ECLI:CZ:US:2005:2.US.117.05
sp. zn. II. ÚS 117/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem Fialova 12a, Šumperk, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, a 2) Ministra spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005, kterým bylo ke stížnosti pro porušení zákona vysloveno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 4 T 9/2002, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, byl v jeho neprospěch porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a), §151 odst. 2, 3 tr. ř. Podle jeho názoru byl tímto rozsudkem porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a 3, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že postup, který by následoval po případném zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů, by byl v konečném důsledku v neprospěch obviněného R. S., neboť by muselo být rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené stěžovateli, coby ustanovenému obhájci. Podle stěžovatele je obviněný nemajetný invalidní důchodce s nízkým příjmem, takže by u něj přicházela v úvahu i bezplatná obhajoba, k čemuž Nejvyšší soud ČR neprováděl žádné šetření. Výklad vztahu porušení zákona k prospěchu či neprospěchu obviněného pokládá za nepřípustně extenzivní, neboť zákonodárce měl evidentně na mysli prospěch či neprospěch obviněného v otázce viny, trestu, či náhrady škody. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR považuje za negaci jemu předcházejícího nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/2004 (in http://www.judikatura.cz/), neboť je jím stěžovateli odmítána spravedlnost a je zasahováno do jeho nabytého hmotného práva na odměnu za vykonanou obhajobu a náhradu hotových výdajů. Nejvyšší soud totiž neučinil dalším výrokem opatření vedoucí ke zrušení předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, s příkazem k novému projednání a rozhodnutí. Navíc byla stěžovateli odňata možnost domoci se procesním postupem svého práva na odměnu za vykonanou obhajobu a náhradu hotových výdajů, a je na úkor obviněného diskriminován.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v názoru, že důsledkem rozsudku přišel stěžovatel o možnost domoci se svého nároku na zaplacení odměny a hotových výdajů, na které má nárok jako soudem ustanovený obhájce. Přitom je stěžovatelem i napadeným rozsudkem konstatováno, že byl porušen zákon usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 4 T 9/2002, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, podle návrhu stěžovatele. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti také uvádí, že tím mělo být porušeno i jeho základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny, tedy právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel však netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal práva na náhradu škody (ve výši předmětné odměny a hotových výdajů) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Protože Ústavní soud zároveň neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, je nutné na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Na tom nic nemění ani skutečnost, že výklad vztahu porušení zákona k prospěchu či neprospěchu obviněného, tak jak byl proveden v napadeném rozsudku, je nepřípustně extenzivní. Teorie dovozuje vztah porušení zákona k prospěchu či neprospěchu obviněného na případy rozhodnutí o vině, ukládání trestu a ochranných opatření, a rozhodnutí o náhradě škody (např. in Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 1730-1731). Z judikatury obecných soudů lze pak dovodit, že k porušení zákona v prospěch či neprospěch obviněného dochází i v důsledku vadného procesního postupu, který k výše jmenovaným rozhodnutím vede. Nelze však dovodit, že by i rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů soudem ustanoveného obhájce mohlo být vydáváno ve prospěch či neprospěch obviněného. Proto nebylo možné ani dovodit, že by usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a napadený rozsudek byl tedy vydán zcela v mezích §269 odst. 2 tr. ř.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj