ECLI:CZ:US:2005:2.US.174.04
sp. zn. II. ÚS 174/04
Usnesení
II.ÚS 174/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky HVB Bank Czech Republic, a. s., IČ 64948242, se sídlem v Praze, Nám. Republiky 3a, zastoupené Mgr. V. N., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2003, č. j. 32 Odo 664/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2003, č. j. 32 Odo 664/2003, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobkyně (stěžovatelky) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2003, č. j. 4 Cmo 199/2001-139. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací výše citovaným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 12. června 2000, č. j. 31 Cm 39/98-77, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 1.240.924,90 Kč spolu s úrokem z prodlení, tak, že žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem zamítnuto jako nedůvodné.
Stěžovatelka se jako právní nástupce původní žalobkyně (Creditanstalt, a. s.; posléze Bank Austria Creditanstalt Czech Republic, a. s.) v řízení domáhala po žalovaném (Žďas, a. s.) zaplacení výše uvedené částky, protože na ni byly smlouvou o postoupení pohledávky postoupeny pohledávky postupitele (společnost WOJTOŇ KOVEX, spol. s r. o. - dlužník žalobkyně) k zaplacení jeho dluhu z úvěrové smlouvy. Odvolací soud se ve sporu zabýval posouzením dvou okruhů otázek, a to otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a dále otázkou účinnosti tohoto postoupení ve vztahu k žalovanému. Pokud jde o posouzení platnosti smlouvy dospěl k závěru, že v části, týkající se budoucích pohledávek, je smlouva absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, přičemž ujednání o tom, že postupitel budoucí pohledávky postupuje již touto smlouvou, smlouva neobsahuje a takovýto závěr nelze dovodit ani výkladem uvedené smlouvy. Ohledně otázky účinnosti postoupení ve vztahu k žalovanému dospěl k závěru, že pohledávky, které byly předmětem sporu, byly mezi žalovaným a původním věřitelem započteny dříve, než mohla smlouva o postoupení pohledávek vůči žalovanému nabýt účinnosti. V tomto případě se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postoupení předmětných pohledávek bylo žalovanému prokázáno. Tím, že žalovaný uzavřel se společností WOJTOŇ KOVEX, spol. s r. o., dohodu o započtení, zanikly předmětné pohledávky dříve, než bylo žalovanému žalobkyní prokázáno, či postupitelem oznámeno tvrzené postoupní pohledávek. Ve smyslu ustanovení §526 odst. 1, věta druhá občanského zákoníku se tak žalovaný zprostil závazku, jehož splnění bylo žalobou požadováno.
Dovolací soud vyšel z právního názoru formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který je z pohledu ústavnosti potvrzen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít vliv na správnost tohoto závěru, pokud obstojí důvod druhý, což platí i pro situaci, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl v dovolání uplatněn. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vymezila dovolací důvody pouze proti závěrům o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a o zániku pohledávky započtením, avšak závěr odvolacího soudu, podle kterého smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje ujednání o tom, že postupitel budoucí pohledávky postupuje již touto smlouvou, na kterém založil odvolací soud nezávisle na ostatních závěrech své posouzení uplatněného nároku jako nedůvodného, byl přezkum správnosti výše uvedených závěrů bez významu.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, přičemž namítala, že je chybný závěr dovolacího soudu, týkající se vymezení dovolacích důvodů ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu, tak i odkaz dovolacího soudu na v rozhodnutí citované judikáty. Odvolací soud sám výslovně uvedl, že se při posuzování problematiky předmětného sporu koncentruje na posouzení dvou otázek a obě tyto otázky stěžovatelka ve svém dovolání napadla. Skutečnost, kterou dovolací soud považuje za samostatný závěr, je dle názoru stěžovatelky pouhým rozvedením odůvodnění závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro její údajnou neurčitost a nesrozumitelnost. Závěry uvedené v rozhodnutí dovolacího soudu jsou podle názoru stěžovatelky závěrem jediným, který se vztahuje k otázce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro její neurčitost a nesrozumitelnost. Není rovněž pravdou, že by stěžovatelka nenapadla argumentaci odvolacího soudu o tom, že předmětná smlouva neobsahuje ujednání o tom, že postupitel postupuje budoucí pohledávky již touto smlouvou. S touto argumentací se stěžovatelka vypořádala v dovolání v rámci napadení závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soud bylo založeno na třech závěrech, ani se závěrem, že se nevypořádala se všemi relevantními skutečnostmi. Tím, že dovolací soud dovolání stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl, aniž by se jím zabýval po obsahové stránce, a věc posoudil a rozhodl, považuje stěžovatelka za porušení jejího ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitky stěžovatelky, zpochybňující závěr o neplatnosti smlouvy pro neurčitost a nesrozumitelnost a zdůrazňující otázku účinnosti postoupení pohledávek není možné vztahovat i k závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje ujednání o tom, že postupitel postupuje budoucí pohledávky již touto smlouvou. Je třeba rozlišovat mezi platností a účinností na straně jedné, a obsahem závazků určených smlouvou na straně druhé. Námitky stěžovatelky, týkající se otázky "přípustnosti dovolání", jsou právně nevýznamné, neboť závěry, uvedené ve výše v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jsou uplatnitelné i v případech, kdy je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu.
Ústavní soud na úvod poukazuje na konstantní judikaturu, podle které tento soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Vzhledem k provedeným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci obecnými soudy zkoumal Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti napadené rozhodnutí z hlediska respektování ústavních principů a zejména zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatelka napadá. V daném případě stěžovatelka nesouhlasila především s tím, jak dovolací soud provedl právní zhodnocení věci. Na tomto místě je třeba rovněž poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které je výklad hmotného práva věcí obecných soudů, do které by mohl Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o výklad svévolný, tedy takový, který by byl ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo který by byl extrémně formální a vedl by ke zřejmé nespravedlnosti. V daném případě Ústavní soud neshledal splněnu ani jednu z výše uvedených výjimek, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Ústavní soud není ani oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů tím, že by "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, jsou-li respektovány zásady stanovené v ustanovení §132 o. s. ř., a postupovaly-li soudy v souladu s hlavou pátou Listiny. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou totiž věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud dovolací soud posoudil výše uvedené dovolání ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné, protože dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočíval též na závěru, který nebyl dovoláním výslovně zpochybněn, nelze dovolacímu soudu vytýkat, že by s ohledem na výše zmiňované principy postupoval nesprávně a že by porušil ústavně zaručená práva.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu