ECLI:CZ:US:2005:2.US.134.04
sp. zn. II. ÚS 134/04
Usnesení
II.ÚS 134/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele R. K., zastoupeného Mgr. M. S., advokátkou o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2003, čj. 21 Ca 311/2001-51, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR a popřípadě též rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 21 Ca 311/2001, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, pod čj. 21 Ca 311/2001-23, potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 13. 8. 2001, č. 551 018 1259, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím ČSSZ byla zamítnuta žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §43 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zák. o důchodovém pojištění"), s tím, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen "OSSZ") v Šumperku ze dne 17. 7. 2001 není stěžovatel částečně invalidní, neboť míra poklesu soustavné výdělečné činnosti činí 25%, což částečné invaliditě neodpovídá. Soud po provedeném dokazování (zejm. posudek lékaře OSSZ ze dne 17. 7. 2001 a posudek komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Ostravě ze dne 20. 2. 2002) dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §44 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění nebyly v projednávaném případě naplněny, neboť zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele je nižší než 33%, což je podmínkou cit. ustanovení. Navrhovatel netrpí ani zdravotním postižením podle př. č. 4 vyhl. Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále též "PK MPSV ČR") v Ostravě považoval soud za úplný, přesvědčivý a jednoznačný s tím, že nebyl zpochybněn v průběhu přezkumného řízení. Uvedené rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 11. 2002, čj. 2 Cao 159/2002-41 a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Podle odůvodnění tak učinil zejména proto, že soud prvého stupně nepřihlédl k určitým skutečnostem ohledně zdravotního stavu stěžovatele a skutkové zjištění proto mělo být soudem prvého stupně doplněno.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím ze dne 13. 3. 2003, čj. 21 Ca 311/2001-51, který postupoval dle zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí soud doplnil dokazování ve smyslu rozhodnutí vrchního soudu, ale ani poté nezměnil svůj původní závěr, že zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele je 25 % a stěžovatel nesplňuje podmínky částečné invalidity. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-74, zamítl. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, Nejvyšší správní soud však k takovému závěru nedospěl. Rozhodnutí je dle něj srozumitelné. Krajský soud nepochybil, když vycházel z posudku PK MPSV ČR v Ostravě ze dne 20. 2. 2002, ve znění doplňujícího posudku ze dne 14. 1. 2003. V řízení o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je provedení posudku PK MPSV ČR předepsaným důkazem dle ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. K provedení důkazu doplňujícím posudkem byl navíc krajský soud zavázán rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, čj. 2 Cao 159/2002-41. Soud z tohoto posudku vycházel, shodně s jeho obsahem popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutkový stav. Jeho závěry o poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele jsou s tímto posudkem rovněž v souladu. Napadené rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné ani pro nedostatek důvodů. Soud neshledal ani jinou vadu řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř.s.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Nesouhlasí s nimi a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 Listiny). Stěžovatel není schopen soustavné výdělečné činnosti, ale je ponechán na základě lékařských posudků zcela bez prostředků. Uvádí, že s ohledem na jeho zdravotní stav, který dále zevrubně popisuje, není schopen vykonávat své dřívější zaměstnání. Domnívá se proto, že odnětí částečného invalidního důchodu rozhodnutím ČSSZ bylo tvrdé a nesprávné. Poukazuje mimo jiné na rozdílné hodnocení jeho zdravotního stavu posudkovými lékaři. V posudku z března roku 1997 byla jeho pracovní schopnost omezena o 40%, ale dne 23. 1. 1998 dosahovala pouze 25%, když výrazná porucha svalového korzetu s těžkým postižením funkce a silnými bolestmi zůstala nezměněná, jen stabilizovaná.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou správu sociálního zabezpečení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ČR především konstatuje, že k porušení práva stěžovatele, garantovaného čl. 30 Listiny, v projednávaném případě nedošlo. Vzhledem k tomu, že věcné námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti jsou stejné jako v kasační stížnosti, odkazuje plně na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. ČSSZ se k návrhu ve lhůtě k tomu určené nevyjádřila.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obecným právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, týkajícími se nesplnění podmínek pro přiznání částečného invalidního důchodu. Svůj zdravotní stav považuje za zásadně horší, než jak jej označily soudy. Zjevně se tedy domnívá, že jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla více, než bylo určeno v napadených rozhodnutích. Jeho námitky tak směřují pouze do skutkových zjištění, k nimž obecné soudy v rámci řízení dospěly, a nejsou podepřeny relevantní ústavně právní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Taková zjištění ovšem Ústavní soud neučinil.
Podle čl. 30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Odst. 3 téhož ustanovení stanoví, že podrobnosti stanoví zákon. Podle čl. 41 odst. 1 je možné domáhat se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy při svém rozhodování jakkoli vybočily z mezí zákona, který v projednávaném případě právo stěžovatele garantuje, tedy zákona o důchodovém pojištění. Podle ustanovení §44 odst. 1 věta prvá zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %. Podle odst. 2 téhož ustanovení je pojištěnec částečně invalidní též tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Okruh zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky stanoví prováděcí předpis. Postup soudů při aplikaci či interpretaci uvedených ustanovení stěžovatel nezpochybňuje a ani Ústavní soud neměl pochybnosti o tom, že by v rámci něj soudy vybočily z mezí ústavnosti. Jak bylo uvedeno, stěžovatel své námitky soustřeďuje výhradně proti správnosti skutkových zjištění, když nesouhlasí se závěry posudků, použitých v řízení, resp. se skutkovými závěry, z nichž vyšly soudy při svém rozhodování, a následně pak s právním názorem, k němuž soudy na základě zjištěného skutkového stavu dospěly. Ústavní soud však již opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru však v projednávaném případě nedospěl. Posouzení zdravotního stavu stěžovatele, nezbytné pro posouzení charakteru podpory státu v rámci důchodového pojištění, je odborným posudkem, jehož provedení v rámci proběhlých řízení považuje Ústavní soud za dostatečné a přiměřené. Námitka, že snad dříve byl zdravotní stav stěžovatele seznán jako horší a byl mu přiznán částečný invalidní důchod, není důvodná. Následné posudky totiž prokázaly, že v době vydání rozhodnutí ČSSZ schopnost soustavné výdělečné činnosti stěžovatele nepoklesla natolik, aby mu mohl být přiznán částečný invalidní důchod. Obecné soudy z posudků provedených posudkovým lékařem OSSZ a posudkovou komisí MPSV ČR striktně vycházely. Stěžovatel kromě subjektivního názoru o svém zdravotním stavu žádné relevantní námitky neuvádí. Skutková zjištění soudů tak nelze označit za extrémně nesouladné s provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že pokles soustavné výdělečné činnosti stěžovatele byl zjištěn ve výši 25% a nebylo zjištěno, že by dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky stěžovatele, soudy dospěly k právní závěru, zjevně souladnému s vykonanými skutkovými zjištěními, že totiž podmínky částečné invalidity nesplňoval. Je pochopitelné, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nicméně tato skutečnost sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud přihlédl k tomu, že napadená rozhodnutí byla logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve vlastním procesu byla plně respektována procesní práva stěžovatele. Konstatuje proto, že závěry, k nimž dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu