ECLI:CZ:US:2005:2.US.205.05
sp. zn. II. ÚS 205/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., IČ 14 70 67 25, se sídlem Karlovy Vary, Horova 3, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, čj. 3 Cmo 252/2004-264, a ze dne 2. 2. 2005, čj. 3 Cmo 23/2005-270, v části, týkající se vedlejšího účastníka jako žalovaného 2), za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti Alphaduct, a. s. , IČ 26 21 24 12, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 4. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 49 Cm 73/2004, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se v souvislosti s řízením o její žalobě na ochranu proti nekalé soutěži domáhala vůči žalovaným společnostem 1) Karlovarská korunní kyselka, společnost s ručením omezeným, se sídlem Karlovy Vary, Stráž nad Ohří, a 2) Alphaduct, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12 (dále jen "vedlejší účastník"), nařízení předběžných opatření. Krajský soud v Plzni vydal dne 20. 7. 2004, pod čj. 49 Cm 73/2004-105, předběžné opatření, jímž vedlejšímu účastníku (v té době jako třetí osobě) uložil povinnost zdržet se šíření reklamních spotů specifikovaných ve výroku usnesení a zajistit jejich stažení z vysílání televizní stanice Nova. Usnesením ze dne 27. 9. 2004, čj. 49 Cm 73/2004-231, pak zčásti vyhověl dalšímu návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření a vedlejšímu účastníku i žalovanému č. 1 uložil povinnost zdržet se šíření reklamního spotu, popsaného ve výroku I., způsobem zde uvedeným a zajistit jeho stažení ze všech médií. V rozsahu požadavků specifikovaných ve výroku II. pak návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Proti těmto usnesením podali vedlejší účastník a žalovaný 1) odvolání, a to v rozsahu vyhovujících výroků. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usneseními ze dne 2. 2. 2005, čj. 3 Cmo 252/2004-264, a čj. 3 Cmo 23/2005-270, jimiž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že oba návrhy na nařízení předběžného opatření zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro nařízení navržených předběžných opatření ani vůči žalovanému 1) ani vůči vedlejšímu účastníkovi. Mimo jiné konstatoval, že stěžovatelka ve vztahu k vedlejšímu účastníku pro potřeby řízení o předběžném opatření neosvědčila samotný nárok ani naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků do té míry, která by odůvodňovala nařízení předběžného opatření. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou sice ve vzájemném soutěživém vztahu, neboť oba distribuují na trh minerální vody, nepovažoval ovšem za osvědčené, že obsah zmíněných reklamních spotů může být nekalosoutěžním jednáním. Pokud soud prvního stupně převzal stěžovatelčino tvrzení, že uvedené reklamní spoty jsou způsobilé uvést v omyl spotřebitele o vlastnostech jeho výrobku a z toho dovodil i reálnou hrozbu újmy spočívající v menším zájmu zákazníků i obchodních partnerů o produkt stěžovatelky, pak takový závěr neshledal správný, neboť dotčené reklamní spoty nezmiňují ani stěžovatelku ani její výrobek a nehodnotí ani jeho vlastnosti. Podle odvolacího soudu nebyla také odpovídajícím způsobem osvědčena hrozba značné a těžko nahraditelné újmy stěžovatelce, která netvrdila ani neosvědčovala, že by se uvedení reklamy do televizního vysílání nějakým seznatelným způsobem promítlo do jejich vztahů s odběrateli a tím i do její produkce.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Obě usnesení označuje za svévolná, neboť má za to, že podmínky pro nařízení předběžného opatření dostatečně osvědčila. Tento soud naopak po stěžovatelce požadoval více než prokázání odůvodněné potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dle ní v případě předmětných reklamních spotů, které byly vysílány s tak značnou intenzitou, je zcela evidentní, že reklama, kterou denně shlédne několik stovek tisíc respondentů, může způsobit značnou a těžko nahraditelnou újmu spočívající v bezprostřední hrozbě odlivu zákazníků a obchodních partnerů na základě informace o škodlivých účincích minerálních vod s vysokým obsahem hořčíku na zdraví člověka. Tato újma je dle stěžovatelky nesrovnatelná s újmou, která by mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi řízení v důsledku zákazu šíření již zhotovených reklamních spotů. Vrchní soud, který tuto disproporci nezvážil, tak porušil princip rovnosti v právech garantovaný čl. 1 Listiny. I jeho požadavek, aby stěžovatelka osvědčila, že uvedení reklamy se nějakým způsobem promítlo do vztahu s odběrateli a tím i do produkce, překračuje dle stěžovatelky zákonem stanovené požadavky. Poukazuje na to, že reklamní působení i reakce trhu vykazují určitou setrvačnost, která vylučuje konkrétní vyčíslení újmy v okamžiku podání návrhu na předběžné opatření. Stěžovatelka má v neposlední řadě za to, že opřením odůvodnění rozhodnutí o závěr, že "žalobce ve vztahu k žalovanému 2) pro potřeby řízení o předběžném opatření neosvědčil nárok sám" soud pominul okolnost, že pro tyto účely nemusí být nárok sám spolehlivě prokázán a soud je povinen v této fázi řízení pouze zvážit okolnosti osvědčující základní skutečnosti. Soud naopak zaujal stanovisko k věci samé, což není ústavně konformní. Princip rovnosti v právech soud porušil dle stěžovatelky i tím, když ve skutkově obdobném případě (sp. zn. 3 Cmo 260/93) rozhodl stejný senát opačně. Tím, že se soud odchýlil od zavedené rozhodovací praxe, podle níž není u tvrzeného zlehčování výrobku soutěžitele zapotřebí, aby byl výrobek soutěžitele výslovně jmenován a aby byl prokázán vznik újmy, když postačí, že vznik takové újmy hrozí, porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí soudů. Protiústavnost obou usnesení stěžovatelka dále spatřuje v tom, že vrchní soud porušil její právo na vydání srozumitelného a řádně odůvodněného soudního rozhodnutí, když se nevypořádal se všemi jejími argumenty a předloženými důkazy. Ve svém usnesení se dokonce protizákonně a protiústavně odvolává na rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 11. 11. 2004 o zastavení správního řízení. Stěžovatelka má za to, že je zcela nepřípustné, aby nezávislý a nestranný soud opíral své rozhodnutí o rozhodnutí správního orgánu, které je jednak realizováno podle jiných hmotně právních i procesních předpisů a navíc se jedná o rozhodnutí, které není v právní moci. Uvedeným postupem proto vrchní soud vykročil dle stěžovatelky z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu, když porušil zásadu zákonnosti občanského soudního řízení a uplatil státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu. Stěžovatelka také odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a v něm vyslovených obecných tezí týkajících se přezkumu rozhodování o předběžných opatřeních.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník řízení akciová společnost Alphaduct.
Vrchní soud upozornil na to, že nepožadoval ničeho nad rámec zákona, pouze v rámci zkoumání této podmínky posuzoval, a to plně v souladu s občanským soudním řádem, zda byla odpovídajícím způsobem osvědčena i tvrzení, z nichž měl vyplývat uplatněný nárok, tedy zda stěžovatelkou vytýkané jednání vedlejšího účastníka by mohlo být nekalou soutěží. Protizákonnost nebo dokonce protiústavnost nelze podle jeho názoru spatřovat ani v tom, že v závěru odůvodnění svého rozhodnutí zmínil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, když toto správní rozhodnutí bylo uvedeno jen pro úplnost, aniž by z něho bylo vycházeno. V podrobnostech odkázal na své závěry obsažené v odůvodnění napadených usnesení. Ústavní stížnost označil za neopodstatněnou.
Společnost Alphaduct, a. s., ve svém vyjádření vyslovila přesvědčení, že vrchní soud postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem i s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Má za to, že jeho skutková zjištění byla v obou napadených případech správná, neboť ze strany stěžovatelky nebyly osvědčeny okolnosti rozhodné pro nařízení předběžných opatření. Vrchní soud se zabýval všemi okolnostmi případu a posoudil veškeré předložené důkazy. Své rozhodnutí pak náležitě a podrobně odůvodnil. Vedlejší účastník upozornil na to, že hodnocení, zda tu jsou či nejsou okolnosti pro nařízení předběžného opatření, je výlučně v pravomoci obecných soudů a nikoli soudu Ústavního. Skutečnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, nelze považovat za zásah do jejich základních práv. Dle vedlejšího účastníka soud neporušil ani principy rovnosti v právech, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí a zásadu zákonnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení §3 o.s.ř. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ve své rozhodovací praxi zaujal Ústavní soud názor, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření je přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků (srov. např. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 16, nález č. 158).
Ústavní soud ovšem také ve své předchozí judikatuře (např. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 43/94, III. ÚS 221/04) konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Proto požadavky na rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, jak jej stanoví příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
Předběžné opatření lze vydat, je-li potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo existuje-li důvodná obava z ohrožení výkonu budoucího soudního rozhodnutí (§74 odst. 1, §102 odst. 1 o.s.ř.). K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by soud měl při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování, a to vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout. Vychází pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, které je povinen navrhovatel osvědčit. Procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má tedy navrhovatel. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačí, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se jako pravděpodobné.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky proti postupu vrchního soudu při nevydání předběžného opatření, čímž mělo být údajně zasaženo do stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci vrchní soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a řádně zvážil existenci tvrzených důvodů pro vydání předběžného opatření. K vydání napadených rozhodnutí přistoupil poté, co shledal, že stěžovatelka neosvědčila samotný nárok ani naléhavost potřeby zatímní úpravy a hrozbu značné a těžko nahraditelné újmy. Přitom posoudil všechny předložené důkazy. Své právní závěry podrobně v rozhodnutích odůvodnil. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole. Posouzení samotných podmínek nutných pro vydání předběžného opatření je pak zásadně věcí obecného soudu (čl. 90, věta první Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech případu, a proto Ústavnímu soudu, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům, nepřísluší závěry vrchního soudu v tomto směru přezkoumávat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě postup soudu v souvislosti s projednávaným odvoláním proti usnesením o nařízení předběžného opatření, nelze hodnotit jako postup, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou a který by vedl k porušení práva na soudní ochranu.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení principů rovnosti v právech, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, které spatřuje v tom, že tentýž senát vrchního soudu ve skutkově podobném případě (pod sp. zn. 3 Cmo 260/93) rozhodl o nařízení předběžného opatření opačně, má Ústavní soud za to, že je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že v zájmu právní jistoty je žádoucí, aby rozhodovací praxe obecných soudů byla pokud možno ustálená. V projednávaném případě je ovšem nutno vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatelkou porovnávaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byla vydána s odstupem dvanácti let, v průběhu nichž došlo ke společenským změnám, jež se promítly i do oblasti právního řádu, včetně novelizace nyní aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu o předběžných opatřeních. Z uvedeného vyplývá, že i výklad příslušných právních norem nemůže být neměnný, ale postupně se vyvíjí. Ve skutečnosti, že se soud v nyní projednávaném případě odchýlil od názoru, vysloveného ve svém rozhodnutí z r. 1993, tedy Ústavní soud neshledává za situace, kdy obecný soud své právní závěry ústavně konformě odůvodnil, porušení shora uvedených ústavních principů.
Stejně tak neshledal Ústavní soud důvodnou námitku, že se vrchní soud nezákonně a protiústavně odvolává na rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 11. 11. 2004, čj. Rzř/86/04/2596, o zastavení správního řízení. Jak vyplývá z napadeného usnesení ze dne 2. 2. 2005, soud výsledek uvedeného správního řízení zmiňoval v závěru svého odůvodnění toliko pro úplnost, aniž by z něho stran projednávané věci vyvozoval jakékoli závěry. Předmětem správního řízení navíc bylo posouzení souladu reklamy se zákonem, a tento aspekt soud v napadeném řízení blíže nezkoumal. Hodnotil pouze, a to nestranně a nezávisle, všechny skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření. Pokud z nich dovodil, že pro vydání vyhovujícího rozhodnutí nejsou splněny zákonné předpoklady, nelze jeho závěry, které jsou pro stěžovatelku nepříznivé, považovat za protizákonné a protiústavní.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu