ECLI:CZ:US:2005:2.US.210.05
sp. zn. II. ÚS 210/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, č. j. 28 Cdo 2725/2004-238, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 24 Co 462/2003-181, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. srpna 2003, č. j. 8 C 67/2003-97, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, a J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Turnově, Husova 602, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. srpna 2003, č. j. 8 C 67/2003-97, byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky), aby byl žalovaný (vedlejší účastník) uznán povinným umožnit žalobkyni spoluužívání sociálního zařízení - WC v prvém patře domu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozhodnutí. K odvolání žalobkyně a po úpravě žalobního petitu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 24 Co 462/2003-181, rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze s ohledem na upravený žalobní návrh a žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně doplněného o další důkazy. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že písemná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným o nájmu nebytových prostor ze dne 11. ledna 2002, ve znění změn a doplňků, neumožňuje závěr, že by touto smlouvou byl dán žalobkyni do nájmu prostor v I. patře domu určený účelově jako WC a umývárna pro personál restaurace. Nebylo-li v písemné nájemní smlouvě v rámci vymezení předmětu nájmu uvedeno i sociální zařízení nacházející se v prvním patře domu, nelze pomocí výkladového ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že právo užívání sporného WC jí svědčí z ústní dohody uzavřené současně s písemnou nájemní smlouvou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 ( vázanost soudce zákonem) a čl. 96 odst. 1 (rovnost stran) Ústavy ČR a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Stěžovatelka vycházela z toho, že pronajimatel je povinen předat nájemci předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání. Hygienické předpisy i předpisy EU přitom stanovují, aby zaměstnanci restaurace neužívali WC, které je určeno pro užívání hosty restaurace. Pronajimatel má dle jejího názoru povinnost respektovat tyto hygienické předpisy. Stěžovatelka namítala, že při uzavírání smlouvy z ledna 2002 byly obě strany srozuměny s tím, že provozovatel restaurace je oprávněn spoluužívat společné WC. Nesouhlasila s právním hodnocením odvolacího soudu, podle něhož, není-li v písemné nájemní smlouvě v rámci vymezení předmětu nájmu uveden i prostor, o který se vede spor, nelze jen pomocí výkladového ustanovení o výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák. chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že je povinností pronajimatele poskytovat prostor v provozuschopném stavu (ustanovení §5 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Žalovaný tuto zákonnou povinnost porušil. Stěžovatelka konečně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že jí nesvědčí právo na užívání sporného WC ani z ústní dohody uzavřené současně s písemnou smlouvou.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že je věcí obou stran závazkového vztahu, zda a nakolik přiléhavě si upraví svá práva a povinnosti. Obsahem ústavní stížnosti je dle názoru Nejvyššího soudu snaha o docílení přezkumu správnosti stěžovatelkou uplatňovaných tvrzení v řízení před obecnými soudy ještě navíc i v řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a na jeho podkladě dospěl k závěru, že je věcí pečlivosti účastníka smlouvy, aby uzavíral písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor tak, aby odpovídala tomu, co on sám od předmětu nájmu požaduje. Obsah písemné smlouvy nelze doplňovat přímo povinnostmi plynoucími z jiných zákonných ustanovení. Ke změně (či doplnění) písemně uzavřené nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor může dojít jen na základě písemného úkonu. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že všechna napadená rozhodnutí jsou správná s tím, že celá problematika je závislá na obsahu písemné nájemní smlouvy a jeho dodatku, přičemž soudy tyto právní úkony účastníků vyhodnotily podle jejich obsahu a nikoli podle domnělého práva žalobkyně, jejíž výklad je natolik extenzivní, že přesahuje rámec ujednání nájemní smlouvy. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a byla mu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka sice namítala porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. odst. 3 Listiny, resp. čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, ale v čem konkrétně porušení citovaných článků spatřuje blíže nerozváděla. Obsahem ústavní stížnosti tak zůstala polemika s právními závěry obecných soudů, především pak v otázce, zda má stěžovatelka právo na užívání WC v prvním patře nemovitosti na základě ústně uzavřeného doplnění nájemní smlouvy. Posouzení takové otázky je ovšem jednoznačně věcí, jejíž právní hodnocení a výklad spadá do kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud, respektujíc zásadu nezávislosti soudů, zásadně nezasahuje. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Ze spisu, který si Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Mladé Boleslavi, se podává, že obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, jakož i s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud není v takovém případě oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. V daném případě obecné soudy podrobně zjistily skutkový stav a na jeho základě posoudily předmět sporu. Ústavní soud pouze na okraj uvádí, že nelze připustit argumentaci stěžovatelky, že právo užívání WC ji svědčí na základě ústní dohody k příslušné nájemní smlouvy. Pokud zákon č. 116/1990 Sb., nájmu a podnájmu nebytových prostor, stanovuje pro nájemní smlouvu obligatorně písemnou formu, nelze její změny či doplňky uzavírat jinak než písemně. Je potom samozřejmě věcí smluvních stran, jak podrobně svoje práva a povinnosti vymezí. Výklad jdoucí nad rámec obsahu písemně uzavřené smlouvy není možný.
K návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavní soud podotýká, že podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám. Pouze ve výjímečných odůvodněných případech (ustanovení §62 odst. 4 zákona) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jedná se ovšem o výjímečný institut, který je třeba vykládat restriktivně. V daném případě Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady právního zastoupení vedlejšímu účastníkovi.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. srpna 2005