ECLI:CZ:US:2005:2.US.155.04
sp. zn. II. ÚS 155/04
Usnesení
II.ÚS 155/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. M. J., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 4. 2003, čj. 43 T 7/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 44 To 313/2003, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 3. 2004, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 43 T 69/2001 a sp. zn. 43 T 7/2003, z nichž zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 9 uznal rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s dalším obviněným Ing. J. Š., a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Dále mu uložil povinnost uhradit ve zkušební době poškozenému J. S. společně a nerozdílně s obviněným Ing. Š. škodu ve výši 273.000,-Kč. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a jakékoli jiné řídící funkce v obchodních společnostech a dalších formách právnických osob na dobu šesti let.
Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvoláních stěžovatele, spoluobviněného a státního zástupce, rozsudkem ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002, zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných v celé odsuzující části. Stěžovatele následně uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), spáchaným ve spolupachatelství, a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu tří roků. Znovu rozhodl i o náhradě škody a trestu zákazu činnosti a nově stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 100.000,-Kč a pro případ jeho nevykonání mu stanovil náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i spoluobviněný dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 840/2002. Dovolání obviněného Ing. Š. odmítl a ohledně stěžovatele zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc stěžovatele v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 po opětovném projednání věci uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 43 T 7/2003, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, pro který byl uznán vinným rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002, a za nějž byl zrušen výrok o trestu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 840/2002, podle §250 odst. 2 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Uložil mu i povinnost, aby ve zkušební době uhradil poškozenému škodu ve výši 273.000,-Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným Ing. Š. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 50.000,-Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Usnesením ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 43 T 7/2003, pak zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a to z důvodů vyplývajících z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 44 To 313/2003, napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl stejným způsobem jako soud nalézací s tou výjimkou, že stěžovateli uložil přiměřené omezení podle §59 odst. 2 trestního zákona, v jehož rámci mu stanovil (a oproti soudu prvního stupně doplnil) povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozenému škodu ve výši 273.000,-Kč, kterou trestným činem způsobil, a to společně a nerozdílně s obviněným Ing. J. Š.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl svým usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003.
Stěžovatel napadl první odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001 a na ně navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002 i další rozhodnutí těchto soudů, následující po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2002, projednávanou ústavní stížností. Její přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 44 To 313/2003, podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl. Provádí skutkový a právní rozbor jednání, jímž měla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu a uvádí argumenty, jež dle jeho názoru spáchání uvedeného trestného činu vyvracejí. Po jejich shrnutí dospívá k závěru, že soudy obou stupňů pochybily, pokud převzetí finančních prostředků poškozeného společností Buildingcentrum - VIA, spol. s r.o., kvalifikovaly jako trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 trestního zákona. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že v průběhu přípravného řízení, jakož i v řízení před soudy obou stupňů se nepodařilo sestavit ucelený a logický důkaz o jeho vině, který by vyvrátil oprávněné pochybnosti o tom, že by se dopustil jednání směřujícího k uvedení poškozeného J. S. v omyl a že by uvedení tohoto poškozeného v omyl bylo přímým či nepřímým úmyslem stěžovatele. Tento postup soudů obou stupňů označuje jako nerespektování zásady "in dubio pro reo". Porušení práva na řádný a spravedlivý proces dovozuje i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2002, s tím, že vykazuje zřejmé nesprávnosti (tvrzení soudu o tom, že návrh na vydání územního rozhodnutí byl dne 16. 9. 1997 zamítnut příslušným ministerstvem, odporuje listinným důkazům). Dle názoru stěžovatele soudy obou stupňů kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podvodu, čímž se dostaly do rozporu s čl. 39 Listiny i čl. 95 odst. 1 Ústavy. V rozporu s obsahem čl. 2 odst. 2, 3 Listiny je rozsudky obou soudů kriminalizována podnikatelská aktivita stěžovatele jako bývalého jednatele společnosti Buildingcentrum - VIA, spol. s r.o., nad rámec mezí stanovených zákonem. Soudy se nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu podvodu a směřovaly ke kritériu jakési objektivní odpovědnosti. Stěžovatel konečně namítá, že mu byl uložen mimo jiné peněžitý trest, aniž by uvedeným jednáním získal jakýkoli majetkový prospěch, což rovněž odporuje čl. 39 Listiny. Naopak bylo opomenuto, že jako fyzická osoba ze svých výlučných prostředků závazek vůči poškozenému co do částky 100.000,-Kč za společnost uhradil.
K ústavní stížnosti se vyjádřily coby účastníci řízení Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze. Oba soudy odkázaly na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že další vyjádření ve věci považují za nadbytečná.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 sdělilo, že se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává. Městské státní zastupitelství v Praze, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Převážná část stěžovatelových námitek směřuje k právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Ústavní soud v této souvislosti přezkoumal, zda jsou splněny všechny předpoklady pro to, aby se mohl těmito námitkami zabývat věcně.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že pro uvedený trestný čin podvodu (i trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona) byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001. Soud prvního stupně jej však tehdy právně kvalifikoval podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, neboť rozhodoval za účinnosti trestního zákona před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002 a odvolací soud sám uznal stěžovatele vinným vedle trestného činu poškozování věřitele i trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu uložil trest. Předmětný rozsudek odvolacího soudu byl sice zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 840/2002, ale toliko ve výroku o vině trestným činem poškozování věřitele, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, byl ponechán, jak vyplývá z odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, nedotčen. Tento výrok o vině tedy zůstal pravomocným (právní moci nabyl dne 19. 4. 2002). Pokud tedy dovolací soud přikázal soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, mínil tím jednání, kvalifikované obžalobou jako trestný čin poškozování věřitele a nikoli jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Soud prvního stupně se poté v souladu s pokyny Nejvyššího soudu opětovně zabýval skutkem, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele, dospěl k závěru, že tento čin podléhá amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a trestní stíhání stěžovatele pro tento skutek zastavil. Za trestný čin podvodu pak stěžovateli rozsudkem ze dne 23. 4. 2003 uložil shora specifikovaný trest a odvolací soud dne 31. 7. 2003 rozhodl v podstatě stejným způsobem.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 12. 2001 a na něj navazujícím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2002 brojí proti závěrům obou soudů stran posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu, činí tak zjevně opožděně. Tato otázka mohla být znovu otevřena jedině rozhodnutím Nejvyššího soudu, pokud by jím byl zrušen výrok o vině trestným činem podvodu. Nejvyšší soud ovšem ponechal uvedený výrok o vině nedotčen. Za této situace měl stěžovatel podat ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2002, které je, pokud jde o otázku viny trestným činem podvodu, rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 zákona o Ústavním soudu), a měl tak učinit ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení (další rozsudky soudů obou stupňů, vydané po rozhodnutí Nejvyššího soudu, již z důvodů výše uvedených otázku viny trestným činem podvodu neřešily). V tomto směru byl ostatně stěžovatel poučen v usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 454/02, jímž Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost brojící proti v pořadí prvním rozhodnutím soudů obou stupňů jako nepřípustnou s tím, že posledním prostředkem na ochranu práv stěžovatele je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2002. Vzniklé procesní situace si byl stěžovatel jistě vědom, neboť v odvolání proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu uvedl v posledním odstavci, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, ovšem pokud vychází ze skutečnosti, že napadeným rozsudkem byl vysloven pouze výrok o trestu, je nucen navrhovat, aby Městský soud v Praze napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že upustí od uložení peněžitého trestu a uloží mu mírný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu. Z vyložených důvodů se proto Ústavní soud námitkami směřujícími proti výrokům o vině trestným činem podvodu, uvedeným v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, věcně nezabýval.
O jinou situaci jde, pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti uloženému trestu, konkrétně proti trestu peněžitému. V této části je ústavní stížnost věcně projednatelná, neboť splňuje všechny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně dodržení lhůty k jejímu podání.
Stěžovatel stručně namítá, že uložením peněžitého trestu odvolací soud porušil článek 39 Listiny. Uvedený článek zakotvuje obecnou právní zásadu nulla poena sine lege, tedy že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Z obsahu spisového materiálu i napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly a rozhodovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, když stěžovateli uložily vedle trestu odnětí svobody i trest peněžitý. V odůvodnění svých rozhodnutí se ústavně konformně vypořádaly se všemi skutečnostmi rozhodnými pro uložení tohoto druhu trestu, včetně majetkových poměrů stěžovatele. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že uvedeným jednáním nezískal žádný majetkový prospěch, nutno odkázat na ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona, podle něhož soud může peněžitý trest uložit nejen v případě, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal majetkový prospěch, ale i v případě jeho zištného motivu. Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin majetkové povahy, za nějž lze podle zvláštní části trestního zákona uložit peněžitý trest. Současně tak byly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu jak podle odst. 1, tak i podle odst. 2 ustanovení §53 trestního zákona. Porušení zmiňovaného článku 39 Listiny Ústavní soud tedy neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako opožděně podanou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu