ECLI:CZ:US:2005:2.US.166.05
sp. zn. II. ÚS 166/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti SPRING, spol. s r.o., IČ 14704536, se sídlem Plzeň, Hálkova 1203/32, právně zastoupené JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Plzeň, Božkovská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, čj. 33 Odo 827/2003-128, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, čj. 9 Cmo 146/2003-109, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 3. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 01772/97, bylo zjištěno následující:
Žalobou ze dne 21. 8. 1996 se žalobkyně Česká pojišťovna, a. s. se sídlem v Praze, Spálená 16, domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 213.492,-Kč s úrokem z prodlení, představující nezaplacené pojistné za rok 1995. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, čj. 23 Cm 1772/97-84 (poté, co usnesením ze dne 22. 3. 2002 zastavil řízení o částku 22.953,- s přísl. úrokem z prodlení) částečně zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení (blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.539,-Kč s úrokem z prodlení (blíže specifikovaným ve výroku II. rozsudku). Rozhodl i o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, čj. 9 Cmo 146/2003-109, rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2005, čj. 33 Odo 827/2003-128, odmítl, když dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou předestřených otázek nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a nebyla proto způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka napadla usnesení dovolacího soudu a jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že dovolací soud jí nesprávným právním závěrem o nepřípustnosti dovolání znemožnil domáhat se opravným prostředkem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Poukazuje na povahu a předmět projednávané věci (posouzení otázek platnosti pojistných smluv, vlivu všeobecných pojistných podmínek na platnost smluv, rozsahu práv a povinností smluvních stran a splatnosti jednorázového pojistného) a vyslovuje přesvědčení, že jde o otázky zásadního právního významu. Dle jejího názoru byl proto dovolací soud povinen se podaným dovoláním řádně zabývat a své rozhodnutí logicky zdůvodnit. Stěžovatelka se neztotožňuje s jeho názorem, že řešení nastolených otázek nelze aplikovat na předem neurčený rozsah problémů. Dovolací soud tak ve své podstatě rozhodl pouze a jen formou uvážení, nikoli formou aplikace příslušných právních předpisů na skutkový stav věci. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k meritu věci a k rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí. Cituje příslušná ustanovení Všeobecných pojistných podmínek a uvádí argumenty, které dle ní svědčí o tom, že k prodloužení pojistné smlouvy nedošlo, a nemohla tedy vzniknout povinnost k úhradě pojistného za období roku 1995. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně doručení příslibů pojistného krytí stěžovatelce, následkem čehož soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §792 občanského zákoníku, pojednávající o tom, že na základě příslibů pojistného krytí lze dohodnout pojištění, které se vztahuje i na dobu před uzavřením pojistné smlouvy. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že ze strany soudů všech stupňů došlo k nesprávné právní aplikaci ustanovení občanského zákoníku a rovněž k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. za úkony právní služby - převzetí a přípravu zastoupení a sepis ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil. Zdůraznil, že se jedná o posouzení právního vztahu založeného mezi účastníky sporu na zásadě smluvní volnosti. Nelze dle něj zpochybňovat závazek stěžovatelky hradit pojistné na úhradu pojistné ochrany poskytnuté druhou smluvní stranou v rozsahu pojistné smlouvy. Má za to, že postupem soudů nedošlo k nesprávným aplikacím ustanovení občanského zákoníku ani k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Nejvyšší soud upozornil na to, že při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Jak vyplynulo z obsahu dovolání, podstatou dovolacích námitek byly výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu. Namítanou nesprávnost právního posouzení otázky platnosti pojistné smlouvy pak stěžovatelka založila na výkladu konkrétních pojistných podmínek, které byly součástí smluvního ujednání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rámci právního posouzení věci aplikoval zcela specifické ujednání pojistné smlouvy na skutkový stav vykazující individuální znaky, nemohlo mít právní posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemohlo založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Region západní Čechy, se svého postavení vedlejšího úřadníka v řízení před Ústavním soudem, výslovně vzdala.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (srov. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 5). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5), které však v projednávané věci splněny nebyly.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Kdy jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů (srov. III. ÚS 280/03, III. ÚS 338/04). Tuto otázku proto nelze posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam pro rozhodovací činnost obecných soudů, neboť ve věci bylo aplikováno specifické ujednání pojistné smlouvy na skutkový stav vykazující individuální znaky, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Z obsahu ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že stěžovatelka v podstatně nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů nalézacího a odvolacího. Opakuje přitom námitky, jež byly obsahem jejich podání v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti.
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž shodně jako nalézací soud dovodil, že mezi stěžovatelkou a žalobkyní vznikl platně pojistný vztah na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 17. 2. 1994 s počátkem pojištění od 1. 1. 1994 (§788 občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy). Pojištění se řídilo pojistnými podmínkami včetně možnosti prodloužení doby trvání pojištění (čl. 9 bod 2 pojistných podmínek). Protože nedošlo k vypovězení smlouvy, prodloužilo se její trvání na další rok a zaniklo pro neplacení pojistného, čímž žalobkyni vzniklo ve smyslu §803 odst. 3 občanského zákoníku právo na zaplacení celého jednorázového pojistného za rok 1995.
Soudy neuznaly námitku stěžovatelky, že pojistná smlouva je neplatná v důsledku nesouladu okamžiku jejího uzavření s určením počátku pojištění. Nelze proto přisvědčit argumentu stěžovatelky (z něhož vyvozuje pro ni příznivé důsledky), že odvolací soud vyhověl její námitce o částečné neplatnosti pojistné smlouvy. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud závěr o částečné neplatnosti smlouvy neučinil. Toliko nad rámec právního posouzení věci dodal, že stěžovatelkou namítaná neplatnost smlouvy je irelevantní, neboť předmětem věci je požadavek na úhradu pojistného za další kalendářní rok v souladu s obsahem pojistných podmínek, které tvoří součást pojistné smlouvy. Namítaná skutečnost by mohla znamenat toliko případnou neplatnost ujednání o době pojištění předcházející datu podepsání pojistné smlouvy.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně doručení předběžných příslibů pojistného krytí, je třeba opětovně odkázat na odůvodnění obou rozsudků, kde soudy vysvětlily, proč tuto obranu stěžovatelky považovaly za nedůvodnou.
Ústavní soud má za to, že právní závěry soudů obou stupňů nevybočují z mezí ústavnosti. Nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění obou rozhodnutí také jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatelky, z nichž některé jsou předmětem ústavní stížnosti, se adekvátně zabývaly. Jejich náležitě odůvodněný postup není projevem libovůle či dokonce svévole a není ani v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka nebyla v soudním sporu úspěšná a neztotožňuje se se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě vést k úvaze o porušení jejich ústavně zaručených práv.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejného důvodu nemohlo být kladně rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu