ECLI:CZ:US:2005:2.US.156.04
sp. zn. II. ÚS 156/04
Usnesení
II.ÚS 156/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. G. Č., zastoupeného advokátkou JUDr. A. V., směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004 č. j. 5 A 84/2002-26, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 5. 2002, č. j. 533/37403/2002, a č. j. 533/37404/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 14. 8. 2000 č. j. 737/110/2002-1, a č. j. 737/110/2000-2, rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě - dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ze dne 17. 9. 1999, č. 990000933, a za rok 1996 ze dne 17. 9. 1999, č. j. 990000938, za účasti Nejvyššího správního soudu, Ministerstva financí, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Opavě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí týkajících se dodatečně doměřené daňové povinnosti. Stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně zmiňuje práva, vyplývající z článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 a 2 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Dne 17. 9. 1999 doměřil Finanční úřad v Opavě stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 částkou 1.657.676 Kč, a za rok 1996 částkou 34.735 Kč. Stěžovatelem podaná odvolání proti oběma rozhodnutím (č. j. 990000933 a č. j. 990000938) Finanční ředitelství v Ostravě dne 14. 8. 2000 rozhodnutím č. j. 737/110/2001-1, resp. 737/110/2000-2, zamítlo. Ministerstvo financí pak nevyhovělo žádosti stěžovatele a nepovolilo přezkoumání uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě postupem podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"). Příslušná rozhodnutí ministerstva (č. j. 533/37403/2002 a 533/37404/2002) napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2004, č. j. 5 A 84/2002-26, odmítl s tím, že jsou z přezkumu soudem vyloučena, neboť nezakládají, nemění ani závazně neurčují stěžovatelova práva nebo povinnosti.
Stěžovatel v textu stížnosti uvedl, že s názorem soudu nesouhlasí. Napadená rozhodnutí jej na jeho právech zkrátila, neboť mu ukládají platit daň v nesmyslné výši a byl jimi porušen zákon. Namítá dále, že nová právní úprava správního soudnictví, k níž došlo až po podání žaloby, zhoršila nepřípustně jeho procesní postavení, pokud předmětná rozhodnutí činí soudem nepřezkoumatelnými.
V roce 1999 byl stěžovateli odcizen jeho osobní automobil a spolu s ním i veškeré daňové doklady. O tom správce daně informoval, a ten poté zahájil daňovou kontrolu, i když neměl do té doby pochybnosti o správnosti a úplnosti předloženého účetnictví. Daňovou povinnost přitom stanovil dle pomůcek. Použití pomůcek považuje stěžovatel za nejasné, neprůkazné a nepřezkoumatelné, přičemž správní orgán jejich použití nikdy neodůvodnil. Ze skutečnosti, že do roku 1995 pracoval na Finanční úřadu v Opavě, odkud odešel pro osobní neshody s vedením, a že též jeho manželka zde zaměstnaná měla s vedoucími pracovníky zaměstnavatele problémy, dovozuje stěžovatel, že daňová kontrola je osobní mstou ředitele finančního úřadu.
Stěžovatel taktéž namítá, že nařízením kontroly nebyla respektována prekluzivní lhůta ve smyslu §47 odst. 1 zákona o správě daní, a daň proto nebyla doměřena podle zákona.
Nejvyšší správní soud navrhl stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Ve svém vyjádření zopakoval svou stěžejní argumentaci, a sice že nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí je úkonem, který není rozhodnutím, a proto je podle ustanovení §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, ze soudního přezkumu vyloučeno.
Shodně argumentovalo též Ministerstvo financí s tím, že příslušné usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v souladu se zákonem.
Obdobně se vyjádřilo též Finanční ředitelství v Ostravě. To navíc uvedlo, že řízení proběhlo v souladu se základními zásadami daňového řízení a správce daně v něm dbal zásady zákonnosti. Finanční ředitelství reagovalo poté na jednotlivé námitky stěžovatele a závěrem navrhlo ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud přezkoumal stížnost a dospěl k závěru, že je namístě ji odmítnout, aniž by to vyžadovalo dalších procesních úkonů. Nebylo taktéž nutné zasílat stěžovateli na vědomí vyjádření jednotlivých účastníků řízení, neboť se v nich neobjevily žádné nové skutečnosti, které by postrádala odůvodnění jednotlivých napadených rozhodnutí.
Stěžovatel napadl v prvé řadě usnesení, kterým správní soud odmítl zabývat se jeho žalobou směřující proti vyrozumění ministerstva, že se nevyhovuje stěžovatelově žádosti o povolení přezkoumání rozhodnutí vydaného v daňovém řízení. Zákon o správě daní upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle §55b zákona. Podle tohoto ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní nárok na jeho věcné projednání.
Ve stěžovatelově případě neshledalo Ministerstvo financí nezákonnost označeného rozhodnutí daňového orgánu, záležitost se tedy uzavřela v prvé fázi. Ústavní soud konstatuje shodně s Nejvyšším správním soudem, ale též Ministerstvem financí a Finančním ředitelstvím v Ostravě, že o žádných právech stěžovatele se nerozhodovalo, proto nemohlo být ani žádné porušeno. Oznámení stěžovateli, že se přezkum nepovoluje, byť označené jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a jeho soudní přezkum je vyloučen.
Zbývá dodat, že stejně by bylo ze strany správního soudu naloženo se žalobou stěžovatele i v případě, že by bylo rozhodováno podle úpravy správního soudnictví účinné do 31. 12. 2002, neboť i tehdy bylo možno podrobit přezkumu pouze rozhodnutí, kterými se subjektům zakládala, měnila či rušila jejich práva nebo povinnosti.
Ústavní soud se v minulosti otázkou soudního přezkumu rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků již několikrát zabýval. Především pak dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko Pl. ÚS-st.-12/2000, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem se Ústavní soud ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn.: IV. ÚS 582/2003 ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/2003 ze dne 29. 4. 2004 či sp. zn. I. ÚS 440/2003 ze dne 4. 3. 2004) důsledně řídil a jinak nemůže učinit ani v posuzované věci. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatele o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod garantovaných jí Listinou základních práv a svobod. Pokud není stěžovatel nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.
Stěžovatel se bez dalšího rozlišení domáhá zrušení všech rozhodnutí vydaných v souvislosti s předmětnou daňovou kontrolou. Ústavní soud však musí vycházet z toho, že řízení o ústavních stížnostech je ovládáno principem subsidiarity. To mimo jiné znamená, že stížnost míří primárně proti rozhodnutí vydanému v poslední instanci. Pokud není shledán důvod toto rozhodnutí rušit, nelze v zásadě jinak naložit ani s rozhodnutími předcházejícími. S ohledem na výše provedený výklad tedy není důvodu, ale ani prostoru, pro oddělené přezkoumávání ústavnosti označených rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě a Finančního ředitelství v Ostravě. Navíc v části směřující proti dodatečným platebním výměrům a rozhodnutím o odvolání proti nim je stížnost podána po lhůtě stanovení v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přezkum těchto rozhodnutí je též nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyužil možnosti napadnout rozhodnutí odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Ostravě - správní žalobou.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost odmítl, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v části, kde směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu a rozhodnutím Ministerstva financí, a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a nepřípustný v části, kde směřuje proti rozhodnutím Finančního úřadu v Opavě a Finančního ředitelství v Ostravě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu