ECLI:CZ:US:2005:2.US.19.04
sp. zn. II. ÚS 19/04
Usnesení
II.ÚS 19/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. de R., zastoupeného JUDr. J. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne3. 12. 2001, č. j. 30 C 176/2000-74, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, č. j. 20 Co 242/2002-105, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá s odkazem na ustanovení čl. 3, 11 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Ústavy České republiky zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, v důsledku jejichž vydání došlo k zamítnutí žaloby, kterou stěžovatel podal jako nepřímý potomek Z. H. L. a na jejímž základě mělo být určeno, že trvá služebnost bezplatného užívání bytu v domě č. p. 3 v P., katastrálním území H., jež bylo založeno smlouvou odškodňovací ze dne 2. 11. 1927 ve prospěch Z. H. L.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 22 Cdo 2241/2002-135, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatel v řízení před Ústavním soudem nenapadl.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá ve tvrzeních, že soudy neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z odvětví jazykové expertizy k výkladu zmíněné smlouvy odškodňovací a důkaz dopisem K. L. z roku 1957, jenž byl adresován prezidentu republiky a měl sloužit k prokázání, že rodina stěžovatele byla třídně perzekvována a nemohla vykonávat práva ze služebnosti.
Za nesprávný považuje stěžovatel závěr obecných soudů o tom, že práva z věcného břemene zanikla na základě §14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správně národního majetku ve spojení s §1 odst. 1 vládního nařízení č. 97/1952 Sb., o zániku věcných práv na některých částech národního majetku ke dni 1. 1. 1959. Nepřijatelnost tohoto závěru stěžovatel spatřuje v tom, že by byl akceptován diskriminační přístup při aplikaci restitučního zákonodárství, neboť restituované nemovitosti by byly vydány "očištěny" od dřívějších věcněprávních zatížení.
Další námitka stěžovatele se týká nesprávnosti závěru obecných soudů stran neexistence aktivní věcné legitimace stěžovatele k proběhnuvšímu civilnímu řízení. Stěžovatel s odkazem na zákon č. 179/1924 Sb. z. a n. a na základě aplikace §§521, 618 až 645 obecného zákoníku občanského dovozuje, že je aktivně legitimován k podání uvedené civilní žaloby, ač není přímým potomkem osoby oprávněné ze služebnosti (věcného břemene).
Po posouzení věci a zhodnocení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za důležité, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
Podstatu námitek stěžovatele lze - z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu - rozdělit na dvě oblasti: (1) námitky popírající (věcnou) správnost právních závěrů obecných soudů a (2) neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů.
Pokud jde o prve zmíněnou oblast námitek, konstatuje Ústavní soud, že závěrům obecných soudů nelze z pohledu ústavněprávního nic vytknout. I pokud by Ústavní soud akceptoval bez dalšího námitky stěžovatele stran nesprávnosti závěru obecných soudů a neexistenci jeho aktivní věcné legitimace, nemůže nesouhlasit se závěrem, jenž byl za řízení vysloven jak obecnými soudy, tak vedlejším účastníkem M. L., podle nějž došlo ex lege k zániku tvrzených práv ze služebnosti (po účinnosti středního občanského zákoníku k zániku práv z věcného břemene), jak byla založena odškodňovací smlouvou z 2. 11. 1927.
Vládní nařízení č. 81/1958 Sb. a vládní nařízení č. 97/1952 Sb. byly předpisy, jež byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v Ústavě 9. května a staly se součástí právního řádu Československé republiky (jen na okraj Ústavní soud podotýká, že není oprávněn k přezkumu ústavnosti legislativní procedury právních předpisů, přijatých před účinnosti Ústavy České republiky; k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1999 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/98 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usnesení č. 32, str. 309 a násl.) a jako normativním právním aktům jim svědčí presumpce správnosti. Na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody. Československo se přihlásilo i po roce 1989 - stejně jako v roce 1918 - k principu kontinuity práva. Fakt, že celá řada předpisů byla motivována ideologicky, nemůže sama o sobě způsobit sistaci jejich účinku. Právní následky, jež byly těmito předpisy konstituovány, trvají až do doby, kdy je jiný normativní právní akt změní či zruší. V tomto ohledu neobstojí ani paralela s restitučním zákonodárstvím, jež účelově směřuje k napravení některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly. Jednou z napravených křivd se stalo - například vedle rehabilitací - "obnovení" vlastnických vztahů, jež byly akty z období nesvobody narušeny či popřeny. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Zůstává plně v úvaze jednotlivých států, jak ostatně konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, zda a ke kterým typům restitucí přistoupí (pokud jej ke konkrétní restituci nezavazuje například jiný mezinárodní závazek). Ať už došlo k zániku věcných břemen v posuzovaném případě na základě §14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., §1 odst. 1 vládního nařízení č. 97/1952 Sb. či §396 hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1988, je tento právní stav nepopiratelný. V posuzovaném případě tak neexistuje majetek, jenž by měl být předmětem ochrany dle čl. 11 Listiny.
V takto nastoleném stavu nelze spatřovat ani prvek diskriminace, neboť z hlediska právního postavení nelze srovnávat skupinu "hypoteticky oprávněných osob z titulu věcného břemene" například se skupinou vlastníků restituovaných nemovitostí, nestojí zde dva proti sobě stojící referenční okruhy osob, jež by na jedné straně spojovalo obdobné právní postavení a na druhé straně současně rozděloval diskriminující postoj založený jinou, další, podmínkou. Nelze vydělit jednu, preferovanou, část příslušníků skupiny "hypoteticky oprávněných osob z titulu věcného břemene" s jinou, diskriminovanou, častí skupiny "hypoteticky oprávněných osob z titulu věcného břemene". Za této situace proto dle názoru Ústavního soudu reálně nemůže nastat prostor pro aplikaci čl. 3 (odst. 1) Listiny.
Pokud jde o druhou oblast stěžovatelových námitek, jež se opírá o neprovedení důkazů, má Ústavní soud za to, že ani zde není prostor pro kvalifikaci nastalého stavu jako zásahu do ústavně zaručených práv. Již z odůvodnění rozsudku Městského soudu je zřejmé, z jakých příčin soud neprovedl navrhovaný důkaz znalcem. Výklad inkriminované smlouvy dle názoru soudů nevyžadoval nutnost zvláštního přístupu a byl plně v kompetenci odborných znalostí soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší v zásadě hodnotit, zda a jaký důkaz měl být obecnými soudy proveden. Bylo-li odmítnutí provedení důkazu odůvodněno racionálními důvody, jež mají souvislost s podstatou projednávané věci, nelze zamítnutí provedení důkazu z hlediska ústavněprávních garancí nic namítat. Týká-li se námitka stěžovatele neprovedení důkazu dopisem K. L., domnívá se Ústavní soud, že tento fakt není způsobilý zasáhnout do právního postavení stěžovatele. Tento důkaz měl, jak tvrdí stěžovatel, sloužit k prokázání skutečnosti, že rodina L. byla předmětem třídní perzekuce. I kdyby měl mít - s ohledem na shora uvedené - fakt třídní perzekuce vliv na právní posouzení případu, nemohlo by provedení důkazu zmíněným dopisem k ničemu přispět, neboť fakt, že šlechtické rody byly v období totality perzekvovány, je skutečností obecně známou, jíž nebylo třeba dokazovat. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o opomenuté důkazy v duchu jeho konstantní judikatury; jejich provedení totiž nebylo způsobilé eo ipso vést ke změně právního hodnocení skutkového stavu. Proto ani v této oblasti nemohl Ústavní soud přisvědčit závěru, že postup obecných soudů byl s to přivodit zásah do ústavně zaručených práv, konkrétně ve smyslu čl. 37 (odst. 3) Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nedospěl ani k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práv ve smyslu ustanovení ústavního pořádku, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavněprávní garance nelze vykládat jako právo na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu