ECLI:CZ:US:2005:2.US.179.04
sp. zn. II. ÚS 179/04
Usnesení
II.ÚS 179/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti TONSTAV-SERVICE, s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 93, zastoupené JUDr. K. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2003, čj. 15 Co 798/2003-106, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 5 C 2/2003, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Jeseníku uložil rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, čj. 5 C 2/2003-89, žalované BELFORT, spol. s r.o., se sídlem Zlaté Hory, Nádražní 790, povinnost zaplatit stěžovatelce částku 9.101,-Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl v souladu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalovanou zavázal zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 42.115,-Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a současně ji zavázal i k náhradě nákladů České republiky - Okresního soudu v Jeseníku v částce 425,20 Kč (výrok III.).
Žalovaná podala proti výroku II. uvedeného rozsudku, týkajícího se nákladů řízení mezi účastníky, odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2003, čj. 15 Co 798/2003-106. Rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 18.736,-Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že okresní soud správně aplikoval ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka měla oproti žalované ve věci samé plný úspěch. Jeho rozhodnutí považoval ovšem za nesprávné, pokud jde o výši přiznaných nákladů. Po podrobném rozboru jednotlivých nákladových položek stěžovatelce přiznal toliko náhradu nákladů, které dle jeho názoru odpovídají účelně vynaloženým nákladům za řízení před soudem I. stupně.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní na to, že žalovaná podala dne 12. 8. 2003 proti rozsudku soudu prvního stupně odpor (nikoli odvolání), a to bez jakéhokoli odůvodnění. K výzvě soudu znovu potvrdila podání odporu a konkretizovala jej. Vzhledem k uvedenému má stěžovatelka za to, že žalovaná nepodala řádný opravný prostředek, podání vykazovalo vady a soud je měl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu usnesením odmítnout. I když tuto námitku stěžovatelka uplatnila v odvolání, soud ji toliko konstatoval a nijak se s ní nevypořádal. Stěžovatelka nesouhlasí ani s důvody, pro které odvolací soud neuznal výši některých nákladů přiznaných jí soudem nalézacím a uvádí argumenty pro jejich přiznání. Je přesvědčena, že jí měl být uznán úkon právní služby i za závěrečné vyjádření v písemné podobě, že měl soud vycházet ze smlouvy o poskytování právní pomoci, uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem, v níž byla dohodnuta náhrada za promeškaný čas advokáta ve výši 1.000,-Kč za hodinu, a nikoli z mimosmluvní odměny stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), a že měl přiznat náhradu mzdy pověřenému zaměstnanci žalované Ing. M. T., neboť tyto náklady byly vynaloženy účelně a smysluplně. Domnívá se proto, že odvolací soud při svém rozhodování vybočil z mezí ústavnosti.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ostravě. Má za to, že zmíněným výrokem, jímž změnil výši nákladů řízení přiznaných stěžovatelce, neporušil její právo na spravedlivý proces. Vycházel ze znění ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, z něhož vyplývá nárok procesně úspěšného účastníka řízení na náhradu účelně vynaložených nákladů při uplatňování práva, a přihlédl k §137 a §2, 6 a 14 advokátního tarifu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení. Za nedůvodnou nepovažoval ani výtku, že v předmětném řízení nebyl podán řádný opravný prostředek, když odvolatelka označila své podání, jímž brojila proti nákladovému výroku prvostupňového rozsudku, jako "odpor". Toto podání posoudil odvolací soud podle jeho obsahu jako odvolání, když z něj bylo jinak patrno, co odvolatelka sledovala.
Společnost BELFORT, spol. s r.o., se sídlem Zlaté Hory, Nádražní 790, se prostřednictvím ustanoveného správce Ing. P. Š. svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, jenž k odvolání žalované změnil výši nákladů řízení, na které vznikl stěžovatelce nárok podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. nepublikovaná usnesení IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 598/03, III. ÚS 597/04). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nepublikované usnesení II. ÚS 202/01), což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a stěžovatelce, která byla v řízení úspěšná, přiznaly náklady řízení. Odvolací soud zmíněným výrokem toliko změnil jejich výši, když odlišně od soudu prvního stupně posoudil (s přihlédnutím k §137 občanského soudního řádu a §2, §6 a §14 advokátního tarifu) účelnost vynaložených nákladů. Z ústavního hlediska je rozhodující, že se přitom pohyboval v mezích příslušných zákonných ustanovení a své závěry logicky a velmi podrobně odůvodnil. Ústavní soud neshledal v jeho postupu nic svévolného, což by jedině mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel. Samotná skutečnost, že stěžovatelce nepřiznal náhradu veškerých jí požadovaných nákladů, když některé z nich neshledal účelnými při uplatňování práva, což stěžovatelka subjektivně pociťuje jako nespravedlivé, není způsobilá zasáhnout do jejího ústavně garantovaného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že proti rozsudku nalézacího soudu nebyl podán řádný opravný prostředek, neboť byl označen jako "odpor", a z uvedeného důvodu mělo být toto podání odmítnuto. Nutno vyjít z ustanovení §41 odst. 2 občanského soudního řádu, který ukládá soudům povinnost posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podání žalované ze dne 12. 8. 2003 a 15. 9. 2003 byla sice označena jako "odpor proti rozsudku ze dne 30. 4. 2004, čj. 5 C 2/2003-89", ale z okolností, které tato podání obsahovala, bylo nepochybné, že žalovaná ve skutečnosti mínila podat odvolání. O záměru žalované neměl soud prvního stupně žádné pochybnosti, což vyplývá z jeho usnesení ze dne 1. 9. 2003, čj. 5 C 2/2003-95, jímž žalovanou nevyzýval k tomu, aby svůj úkon náležitě formulovala, ale vyzval ji "k opravě a doplnění odvolání tak, aby mělo náležitosti řádného odvolání v souladu s ust. §42 odst. 4 a §205 odst. 1 občanského soudního řádu. Protože žalovaná ve stanovené lhůtě své odvolání doplnila tak, aby bylo věcně projednatelné, odvolací soud neměl důvod je odmítnout.
Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu