ECLI:CZ:US:2005:2.US.213.03
sp. zn. II. ÚS 213/03
Usnesení
II.ÚS 213/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. K. a J. K., zastoupených Mgr. S. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 54 Co 526/2002, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 10. 4. 2003 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 8. 2002, č. j. 12 Nc 531/99-452, tak, že krajský soud zamítl návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, jímž by byl upraven styk stěžovatelů s jejich nezletilým vnukem a vnučkou.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci společného řízení o návrzích matky nezletilých dětí na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem a po rozvodu manželství a o návrzích prarodičů J. Š. a stěžovatelů o úpravu jejich styku s dětmi, přičemž stěžovatelé jsou rodiči otce nezletilých dětí.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti dále rozvedli, otec nezletilých dětí působil jako pracovník ministerstva zahraničních věci při zastupitelském úřadu v Mexiku. V roce 1999 se matka dětí odmítla z pobytu v ČR společně s dětmi vrátit do společné domácnosti s otcem v Mexiku. a podala návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí na dobu před rozvodem a po rozvodu manželství.
Dne 14. 4. 2000 přistoupili do tohoto řízení stěžovatelé, kteří se svým návrhem domáhali úpravy svého styku s nezletilými dětmi. V rámci tohoto řízení pak podali návrh na vydání předběžného opatření, o němž rozhodl Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 5. 8. 2002, č. j. 12 Nc 531/99-452 tak, že stanovil oprávnění stěžovatelů stýkat se s nezletilými dětmi vždy třetí týden v kalendářním měsíci v době od soboty od 9.00 hod. do neděle 17.00 hod., dále v době od 26. 12. od 9.00 hod. do 27. 12. do 17.00 hod. a dále o letních prázdninách v roce 2002 týden v srpnu, a to od 10. 8. 2002 od 9.00 hod. do 18. 8. 2002 do 17.00 hod. a následně v dalších letech o letních prázdninách po dobu dvou týdnů.
Podle stěžovatelů měl soud prvního stupně za prokázané, že stěžovatelé uzavřeli s matkou nezletilých dětí dohodu o úpravě styku, kterou však soud považoval za neplatnou vzhledem k tomu, že nebyla schválena soudem. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že stěžovatelé měli zájem o styk s nezletilými dětmi, přičemž tento se realizoval až do léta 2001, kdy otec děti odvezl do Mexika Z přípisu ze dne 24. 5. 2002 pak vyplývalo, že stěžovatelé sdělili matce, že žádají o styk s dětmi. Ta jim ovšem přípisem ze dne 30. 5. 2002 sdělila, že není ochotna v navrhovaném rozsahu styk umožnit, což zdůvodnila obavou, která u ní vznikla poté, co otec děti odvezl bez jejího souhlasu na delší dobu do Mexika.
Na základě odvolání matky nezletilých dětí bylo toto usnesení soudu prvního stupně změněno napadeným usnesením Krajského soudu v Brně tak, že návrh stěžovatelů byl zamítnut. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že podle odvolacího soudu nebyly v předmětném řízení žádné takové rozhodné skutečnosti a okolnosti, jež by odůvodňovaly a prokazovaly naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů k nezletilým dětem ve formě nařízeného předběžného opatření, shledány. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatelé ani sami ve svém návrhu předběžného opatření netvrdili žádné rozhodné skutečnosti významné pro zatímní úpravu jejich styku s dětmi v rozsahu, jak jej nařídil soud prvního stupně. Návrhem se domáhali pouze předběžného opatření, kterým by byl upraven jejich styk v měsíci srpnu 2002. Rozhodné skutečnosti pak neměly vyplývat ani z obsahu spisu. Odvolací soud podle stěžovatelů v závěru konstatoval, že usnesení soudu prvního stupně je svým obsahem a nařízenou rozsáhlou úpravou styku rozhodnutím, které předjímá a nahrazuje konečné rozhodnutí ve věci samé. Stanovená úprava styku ve formě předběžného opatření je příliš široká, předčasná a takové rozhodnutí zásadně přísluší až meritornímu posouzení věci samé.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili přesvědčení, že z obsahu spisu naopak vyplývají skutečnosti svědčící o nutnosti takové úpravy styku s nezletilými dětmi. Odkázali přitom na svá ústní vyjádření učiněná před soudem prvního stupně dne 19. 12. 2000, 25. 1. 2001 a 16. 4. 2001.
Stěžovatelé se proto domnívají, že zatímco soud prvního stupně rozhodl spravedlivě a v souladu s ust. §102 odst. 1 o. s. ř., když navrhované předběžné opatření svým usnesením nařídil, soud odvolací napadeným usnesením porušil jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle názoru stěžovatelů byly v daném případě splněny podmínky stanovené v ust. §102 odst. 1 o. s. ř., když bylo třeba zatímně upravit jejich poměry, neboť děti byly předběžně svěřeny do péče matky a ta odmítala realizovat styk stěžovatelů s dětmi. Stěžovatelé se dále domnívají, že nedůslednou znalostí celého spisu a opomenutím řady důkazů svědčících ve prospěch stěžovatelů a v neposlední řadě "překrouceným" výkladem zákonných ustanovení týkajících se předběžného opatření se krajský soud dopustil libovůle při aplikaci práva. Stěžovatelé si v okamžiku podání návrhu uvědomovali dočasnost takového opatření. Domnívají se proto, že předběžným opatřením není zásadně prejudikován konečný výsledek sporu, avšak jeho cílem bylo zajistit, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
Podle stěžovatelů nelze také přehlédnout, že krajský soud jako soud odvolací tím, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, odepřel stěžovatelům možnost se jeho závěru bránit opravným prostředkem.
S ohledem na tato tvrzení stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost účastník řízení, Krajský soud v Brně. Ten ve svém vyjádření uvedl, že hlavním důvodem pro změnu rozhodnutí prvostupňového soudu a zamítnutí návrhu stěžovatelů byla skutečnost, že stěžovatelé neprokázali potřebu navrhované zatímní úpravy právních poměrů účastníků řízení. Podle ustáleného výkladu §74 odst. 1 o. s. ř. nelze předběžné opatření vydat, pokud by šlo o úpravu faktických a nikoliv právních vztahů mezi účastníky, a zpravidla ani tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou. Odvolací soud dospěl na základě obsahu předloženého spisu a důkazů v řízení provedených k závěru, že taková potřeba prokázána nebyla. Odvolací soud se s celým obsahem spisu důkladně seznámil, posuzoval a hodnotil všechny důkazy, a napadené rozhodnutí proto nebylo projevem libovůle ani nahodilosti.
Povaha předběžného opatření má podle krajského soudu pouze dočasný charakter, nelze jím nikdy předjímat či nahrazovat konečné rozhodnutí ve věci. Předběžné opatření by svým obsahem nemělo být totožné s rozhodnutím ve věci samé. Usnesení soudu prvního stupně však tento princip nedodrželo, předběžná úprava podle jeho usnesení byla natolik široká a obsáhlá, že v podstatě nahrazovala a předbíhala konečné rozhodnutí. Jak krajský soud poznamenal, konečné meritorní rozhodnutí se bude týkat nejen výchovy a výživy dětí, nýbrž s ohledem na uplatněný návrh stěžovatelů také úpravy jejich styku s nezletilými dětmi.
Ústavní soud si k posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 12 Nc 531/99, který - ač jej poprvé vyžádal přípisem ze dne 13. 5. 2003 a přes opakované urgence (naposledy dne 8. 2. 2005) - obdržel až dne 27. 6. 2005.
Po zvážení všech námitek stěžovatelů, jejich konfrontaci s obsahem napadeného usnesení a obsahem spisu Okresního soudu v Břeclavi, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), do jejíhož rámce spadá mimo jiné i ochrana základních práv a svobod jednotlivců, jež jsou oprávněni se této ochrany domáhat cestou ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze tehdy, dospěje-li k závěru, že rozhodnutí obecných soudů porušují základní práva a svobody jednotlivců.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá obecný závěr, podle něhož jsou předběžná opatření principielně způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. sp. zn. II. ÚS 343/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, č. 140). Nicméně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 158; IV. ÚS 189/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se proto zpravidla necítí oprávněn zasahovat (až na výjimky, kdy je porušení základního práva v dalším řízení nezhojitelné a nemůže již být napraveno v průběhu řízení před obecným soudem nebo v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu) do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.
Ústavní soud proto v projednávaném případě vážil, zda se jedná o takový případ, kdy zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření napadeným usnesením Krajského soudu v Brně je potenciálně rozhodnutím způsobilým porušit základní práva stěžovatelů způsobem, který není případně zhojitelný jinak než cestou ústavní stížnosti. Ústavní soud je názoru, že zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření Krajským soudem v Brně nevylučovalo, aby se stěžovatelé domáhali ochrany svých tvrzených práv (v daném případě umožnění styku se svými vnoučaty) cestou nového návrhu na vydání předběžného opatření. Napadené usnesení nezakládá překážku věci rozhodnuté, změní-li se v mezidobí skutkové okolnosti, nebo podají-li účastníci návrh ve změněném rozsahu. Jak ostatně Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Břeclavi, stěžovatelé i ostatní účastníci řízení využívali této možnosti v průběhu řízení před obecným soudem opakovaně.
Podstatné přitom je, že souběžně s ústavní stížností (dne 10. 4. 2003) se stěžovatelé v řízení před obecným soudem domáhali vydání nového předběžného opatření, byť v rozsahu menším, než jak navrhovali v předchozím návrhu, který byl nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnut. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 4. 2003, č. j. 12 Nc 531/99-569, pak bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou oprávněni se stýkat s nezletilými dětmi každý třetí týden v kalendářním měsíci, v době od soboty od 9.00 hod. do 17.00 hod. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 12. 2003.
Jinak řečeno, samotný postup stěžovatelů v řízení před obecnými soudy dokládá, že ochrany v ústavní stížnosti tvrzeného základního práva na ochranu rodinného a soukromého života bylo lze dosáhnout přímo v řízení před obecným soudem. Nelze očekávat, že řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem bude rychlejší či efektivnější než bezprostřední postup obecného soudu, který má v okamžiku rozhodování všechny podklady nutné pro rozhodnutí o návrzích účastníků řízení, na rozdíl od Ústavního soudu, který si pro účely svého rozhodování musí příslušné podklady od obecných soudů vyžádat, a to v době, kdy obecné soudy pokračují v řízení, jež je zatíženo nebývale velkým množstvím protichůdných návrhů účastníků řízení na nařízení předběžných opatření a jejich výkon.
Je evidentní, že cílem stěžovatelů při podání návrhu na vydání předběžného opatření bylo zajištění jejich styku s vnoučaty. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili zásah do práva na ochranu rodinného a soukromého života, jenž měl spočívat v zamítnutí návrhu na předběžné opatření, které by stanovilo režim jejich styku s vnoučaty, pak nelze podle Ústavního soudu než konstatovat, že případný zásah do tohoto práva ze strany Krajského soudu v Brně byl překonán, resp. zhojen následujícím usnesením Okresního soudu v Břeclavi.
Ústavní soud udivuje, že za této situace nebyl návrh adresovaný Ústavnímu soudu vzat zpět, a dodává, že hrozil-li v důsledku původního rozhodnutí Krajského soudu v Brně neodčinitelný zásah do základního práva stěžovatelů na ochranu rodinného a soukromého života, tato hrozba odpadla právní mocí rozhodnutí ze dne 17. 4. 2003, č. j. 12 Nc 531/99-569. Tímto rozhodnutím byl totiž stěžovatelům umožněn kontakt s vnuky, byť v omezenějším rozsahu, nicméně již nehrozí úplné a nezvratné odcizení mezi stěžovateli a jejich vnuky. Jinými slovy již není dána nezvratnost zásahu, který hrozil, a rovněž nelze v této změněné situaci považovat zásah za aktuální.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu