ECLI:CZ:US:2005:2.US.191.04
sp. zn. II. ÚS 191/04
Usnesení
II.ÚS 191/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelky PRIMOSSA a. s., se sídlem v Praze, Na Poříčí 8, zastoupené JUDr. M. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 7. 12. 2001, sp. zn. 23 C 217/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 361/2002, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti TRIGA, s.r.o., se sídlem v Praze, Nad Ražákem 339/19, zastoupené JUDr. Z. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 217/99, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu společnosti TRIGA, spol. s r. o. (dále též "žalobce"), na určení, že kupní smlouva, uzavřená za žalobce druhým žalovaným, A. T., bytem v P., dne 18. 2. 1998, jíž byly prodávány ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti se všemi jejich součástmi a příslušenstvím (dále jen "předmětné nemovitosti" a "předmětná smlouva"), podle které bylo rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 16. 3. 1998, čj. V 11-2817/98, vloženo vlastnické právo pro stěžovatelku (první žalovanou) s účinky k datu podání návrhu, je neplatná (výrok sub. I). Současně určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok sub. II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky sub III. a IV.). Soud především konstatoval, že právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy (§80c zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen "o.s.ř.") v projednávaném případě není dán, neboť takto uplatněný petit nemůže vést k žalobcem požadovanému cíli, jímž je jeho zapsání jako vlastníka předmětných nemovitostí. Tuto část žaloby proto zamítl. Otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy se zabýval jako otázkou předběžnou při rozhodování o druhém uplatněném nároku, přičemž zkoumal především určitost ujednání o kupní ceně, jakožto podstatnou náležitost kupní smlouvy dle ustanovení §588 a §589 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o.z."). Ujednání, obsažené v kupní smlouvě, že cena má být obvyklá pro prodej srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase a za smluvních podmínek srovnatelných s obsahem této kupní smlouvy, připouští dle soudu různé úvahy (do jaké míry jde o srovnatelnou nemovitost, podle jakých kritérií se bude posuzovat srovnatelnost apod.). Soud tak kupní smlouvu označil za neplatnou s tím, že jde o neplatnost relativní, tj. smlouva je neplatná jen v části, která pojednává o ceně. Soud ovšem dále dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle ustanovení §39 o.z., neboť obchází zákon a příčí se dobrým mravům. Popsal další smluvní vztahy mezi účastníky a uvedl, že v jejich důsledku stěžovatelka (první žalovaná) získala nemovitosti v ceně téměř 8 miliónů Kč, za které žalobci dosud nezaplatila, neboť proti kupní ceně započetla své sporné pohledávky vůči němu. Druhý žalovaný se zprostil svého ručitelského závazku ze smlouvy o konsignačním skladu. Uvedené jednání považuje soud za obcházení ustanovení §588 odst. 1 o.z., které se ve svém důsledku příčí dobrým mravům.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně ve výroku sub. I. ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a řízení zastavil (žalobce vzal své odvolání do výroku sub. I. zpět). Rozsudek soudu prvého stupně ve výroku sub. II. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval, že vzhledem k neúplnému a nesprávnému poučení účastníků dle §118a o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku sub. II a v akcesorických výrocích dle §212 a 212a o.s.ř. v systému úplné apelace. Absenci poučení dle §118a odst. 2 o.s.ř. neshledal odvolací soud vadou řízení, neboť pro takové poučení nebyly v řízení podmínky. Ani další pochybení, vytýkaná prvním žalobcem (stěžovatelkou), neshledal odvolací soud natolik významnými, aby mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Způsob stanovení kupní ceny, jak byl upraven v předmětné smlouvě, není určitý. K argumentům, uvedeným již soudem prvého stupně, soud odvolací dodal, že pro stanovení kupní ceny byly v předmětné smlouvě použity pojmy cena obvyklá a cena tržní (bod III. a IV. smlouvy), což však nejsou pojmy stejné, takže cena takto stanovená je odlišná. Na rozdíl od soudu prvého stupně však předmětnou smlouvu v důsledku toho posoudil jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §37 o. z.
Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 12. 2003, čj. 30 Cdo 2091/2003-153, neboť je shledal nepřípustným. Přípustnost dovolání mohla být založena jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud ČR nicméně naplnění předpokladů uvedeného ustanovení neshledal. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., v tehdy platném znění, nebylo nutno toto rozhodnutí odůvodnit.
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy svůj závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy náležitě nezdůvodnily. V řízení došlo také k řadě procesních pochybení. Účastníci nebyli při jednání dne 5. 12. 2001 řádně poučeni podle §119 odst. 1 o.s.ř. a soud též nerespektoval postup daný ustanovením §118a odst. 1 a 2 o.s.ř. Nedostatky rozhodnutí soudu prvého stupně vymezila stěžovatelka v odvolání. Odvolací soud sice část jejích argumentů uznal, ale pochybení neshledal natolik významnými, aby to mělo za následek nesprávné rozhodnutí. Soud prvého stupně neučinil úplná skutková zjištění z předmětné kupní smlouvy, neboť nijak nezmínil její čl. IV bod. 2. K vadám došlo i v rámci dokazování. Stěžovatelka navrhovala soudu důkazy, které by doložily vůli účastníků předmětné smlouvy stanovit kupní cenu určitým způsobem. Tyto důkazy soudy pominuly jako nepodstatné. Soud prvého stupně je neprovedl, aniž by důvod tohoto postupu vysvětlil. Odvolací soud pak jiné důkazy než důkaz kupní smlouvou přímo odmítl. Stěžovatelka napadá také právní posouzení věci. Odvolací soud se nezabýval jejími námitkami a v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvedl, proč tak učinil. Z obsahového hlediska se argument odvolacího soudu stran neurčitosti ujednání jeví jako nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Závěr odvolacího soudu, vycházející z užití dvou rozdílných pojmů (cena obvyklá a cena tržní) a z toho plynoucích důsledků (rozdílné výše ceny), nepovažuje stěžovatelka za správný. Zmíněné pojmy navíc nebyly ve smlouvě vůbec použity. Odvolací soud nijak nevysvětlil, v čem jsou oba pojmy rozdílné a z jakého důvodu může jejich užití vést k rozdílným výsledkům. I pokud by však šlo o pojmy a metody zcela neslučitelné, přesto by tato skutečnost nemohla vést k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy. Oba pojmy byly v předmětné smlouvě užity se zcela odlišným významem a důležitostí. Základem pro způsob určení kupní ceny je zjevně definice ceny v čl. III smlouvy. Metoda tržního ocenění je výslovně zmiňována jako pouhý nástroj k jejímu určení (čl. IV). Pokud by skutečně byla metoda tržního ocenění k určení obvyklé ceny nepoužitelná, byla by předmětná smlouva neplatná v tomto konkrétním ujednání pouze částečně, aniž by to způsobovalo neplatnost celé smlouvy, neboť způsob určení kupní ceny je zjevně uveden jinde, tj. v čl. III. Stěžovatelka dále svou argumentaci opírá o obdobné ustanovení §448 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. z.). Dokumentuje, že cena obvyklá je pojem, užívaný výslovně občanskoprávními předpisy, a že použitý postup stanovení protihodnoty za nemovitosti a podíly na nich je v rozhodovací praxi běžný. Zdůrazňuje také okolnost, že při posouzení určitosti kupní ceny je podstatné i to, že se strany v předmětné smlouvě zavázaly respektovat znalecký posudek znalce. Ve smlouvě je tedy stanoven dostatečně určitě postup, jak bude kupní cena stanovena, a to znaleckým posudkem, a byla i konkrétně určena osoba znalce, ke kterému měly obě strany důvěru.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud v Praze 4, a vedlejší účastníky řízení, společnost TRIGA, spol. s r.o., se sídlem v Praze, Nad Ražákem 339/19 a A. T., bytem v P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná. Postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a rozhodnutí je odůvodněno v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. Stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech. Soud tedy navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Obvodní soud v Praze 4 ve svém vyjádření pouze poukázal na obsah spisu a napadeného rozhodnutí.
TRIGA, spol. s r.o., ve svém vyjádření navrhla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Primárně napadá procesní nedostatky podání. Stížnost měla být podána proti Nejvyššímu soudu ČR a Městskému soudu v Praze. Účastníkem řízení není Obvodní soud pro Prahu 4 ani A. T. Vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 1. 2004, lhůta k podání stížnosti skončila před 1. 4. 2004, a je ji proto třeba posuzovat z pohledu zákona o Ústavním soudu ve znění platném do 31. 3. 2004. Stížnost tak byla podána po lhůtě stanovené §72 odst. 2 uvedeného zákona. Pokud jde o námitky stěžovatelky ve věci samé, vedlejší účastnice je odmítá s tím, že jde o argumenty účelové, stavící Ústavní soud do role obecného soudu 4. stupně. Se závěry obecných soudů souhlasí. Ustanovení kupní smlouvy potvrzuje, že dohoda stran nebyla o kupní ceně, ale o znalci. Ujednání o "kupní ceně ve výši obvyklé pro prodej srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase" je neurčité. Ujednání, že "vyúčtování kupní ceny bude provedeno na základě znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem z oboru nemovitostí metodou tržního ocenění", bylo k datu uzavření smlouvy v rozporu se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který pojem tržního ocenění vůbec nezná. Ujednání, že "vyúčtování kupní ceny bude provedeno formou běžné faktury, která splňuje náležitosti daňového dokladu", je neurčité, neboť není zřejmé, zda smluvní strany sjednaly kupní cenu s daní z přidané hodnoty či bez ní. Vedlejší účastnice dále uvádí, že za nepochybné určení rozhodně není možné považovat sjednání jakési tržní ceny, tedy kategorie, kterou cenové předpisy k datu uzavření smlouvy již neznaly. Je nezpochybnitelné, že zcela běžné je zjištění tržní ceny věci jako podklad pro sjednání kupní ceny a nikoli jako sjednání této kupní ceny následně podaným znaleckým posudkem zpracovaným metodou tržního ocenění. Zdůrazňuje, že je podstatné, aby cena byla pevně dohodnuta tak, aby ji mohl takto stanoveným a nezaměnitelným způsobem kdokoli vypočíst.
A. T. se, ač doloženě vyzván, ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost vůbec splňuje formální předpoklady pro to, aby se jí mohl věcně zabývat. Přihlédl přitom zejména k námitkám, vysloveným vedlejší účastnicí v jejím vyjádření.
Ústavní stížnost byla skutečně podána před účinností zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnice však ve svém vyjádření zjevně pominula Sdělení Ústavního soudu, vydané s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a publikované ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb. Z něj mimo jiné vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Stěžovatelka v projednávaném případě podala ústavní stížnost až po vyčerpání mimořádného opravného prostředku (který byl odmítnut z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu). Lhůta jí tedy počala běžet doručením rozhodnutí o něm, tedy dne 27. 1. 2004. Ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 25. 3. 2004. Ústavní stížnost tak byla podána ve lhůtě k tomu určené zákonem o Ústavním soudu, v platném znění. Na tom nemění nic skutečnost, že se stěžovatelka nedomáhá zrušení rozhodnutí dovolacího soudu (stěžovatelka v petitu navrhuje zrušit "uvedená soudní rozhodnutí", v úvodu pak jasně uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti shora označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které toliko konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Skutečnost, že uvedené rozhodnutí nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozhodnutími odvolacího soudu a soudu prvého stupně, která petitem ústavní stížnosti napadena byla (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 331/03 či IV. ÚS 541/03). S vedlejší účastnicí pak nelze souhlasit, ani pokud jde o vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků řízení o projednávané věci. Dle ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Tím jsou v projednávaném případě nepochybně správně označený Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze. Vedlejšími účastníky jsou dle věty prvé odst. 2 téhož ustanovení ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Vedlejším účastníkem je tak vedle stěžovatelky a vedlejší účastnice i A. T., v původním řízení druhý žalovaný, a to bez ohledu na výsledek řízení.
Jiná procesní pochybení vedlejší účastnice stížnosti nevytýkala a ani Ústavní soud je neshledal. Z hlediska formálních požadavků tak projednávaná stížnost zjevně vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv. Jako již mnohokrát, i v tomto případě připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Jádrem projednávaného sporu je rozdílný náhled stěžovatelky a obecných soudů na výklad a aplikaci ustanovení §588 a §37 o. z. v projednávaném případě. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a tvrdí též, že v řízení došlo k procesním pochybením, jež v konečném důsledku byla porušena její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud připomíná, že do autonomie interpretace a aplikace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (ÚS, sv. 6, č. 22, II. ÚS 81/95). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (ÚS, sv. 3, č. 39, IV. ÚS 188/94). Ústavní soud by mohl do nezávislosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, kdy by závěry obecných soudů vybočovaly z mezí ústavnosti, což v souvislostech projednávaného případu není zřejmé. V kupní smlouvě byla jako kupní cena stanovena cena ve výši obvyklé pro prodej srovnatelné nemovitosti v daném čase (po uplynutí 3 měsíců od výmazu zástavního práva uvedeného v bodě II. 1 smlouvy) a místě a za smluvních podmínek srovnatelných s obsahem kupní smlouvy. Vyúčtování kupní ceny mělo být provedeno na základě znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem z oboru nemovitostí metodou tržního ocenění a kupní cena uvedená na vyúčtování měla odpovídat ceně zjištěné znaleckým posudkem, který měl vyjadřovat cenu dle bodu III, odst. 2 smlouvy (tj. cenu obvyklou). Obecné soudy vycházely především z toho, že vymezení kupní ceny jako ceny "obvyklé" není jednoznačné a určité.Vymezení kupní ceny pojmem "obvyklá cena" není určitým vyjádřením kupní ceny, neboť ji zákon - jako je tomu v případě ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku ohledně nájmu - nevymezuje. Připustily, že kupní cena může být ve smlouvě vyjádřena i jinak než pevnou finanční částkou; ujednání o ní musí nicméně být jednoznačné a nesmí připouštět nejasnosti nebo dohady. To však dohodnutý způsob stanovení ceny v projednávaném případě podle obecného soudu nesplňoval, především proto, že ujednání o ceně obvyklé připouští různé úvahy typu jak posuzovat srovnatelnost nemovitostí či srovnatelnost smluvních podmínek. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí bylo v tomto směru poněkud kusé, a dodatečný argument odvolacího soudu o rozporu pojmů "cena obvyklá" a "cena tržní" poněkud nepatřičný, především už z toho důvodu, že tyto pojmy nejsou užívány jako rozporné, ale naopak jako synonyma [srov. např. publikaci Fiala, Bradáč: Nemovitosti, oceňování a právní vztahy, 3. vydání, str. 542 a násl.: "Obecně je používán i nikde nedefinovaný termín cena tržní, případně cena obchodovatelná. Je možno konstatovat, že obsahem jsou všechny čtyři termíny (cena obecná, obvyklá, tržní, obchodovatelná) totožné"]. Toto pochybení však nelze považovat za zásadní, vzhledem k tomu, že z argumentů soudu prvého stupně, na něž odvolací soud odkázal, lze dostačujícím způsobem zjistit, jaký soud učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, čímž tedy napadená rozhodnutí naplňují požadavky ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Závěry obecných soudů v projednávaném případě podporuje i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 uvedl, že není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, musí se tak ovšem stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoliv pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno na odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnosti vypracován, nemohlo by jít o určitý a tedy platný právní úkon (§37 odst. 1 Obč.Z), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem. Tak tomu ovšem bylo i v projednávaném případě. Za daného stavu se pak necítil oprávněn do nezávislosti soudního rozhodování zasahovat.
V této souvislosti se pak argument, kritizující postup obecných soudů, které pominuly jí navrhované důkazy k doložení vůle účastníků, jeví jako nedůvodným. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě šlo o kupní smlouvu o převodu nemovitostí, měla tato ze zákona povinnou písemnou formu (§46 odst. 1 o.z.). V tomto případě pak také platí, že určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na kterémže tento projev vůle zaznamenán (srov. Jehlička a kol.: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, str. 192). Jak již bylo uvedeno, vyjádření kupní ceny bylo v projednávaném případě neurčité, přičemž tuto neurčitost nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel (což je konečně zpětně též podmínka pro závěr o neurčitosti právního úkonu). Doplnění dokazování v tomto směru by tak zcela zjevně nebylo s to uvedenou vadu smlouvy eliminovat. Jestliže se soud prvého stupně k takovému důkaznímu návrhu (resp. důvodům jeho neprovedení) explicitně nevyjádřil, lze to jistě označit za určité procesní pochybení (srov. §157 odst. 2 o.s.ř.), v souvislostech projednávaného případu to však zcela zjevně nebylo pochybení, které by mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí soudu, jak shodně konstatoval i odvolací soud. Jeho postup v tomto směru tak také nelze označit za vybočující z mezí ústavnosti. Nedůvodným je pak i argument, dle něhož soud prvého stupně ve svých skutkových zjištěních pominul čl. IV bodu II. kupní smlouvy, týkající se znaleckého posudku. Ani kdyby jej v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně zmínil, nemohlo by to zvrátit jeho závěry, k nimž dospěl, spíše naopak.
Pokud jde o vytýkaná procesní pochybení, k nimž mělo dojít při jednání před soudem prvého stupně, nutno podotknout, že uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud. Ten ji částečně připustil, neboť účastníci skutečně nebyli poučeni ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř a z toho důvodu pak odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Pro poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 2 o.s.ř. nebyly v řízení podmínky, neboť nešlo o případ, na něž uvedené ustanovení dopadá. Soud neměl jiný právní názor než ten, který byl prezentován žalobcem. Nešlo tedy o překvapivé rozhodnutí a z tohoto důvodu nebylo třeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu odst. 1 téhož ustanovení. Ústavní soud má za to, že se s námitkami stěžovatelky odvolací soud vypořádal dostatečným způsobem, a pochybení, k nimž došlo, napravil. Stěžovatelka ostatně nyní ani neuvádí další argumenty, jimiž by doložila protiústavnost postupu odvolacího soudu. Tyto námitky tak také nejsou důvodné.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právní závěry obecných soudů jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu