahu k věřitelům, jak ji opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud ČR.
Proti tomuto rozsudku, resp. výrokům, v nichž nebyla žaloba zamítnuta, podaly stěžovatelky odvolání, přičemž vyjádřily své přesvědčení, že jejich otce vedly k převodu nemovitostí důvody, které jim sdělil, a to jeho špatný zdravotní stav a skutečnost, že jedna z dcer odjíždí na několik let do zahraničí. V době uzavření smlouvy ještě nebyla daňová kontrola ukončena, žádná konkrétní pohledávka tedy neexistovala a výsledek daňové kontroly nebylo možno s ohledem na komplikovanost daňových předpisů předvídat. S názorem soudu prvního stupně, že pravým úmyslem dárce bylo ztížit věřiteli vymožení jeho pohledávky, tedy nelze souhlasit. Zejména se však stěžovatelky neztotožnily s tvrzením okresního soudu, že při náležité pečlivosti mohly případný zkracovací úmysl dárce zjistit. K tomu stěžovatelky uvedly, že nežily s rodiči ve společné domácnosti, stýkaly se s nimi pouze příležitostně a o pracovní záležitosti otce se nezajímaly, resp. ten s nimi o svém podnikání nehovořil, své problémy tajil. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelky nevyvinuly potřebnou aktivitu, nicméně již nespecifikoval, v čem měla taková aktivita spočívat. Vzhledem k platné právní úpravě stěžovatelky nedisponovaly prostředky, jimiž by mohly majetkové poměry svého otce zjistit, neboť zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahují povinnost mlčenlivosti a sdělení požadovaných informací neumožňují. Soud prvního stupně tedy po stěžovatelkách požadoval něco, co objektivně nebylo možné. Přijetím takového výkladu by se ustanovení §42a občanského zákoníku stalo nenaplnitelným, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce, neboť jinak by toto ustanovení do zákona nevložil. Stěžovatelky dle svého názoru učinily vše, co bylo možné učinit, postupovaly tedy s náležitou pečlivostí. Proto měl soud prvního stupně žalobu vedlejšího účastníka zamítnout.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 12 Co 426/2003-126, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal, že by nalézací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním nebo že by ze svých skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
II.
Rozsudek krajského soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 12 Co 426/2003-126, napadly stěžovatelky svou ústavní stížností. V ní zopakovaly své námitky uplatněné v odvolání a označily napadené rozhodnutí, v němž odvolací soud jejich námitkám nevyhověl za rozporné s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníka řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že setrvává na svém právním posouzení věci, přičemž poukázal na právní názor vyslovený opakovaně Ústavním soudem v jeho rozhodnutích, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a neprovádí tedy dohled nad jejich rozhodovací činností. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelek s názorem obecných soudů, že jejich otec jednal v úmyslu zkrátit věřitele a že ony samy nepostupovaly ve věci rozpoznání jeho úmyslu s náležitou pečlivostí.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jeho posláním je především ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přehodnocovat jimi provedené dokazování a právní závěry na jeho základě učiněné. Pouze jestliže současně došlo k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu by Ústavní soud mohl dovodit tehdy, jestliže by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Pokud jde o úmysl dárce zkrátit věřitele, nalézací soud tento svůj závěr podrobně odůvodnil na str. 8 rozsudku. Soud prvního stupně srozumitelně a logicky popsal, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Ve světle těchto úvah se přijatý právní závěr jeví jako přiléhavý a námitky stěžovatelek jako nedůvodné. Že dárce o možném nepříznivém výsledku daňové kontroly musel vědět je patrné již z toho, že mu byl dne 13. 6. 1997, tedy šest dnů před uzavřením předmětné darovací smlouvy, doručen zajišťovací příkaz č. j. 55439/97/393932/3351, jímž mu vedlejší účastník ukládal povinnost složit jistinu ve výši 3 000 000 Kč na úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty. V žádném případě tedy nelze mít za to, že by přijatý právní závěr ve věci úmyslu dárce byl v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže v tomto smyslu rozsudek okresního soudu potvrdil.
Rovněž s otázkou, zda stěžovatelky při rozpoznávání úmyslu dárce vynaložily náležitou míru pečlivosti, se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to tak, že stěžovatelky neunesly důkazní břemeno, neboť pouhé přijetí argumentů dárce bez snahy o prověření jejich pravdivosti pro naplnění znaku náležité míry pečlivosti nedostačuje. Stěžovatelky naopak založily svou obranu na tvrzení, že objektivně neměly příležitost požadované informace získat, proto po nich nebylo možno požadovat aktivní jednání. V odvolání, stejně jako v ústavní stížnosti, pak poukazovaly na skutečnost, že obecné soudy nespecifikovaly, jakým způsobem se mohly o úmyslu dárce dozvědět. Tyto námitky stěžovatelek se však nejeví důvodnými, neboť již soud prvního stupně uvedl, že má za to, že stěžovatelky mohly při vynaložení minimální míry pečlivosti získat informace o pracovních záležitostech svého otce v rámci dobrých rodinných vztahů s oběma rodiči. I tento závěr, ač se nemusí jevit jako zcela samozřejmý, má dostatečnou oporu v provedeném dokazování a byl obecným soudem řádným způsobem odůvodněn. Za těchto okolností, jak již bylo vyloženo, nepřísluší Ústavnímu soudu do výše uvedených úvah obecných soudů, učiněných v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zasáhnout.
Pokud jde o ústavně zaručené právo vlastnit majetek, jehož se stěžovatelky dovolávaly, nutno poukázat na čl. 11 odst. 3 Listiny, v němž je stanoveno, že vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Účelem institutu odporovatelnosti je zajištění ochrany věřitele před právními úkony dlužníka, které vedou k omezení možnosti věřitele se z majetku dlužníka uspokojit. Za účelem takto vymezeného obecného zájmu je nabyvatel majetku, vůči němuž je odporovatelnost uplatněna, povinen strpět, aby se věřitel z takového majetku uspokojil stejně, jako by vlastníkem byl nadále dlužník, platnost a účinnost odporovaného právního úkonu vůči třetím osobám však zůstává zachována. Z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že čl. 11 Listiny nebyl porušen.
S ohledem na výše uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu