ECLI:CZ:US:2005:2.US.145.04
sp. zn. II. ÚS 145/04
Usnesení
II.ÚS 145/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. G. D., zastoupeného Mgr. P. K., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003 ve věci sp. zn. 71 T 193/2003 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2004 ve věci sp. zn. 3 To 71/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání domáhá zrušení výše rubrikovaných usnesení obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nepřijaty jednotlivé vazbu nahrazující alternativy. Svá tvrzení odůvodňuje existencí řady pochybení a nezákonných postupů, k nimž mělo dojít od samého počátku zahájení trestního stíhání, a které měly vést k porušení čl. 8 odst. 4 a 5, čl. 38 odst. 2, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souvislosti s tvrzeným porušením ústavně zaručených základních práv a svobod pak navrhuje zrušení jmenovaných usnesení obecných soudů.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 71 T 193/2003, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Stěžovatel, stíhaný pro podezření ze spáchání trestného činu dle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a trestného činu loupeže §234 trestního zákona, byl dle §68 odst. 1 trestního řádu vzat do vazby, a to z vazebních důvodů §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Ve lhůtách určených trestním řádem přezkoumal Okresní soud v souladu s §71 odst. 5 trestního řádu, zda důvody vazby i nadále trvají, a rozhodl tak, že stěžovatele ve vazbě na základě důvodů §67 písm. a) a c) trestního řádu ponechal. Současně podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítl jeho žádost o propuštění na svobodu a nepřijal nabídky vazbu nahrazujících alternativ. Proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu ze dne 22. 12. 2003 podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2004 zamítnuta.
Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že byl vzat do vazby zcela nezákonně a v rozporu s důvody, které pro vzetí do vazby taxativně určuje trestní řád v §67. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho útěk do ciziny v žádném případě nepřicházel do úvahy, neměl být použit vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel byl v zemi svého původu z politických důvodů perzekuován, v České republice získal azyl, vystudoval vysokou školu a nabyl české občanství. Dále stěžovatel namítá také neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu, kdy k pokračování v trestné činnosti by nemohlo dojít, jelikož jeho předchozí odsouzení bylo již zahlazeno a současné obvinění nebylo ještě prokázáno. Okresní soud se dle stěžovatele zcela zbytečně a nedůvodně zabýval i vazebním důvodem §67 písm. b) trestního řádu, když jako jeden z důvodů pro ponechání stěžovatele ve vazbě uvedl, že "doposud nebyla vyslechnuta řada svědků, jejichž výslech z důkazního hlediska považuje soud za významný v trestní věci obžalovaných". Postupem při zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijetí jednotlivých alternativ nahrazujících vazbu měl Okresní soud porušit dikci zákona. Dále dle názoru stěžovatele byly postupem tiskového mluvčí Policie České republiky poskytnuty sdělovacím prostředkům nepravdivé a zkreslené údaje, čímž došlo nejen k porušení zásady presumpce neviny, ale i ovlivnění soudců, kteří měli ve věci rozhodovat. K neobjektivnímu rozhodnutí přispěla i skutečnost, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno zaujatě a ovlivněno rasovým motivem. Dle názoru stěžovatele dokazování prováděné okresním soudem probíhalo v nepřípustně dlouhém čase, neboť mezi jednotlivými jednáními byly vždy měsíční odstupy, čímž se stěžovatelova vazba nedůvodně prodlužovala.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní a Krajský soud v Ostravě, k vyjádření.
Okresní soud v Ostravě poukázal na skutečnost, že rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pravděpodobnosti a nelze je chápat jako rozhodování o vině či nevině. V době, kdy bylo o vazbě rozhodováno, bylo dáno důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, skutečně dopustil. Při použití vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu vycházel Okresní soud z trestní sazby, kterou byl stěžovatel ohrožen, přičemž obava, že se bude skrývat, byla posílena i jeho kontakty mimo území České republiky. K vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) Okresní soud uvádí, že okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti, v době rozhodování o vazbě přetrvávaly a bylo tak reálné nebezpečí, že by mohlo k pokračování v trestné činnosti dojít. V dalším pak soud odkazuje na odůvodnění výše zmíněného usnesení.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že existenci vazebních důvodů bylo možno dovodit ze skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání dvou zvlášť závažných úmyslných trestných činů a v případě odsouzení mu hrozil vysoký trest odnětí svobody. Proto nebezpečí jeho skrývání bylo reálné a tedy podmínky §67 písm. a) naplněny. Existovala také obava, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat, tedy i důvod vazby dle §67 písm. c).
Námitky ohledně porušení presumpce neviny byly stěžovatelem uplatněny až v rámci stížnosti podané proti usnesení Okresního soudu ze dne 22. 12. 2003, v níž tvrdil, že obsah těchto článků, který čerpal z vyjádření mluvčího Policie České republiky Severomoravského kraje, vytvořil nedobrou mediální atmosféru a porušil tak zásadu presumpce neviny. Krajský soud k tomuto dodává, že zmíněné články obsahovaly pouze obecné informace bez uvedení jmen podezřelých osob. Celkově nebylo sděleno nic, co by bylo způsobilé identifikovat osobu stěžovatele a odůvodňovalo tak porušení zásady presumpce neviny. Krajský soud se neztotožnil ani a námitkou stěžovatele, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo vedeno zaujatě a ovlivněno rasovým motivem. Dovozování rasového motivu na základě skutečnosti, že jeden ze spolupachatelů české národnosti byl stíhán na svobodě, je zavádějícím a pomíjí pro jakou trestnou činnost je tato osoba stíhána (§235 odst. 1 trestního zákona). Rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že řízení před soudem bylo záměrně protahováno, neboť Okresní soud rozhodl v trestní věci stěžovatele přibližně po půl roce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, jímž také není instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i k porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda se napadená rozhodnutí dotkla základních práv a svobod [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 300/04, dosud nepublikováno, přístupné v ASPI, dokument č. 31435 (JUD)].
Námitky stěžovatele předkládané Ústavnímu soudu jsou zcela shodné s námitkami, které stěžovatel již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vypořádaly dostatečně jasně a srozumitelně. Stěžovatel byl vzat do vazby na základě vazebních důvodů dle §67 odst. a), b) a c) a dále pak ponechán ve vazbě na základě vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Vazba sama o sobě by měla být opatřením subsidiárním. Vzetí do vazby by zpravidla nemělo přicházet do úvahy tam, kde lze očekávat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Vzetí do vazby je přípustné, jsou-li zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu specifikovanou v §67 písm. a) až c). Po soudci však nelze požadovat, aby v této věci učinil naprosto přesný závěr a rozhodoval tak bez důvodných pochybností, jak se to vyžaduje v případě meritorního rozhodování, neboť nelze zpravidla vyčkávat až do okamžiku, kdy obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat. U důvodů tzv. útěkové vazby dle §67 písm. a) trestního řádu stačí existence kterékoli z předpokladů v tomto ustanovení pouze demonstrativně uvedených za podmínky, že konkrétní okolnosti odůvodňují obavu z pachatelova uprchnutí či skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu. Toto ustanovení nepokrývá pouze snahu o útěk do ciziny, ale i skrývání se v tuzemsku. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svůj nález ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33. nález č. 48, str. 3 a násl.).
Ačkoli stěžovatel argumentuje tím, že neměl důvod ani možnost vrátit se do země svého původu, neboť tam byl pronásledován, souhlasí v tomto ohledu Ústavní soud s argumentací obecných soudů. Závažnost trestné činnosti, ze které byl stěžovatel obviněn, i konkrétní výše hrozícího trestu byly vzhledem k okolnostem případu způsobilé odůvodnit použití tohoto vazebního důvodu. Jediné, co by se dalo odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto ohledu vytknout, je argumentace obecnou trestní sazbou, aniž soudy blíže konkretizovaly úvahu o trestu hrozícím za jednání, jež bylo stěžovateli kladeno za vinu. Závěr, že obviněnému hrozí vysoký trest, nelze učinit jen na podkladě příslušné trestní sazby stanovené trestním zákonem za trestný čin, pro který bylo sděleno obvinění. Vždy je třeba zhodnotit konkrétní okolnosti rozhodné pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost i poměry obviněného. Byl-li stěžovatel v případě trestného činu dle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) obviněn za použití kvalifikované skutkové podstaty a současně i z trestného činu loupeže dle §234 trestního zákona, je existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby nesporná. V postupu soudů proto nelze spatřovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, který by vyvolával potřebu zásahu Ústavního soudu.
Ohledně namítaného použití §67 písm. b) nelze než souhlasit s argumentací Krajského soudu, který v této souvislosti poznamenává, že zmínění neprovedených výslechů nemířilo k použití §67 písm. b), ale pouze odráželo složitost celé věci, pro kterou nebylo možno skončit trestní stíhání ve lhůtě a propuštěním obžalovaného na svobodu hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání.
S argumentací obecných soudů se Ústavní soud ztotožnil, také pokud jde námitku použití vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu. V době rozhodování o ponechání stěžovatele vazbě stále přetrvávaly okolnosti, za nichž mělo dojít k spáchání trestné činnosti, a hrozilo tedy její dokonání či opakování. Použití tohoto důvodu nevyžaduje naprostou jistotu o tom, že trestná činnost byla spáchána. Jak již bylo zmíněno, požadavek rozhodování bez důvodných pochybností, který se uplatňuje v rámci meritorního rozhodování, není při rozhodování o vazbě reálný. Na druhé straně však toto rozhodnutí nesmí být založeno jen na mlhavých a dostatečně nepodložených podezřeních. Námitce stěžovatele, že tento důvod nebyl dán, nebo že při jeho posouzení hrálo roli jeho dřívější zahlazené odsouzení, nelze tedy přisvědčit.
Ponechání ve vazbě dle §71 odst. 4, 6 trestního řádu vyžaduje vedle obecných vazebních důvodů ještě další dvě podmínky, které musejí být současně naplněny. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud (1) nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů trestní stíhání dosud skončit a (2) propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Právě obtížnost věci je nutné vykládat s přihlédnutím k složitosti a rozsahu dokazování. Jak Okresní soud uvedl, nebyla v době rozhodování o stěžovatelově žádosti o propuštění na svobodu vyslechnuta řada svědků, jejichž výslech byl považován za významný z důkazního hlediska. Krajský soud upřesňuje, že touto formulací nebylo míněno použití §67 písm. b), nýbrž pouhý přezkum materiálních podmínek použití §71 odst. 4 trestního řádu, tedy obtížnost věci, pro kterou nebylo možno skončit trestní stíhání a propustit obviněného na svobodu. Na základě výše zmíněných okolností se jeví zřejmým, že propuštění obviněného na svobodu mohlo ztížit provedení řádného zákonného procesu a spravedlivé potrestání pachatele, tedy ohrozit samotné dosažení účelu trestního stíhání. S touto argumentací nelze dle názoru Ústavního soudu než souhlasit.
K námitce stěžovatele týkající se odmítnutí vazbu nahrazujících záruk Ústavní soud podotýká, že samotné posouzení přijetí či odmítnutí jednotlivých nabízených náhrad za vazbu je výhradně věcí obecných soudů spočívající svou podstatou v rovině jednoduchého práva. Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že mu nepřísluší právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů, ledaže postupem nebo rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 1999 ve věci sp. zn. III. ÚS 415/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, usnesení č. 17, str. 443). Takové porušení základních práv a svobod však nebylo Ústavním soudem shledáno. Bude- li nabídnuta kterákoli z náhrad vazby, musí soud posoudit, zda lze danou záruku považovat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu za dostatečnou. Soudce, který rozhoduje o vzetí do vazby, popřípadě o ponechání obviněného ve vazbě, musí zohlednit povahu trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, osobu obviněného i konkrétní obsah nabízené záruky, slibu, dohledu probačního úředníka a peněžité záruky, jakož i možnosti dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad. Teprve shledá-li dostatečnost těchto alternativních záruk, může, ale nemusí, tuto záruku v souladu s §73 trestního řádu přijmout a vazbu touto zárukou nahradit. Zmíněné normy jednoduchého práva jsou koncipovány způsobem, jenž dává obecnému soudu relativně velký prostor pro úvahu nad relevancí jednotlivých zákonných podmínek. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě výsledek těchto úvah nelze rozhodně považovat za extrémní výkladový exces či za libovůli, považuje jej Ústavní soud za aplikaci zákonné normy, jež se nachází plně v kompetenci obecných soudů, a nepovažuje jej za způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Další námitka stěžovatele spočívá ve tvrzení, že články zveřejněnými v tisku byla porušena presumpce neviny a ovlivněno následující rozhodování obecných soudů. Dle názoru Ústavního soudu svoboda projevu a právo na informace vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Orgány činné v trestním řízení jsou dle §8a trestního řádu povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Současně má tato činnost své zákonné i ústavní meze a nesmí mimo jiné vést k porušení zásady presumpce neviny. V daném případě však, vzhledem k obecnosti publikovaných informací, z nichž nebylo možno dovodit konkrétní jména či totožnost osob, nemohlo být porušení výše zmíněné zásady shledáno. Ani stěžovatelem namítané uvedení informace o dříve spáchaném trestném činu, byť zahlazeném, nebylo díky své pravdivosti a obecnosti k podobnému zásahu způsobilé.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně dokazování před obecnými soudy, které mělo probíhat v nepřípustných odstupech, Ústavní soud se jí podrobněji nezabýval. Ústavní soud považuje za důležité také zdůraznit, že se lze domáhat ochrany před průtahy v řízení před obecnými soudy jedině tehdy, pokud se jedná o aktuální a trvající stav, jenž má být v důsledku zásahu Ústavního soudu odstraněn. Nelze je proto bez dalšího akceptovat jako důvod zrušení napadaných rozhodnutí, neboť eventuální průtahy v řízení, obzvláště jedná-li se o měsíční odstupy, které nadto zčásti spočívají na straně navrhovatele, nejsou způsobilé založit neústavnost rozhodnutí ve smyslu jeho věcné nesprávnosti [viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 494/03, dosud nepublikováno, přístupné v ASPI, dokument č. 31590 (JUD)].
Ústavní soud má za to, že se již obecné soudy veškerými námitkami uplatněnými stěžovatelem i v této ústavní stížnosti zabývaly a dostatečně se s nimi vyrovnaly. Rozhodnutí obecných soudů považuje proto Ústavní soud za projev jejich autonomní činnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu