ECLI:CZ:US:2005:2.US.178.04
sp. zn. II. ÚS 178/04
Usnesení
II.ÚS 178/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., právně zastoupeného JUDr. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 27 Co 529/2003, a usnesení Okresního soudu v Nymburce, ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 9 C 726/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zejména čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce bylo rozhodnuto zamítavým výrokem o námitce místní nepříslušnosti tohoto soudu, kterou uplatnil stěžovatel jako žalovaný v rámci vyjádření k žalobě o zaplacení částky 1 218 423,- Kč s příslušenstvím. Argumentoval tím, že obecným soudem fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má bydliště (§85 odst. 1 o. s. ř.). Jeho bydliště je v K., tedy v obvodu Okresního soudu v Kolíně, místo jeho podnikání jako fyzické osoby je rovněž v K. a takto je zapsáno rovněž v živnostenském listu vydaném Městským úřadem v Kolíně. V kupní smlouvě uzavřené mezi ním a žalobci dne 29. 1. 2003, na základě které se žalobci plnění domáhají, je rovněž uvedeno bydliště a místo podnikání v K. Žalobci však podali žalobu k Okresnímu soudu v Nymburce a svůj postup odůvodnili tím, že žalovaný provozuje realitní kancelář s pracovištěm v P. Podle žalovaného se však nejedná o zákonný důvod pro příslušnost soudu, neboť v případě pracoviště se musí jednat o zaměstnanecký poměr podle zákoníku práce. Okresní soud v Nymburce návrh žalovaného zamítl s odkazem na ust. §87 písm. c) o. s. ř., podle kterého je k řízení příslušný rovněž soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky. V daném případě se spor týká organizační složky žalovaného, neboť podniká pod obchodním jménem J. Š., znalecká a realitní kancelář, se sídlem P. K uzavření předmětné kupní smlouvy došlo na adrese této organizační složky, proto je dána příslušnost Okresního soudu v Nymburce.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že nelze spojovat organizační složku podniku s právně neexistujícím pojmem "obchodní jméno". Pod obchodním jménem vůbec nepodniká, neboť by to bylo v rozporu s právními předpisy, které již nepoužívají pojem obchodní jméno, ale pojem obchodní firma. Přitom podle §8 odst. 2 obchodního zákoníku se na podnikatele nezapsaného v obchodním rejstříku nevztahují ustanovení o firmě. Právní úkony je povinen činit pod svým jménem a příjmením s tím, že případný dodatek není firmou. Současně s odvoláním podal žalovaný námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Nymburce vzhledem k jejímu poměru k právnímu zástupci žalobců, u něhož vykonávala praxi jako advokátní koncipientka.
Krajský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění usnesení uvedl, že žalovaný zmeškal možnost včas namítat místní nepříslušnost soudu při svém prvním úkonu ve věci, kterým podle názoru soudu bylo jeho odvolání proti předběžnému opatření, vydanému dne 10. 7. 2003. V něm však námitku místní nepříslušnosti nevznesl. Odvolací soud dospěl k závěru, že "jestliže se soud I. stupně považuje za místně příslušný k řízení a žalovaný zmeškal možnost namítat jeho místní nepříslušnost při svém prvním úkonu ve věci, je i případný nedostatek místní příslušnosti tohoto soudu zhojen (viz věta druhá §105 odst. 1 o. s. ř.) a napadené usnesení je proto věcně správné". Odvolací soud neshledal ani důvody pro vyloučení soudkyně z důvodu podjatosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem odvolacího soudu došlo k nesprávné interpretaci ust. §105 odst. 1 o. s. ř. , podle kterého musí být námitka místní nepříslušnosti uplatněna účastníkem při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Soud za první úkon považoval odvolání proti předběžnému opatření. Stěžovatel je však přesvědčen, že za první úkon účastníka lze považovat až úkon ve věci samé, tedy přednesení žaloby. Takto mělo být podle jeho názoru postupováno v souladu se současnou soudní praxí, přičemž stěžovatel odkazuje na komentář k Občanskému soudnímu řádu autorů J. Drápala, L. Krčmáře a Z. Mazance. Další námitka stěžovatele směřuje proti postupu odvolacího soudu ve věci námitky podjatosti příslušné soudkyně, o níž nebylo rozhodnuto samostatným výrokem ve smyslu §16 odst. 1 o. s. ř., a řízení proto trpí závažnou procesní vadou.
Ústavní soud před projednáním ústavní stížnosti požádal účastníky řízení o vyjádření k jejímu obsahu. Krajský soud v Praze uvedl, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se námitkou podjatosti zabýval a neshledal ji důvodnou. Je třeba rozlišovat případy, v nichž v průběhu řízení před okresním soudem je vznesena námitka podjatosti soudce od případu, kdy námitku vznese účastník až poté, co soud již ve věci samé rozhodl, tedy až v odvolacím řízení. V prvém případě o námitce podjatosti rozhodne nadřízený soud samostatným výrokem, v druhém případě odvolací soud námitku podjatosti také posoudí, a pokud dospěje k závěru, že soudce, který rozhodnutí vydal, není vyloučen, rozhodne věcně o podaném odvolání, aniž by samostatným výrokem rozhodoval o tom, že soudce nebyl vyloučen z projednání a rozhodnutí ve věci. Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření uvedl, že otázka místní příslušnosti byla posouzena nadřízeným soudem, jehož rozhodnutí respektuje. Uvedená věc byla projednána s náležitou pozorností a bez průtahů.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 205/97). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině práva jednoduchého.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva (§105 odst. 1 o. s. ř.). Při posuzování ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se tak Ústavní soud zabýval otázkou ústavně konformní interpretace dotčených ustanovení o. s. ř.
Ustanovení §105 o. s. ř. určuje, do kdy je soud oprávněn z vlastní iniciativy či k námitce účastníka zkoumat místní příslušnost. Dle cit. ustanovení místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat ve věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí, s výjimkou platebního rozkazu. Později, než je stanoveno ve větě první, zkoumá soud místní příslušnost jen k námitce účastníka, která však musí být uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.
Soud je tedy oprávněn zkoumat svoji místní příslušnost z vlastní iniciativy jen do doby, než začne jednat ve věci samé, přičemž "jednání ve věci samé" začíná přednesením resp. přečtením žaloby (návrhu na zahájení řízení). Časový úsek, ve kterém je soud oprávněn zkoumat svou místní příslušnost, je v kontextu ustanovení §115 odst. 1 a §118 odst. 1 ukončen zpravidla výzvou předsedy senátu, aby žalobce přednesl žalobu, resp. přečtením žaloby předsedou senátu" (J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání, Praha 2003, s. 365). I po zahájení jednání ve věci samé však má účastník řízení právo podat námitku nepříslušnosti, ta je však přípustná pouze při jeho prvním procesním úkonu.
Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje pouze na začátek řízení, přičemž případný nedostatek místní příslušnosti je nadále zhojen. Nelze za žádných okolností připustit, aby ve věci rozhodoval funkčně nepříslušný soud, a to na rozdíl od situace, kdy by ve věci sice rozhodoval místně nepříslušný, ovšem věcně příslušný soud. Na dodržení věcné příslušnosti je v o. s. ř. kladen větší důraz, než na dodržení příslušnosti místní. O tom svědčí i možnost, aby ve věci bylo místně příslušných více soudů (§11 odst. 2 o. s. ř.), nebo možnost delegovat věc jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o.s .ř).
V daném případě zastává Ústavní soud názor, vycházeje při tom se shora uvedených rozdílů mezi věcnou a místní příslušností, že odvolací soud posoudil otázku opožděnosti stěžovatelovy námitky místní nepříslušnosti Okresního soudu v Nymburce v intencích příslušných ustanovení o. s. ř. Prvním procesním úkonem stěžovatele, který mu ve věci příslušel, bylo odvolání proti vydání předběžného opatření. Již z usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 7. 2003, č. j. 9 C 726/2003-24, se stěžovatel dozvěděl, že je na něj podána žaloba u Okresního soudu v Nymburce o zaplacení částky 1 218 423 Kč s příslušenstvím. Prvním úkonem stěžovatele po tomto zjištění nepochybně bylo jeho odvolání proti předběžnému opatření, o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2003, č. j. 27 Co 337/2003-48. Akceptovat postup stěžovatele, který námitku místní nepříslušnosti soudu uplatnil až v dalším průběhu řízení, by znamenalo akceptovat i průtahy v řízení, k nimž takovým postupem dochází. Úprava místní příslušnosti je proto konstruována v zákoně i s ohledem na ústavně zaručené právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, týkající se vyloučení příslušné soudkyně pro podjatost. Odvolací soud postupoval v intencích zákona, pokud v rámci řízení o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Nymburce, týkajícího se námitky místní nepříslušnosti, přezkoumal rovněž námitku podjatosti soudkyně, aniž by o ní rozhodl samostatným výrokem. Ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř. stanoví lhůtu, kdy lze námitku podjatosti uplatnit. Podle §15b odst. 1 o. s. ř. předloží soud věc s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu k rozhodnutí. Jestliže však byla námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná, cit. ustanovení se neuplatní (§15b odst. 2 o. s. ř.). Toto ustanovení má především zabránit, aby námitka podjatosti sloužila účastníkům k průtahům v řízení. Stěžovatel uplatnil námitku podjatosti soudkyně až v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, kdy již nebylo možné postupovat dle ust. §15b odst. 1 o. s. ř. a námitka podjatosti tak byla správně zkoumána v řízení o opravném prostředku. Mezi odvolací důvody zákon v §205 odst. 2 písm. a) uvádí kromě jiného i vydání rozhodnutí soudu I. stupně vyloučeným soudcem, a odvolací soud není v takovém případě vázán případným rozhodnutím o námitce podjatosti dle §16 odst. 1 o. s. ř. Jestliže tedy Krajský soud v Praze v rámci projednávání odvolání stěžovatele posoudil námitku podjatosti jako nedůvodnou a považoval-li rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné, nemusel o námitce rozhodovat samostatným výrokem, ale pouze výrokem dle §219 o. s. ř. V opačném případě, kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti důvodná je, bylo by takové posouzení důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně podle §221 odst. 1 psím. b) o. s. ř.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují především do usnesení odvolacího Krajského soudu v Praze, v jehož postupu Ústavní soud neshledal žádné pochybení, nebylo tedy nezbytné zabývat se věcnými námitkami místní nepříslušnosti, které byly předmětem jednání a napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem obecných soudů, vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2005
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu