ECLI:CZ:US:2005:2.US.224.04
sp. zn. II. ÚS 224/04
Usnesení
II.ÚS 224/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele F. V., zastoupeného JUDr. D. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 44 Co 535/99, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 5 C 698/93, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 5 C 698/93, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 5 C 698/93, zamítl žalobu stěžovatele a L. B. (dále též "žalobci" či "žalobce" a "žalobkyně"), směřující proti Zemědělskému družstvu Velké Opatovice, v likvidaci, se sídlem ve Velkých Opatovicích, Dlouhá 599 (1. žalovaný), a VOS zemědělců, a. s., se sídlem tamtéž (2. žalovaný), jíž se žalobci domáhali, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně jim vydat, a to k rukám stěžovatele, do 15 dnů od právní moci rozsudku, částku 563 532,- Kč na náhradu za mrtvý a živý inventář v rozhodnutí dále specifikovaný a nahradit náklady řízení. Žalobcům uložil nahradit žalovaným náklady řízení. Podle odůvodnění vnesli živý a mrtvý inventář k půdě o rozloze 19.8 ha do JZD Cetkovice, právního předchůdce žalovaného Zemědělského obchodního družstva Velké Opatovice (dne 28. 3. 1996 členská schůze rozhodla o jeho zrušení bez likvidace rozdělením a o přeměně na společnost VOS zemědělců, a. s., a Zemědělské družstvo Velké Opatovice), rodiče žalobkyně. O vydání živého a mrtvého inventáře nejprve požádal Zemědělské obchodní družstvo Velké Opatovice žalobce (stěžovatel), který na předmětné půdě v dané době hospodařil. Bylo mu však sděleno, že není osobou oprávněnou v restitučním řízení. O vydání živého a mrtvého inventáře pak dne 10. 12. 1992 a 29. 3. 1993 požádala žalobkyně. Nebylo jí však vyhověno a domáhala se toho proto soudní cestou. Soud však konstatoval, že nebyla osobou samostatně hospodařící a neměla pro to ani osvědčení, jak sama uvedla, a nesplnila tak podmínku pro vznik nároku na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Smlouvu o sdružení se stěžovatelem za účelem společného provozování zemědělské výroby ze dne 10. 12. 1992, kterou předložila žalobkyně soudu v roce 1998, označil soud s ohledem na okolnosti případu za sepsanou dodatečně a antidatovanou. Žalobkyně mezitím v roce 1995 převedla pohledávku na stěžovatele, ten však od té doby u žalovaných nárok na poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář neuplatnil a soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 44 Co 535/99, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a 2. žalovaným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění především uvádí, že na majetek 1. žalovaného byl v mezidobí prohlášen konkurz, a řízení tak bylo v části, jeho se týkající, ze zákona přerušeno. Odvolací soud tedy rozhodoval jen ve vztahu k žalovanému 2. Se závěrem soudu prvého stupně, že nárok žalobců není dán, se odvolací soud ztotožnil. Ze samotných tvrzení účastníků plyne, že ve vztahu k žalobkyni nárok ani dán být nemůže. Žalobci shodně tvrdí a dokládají, že žalobkyně své pohledávky plynoucí ze žalované náhrady postoupila žalobci (stěžovateli). Ten se tak dostal do stejného právního postavení, jaké měla před uzavřením této smlouvy žalobkyně. Ta se tak nyní jejich uspokojení nemůže domáhat z důvodu nedostatku aktivní legitimace. Pokud jde o nárok stěžovatele, odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda nárok vůbec vznikl žalobkyni. I v tomto případě se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že jí nárok vůbec nevznikl. Žalobkyně své postavení oprávněné osoby odvozuje z toho, že činila kroky v rámci zemědělského podnikání smlouvou o sdružení se žalobcem. Odvolací soud souhlasil s její námitkou, že sama nemusela být v evidenci samostatně hospodařících rolníků, s poukazem na konstantní judikaturu však poznamenal, že měla alespoň činit veškeré dostupné kroky k tomu, aby v co největší pro ni dostupné míře takovéto hospodaření připravila. Smlouva o sdružení takovým krokem není a navíce je i neplatná. Žalobkyně tedy zemědělskou výrobu nezajišťovala a nečinila ani kroky k jejímu zajištění. Jí samotné žádný nárok nevznikl, a nemohla jej tedy převést ani na stěžovatele.
Dovolání žalobců odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2004, čj. 20 Cdo 2263/2003-151, jakožto nepřípustné.
Stěžovatel napadá závěry soudu prvého stupně a soudu odvolacího v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že poté, co žalobkyně postoupila svou pohledávku vůči Zemědělskému družstvu Velké Opatovice v podobě nároku za vnesený a odebraný živý a mrtvý inventář v celkové výši 560.000,- stěžovateli a oznámila to soudu I. stupně s tím, aby dále jednal se stěžovatelem jako jediným účastníkem řízení, se soudní řízení vyvíjelo po procesní stránce zmatečně. Soud dále jednal s žalobkyní, i když s ohledem na postoupení pohledávky jí již nebyla. Vzhledem k postupu soudu pak žalobkyně podala žádost o připuštění vstupu stěžovatele do řízení jako dalšího žalobce, aby mohl v řízení vůbec uplatňovat své nároky. To bylo připuštěno usnesením soudu I. stupně ze dne 3. 3. 1998. Po dobu tří let (postavení žalobce měl již od uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. od 15. 2. 1995) mu tak bylo upíráno postavení účastníka řízení. Stěžovatel se pak neúspěšně domáhal, aby byl ve věci slyšen a mohl se vyjádřit k předmětu řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že k porušení jeho práv došlo i nesprávným výkladem §20 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a §829 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 295/97) a Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 357/98) k pojmu zajišťování provozu zemědělské výroby. Ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě totiž nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby. Obecné soudy tak vyšly z příliš úzkého výkladu uvedeného pojmu, že nárok podle tohoto ustanovení není dán, pokud k zajišťování provozu zemědělské výroby oprávněnou osobou má dojít až v budoucnu. Žalobkyně tak podle stěžovatele splňovala všechny podmínky stanovené pro vydání živého a mrtvého inventáře zákonem. K závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o sdružení stěžovatel uvádí, že dle ustanovení §832 o.z. je účastník sdružení povinen poskytnout majetkové hodnoty ve prospěch sdružení v době stanovené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Ani občanský zákoník tedy nevylučuje vložení majetku do sdružení v budoucnu ve lhůtě určené smlouvou. Tato lhůta je v předmětné smlouvě o sdružení určena zcela přesně v návaznosti na podpis dohody o vydání a převzetí náhrady L. B. Obecné soudy uvedená ustanovení zákona o půdě i občanského zákoníku vyložily způsobem pro stěžovatele zjevně nevýhodným, který neodpovídá dikci zákona ani smyslu a účelu restitučních předpisů.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Blansku a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, neboť námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda v řízení bylo stěžovateli znemožněno realizovat jeho procesní práva jakožto účastníka řízení. V řízení došlo k singulární sukcesi - žalobkyně postoupila svou pohledávku vůči Zemědělskému družstvu Velké Opatovice stěžovateli, tedy druhému žalobci. Podle stěžovatele soud prvého stupně na tuto okolnost nereagoval adekvátně, se stěžovatelem nejednal jako s účastníkem, což napravil až poté, co žalobkyně požádala o připuštění vstupu stěžovatele do řízení. Nicméně po dobu tří let nebylo stěžovateli umožněno řízení se účastnit. Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že po sdělení žalobkyně o postoupení pohledávky stěžovateli, k níž mělo dojít dne 15. 2. 1995, soud prvého stupně dne 10. 4. 1995 usnesením připustil, aby na místo uvedené žalobkyně nastoupil stěžovatel, toto usnesení bylo ovšem usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 1996 zrušeno. Až usnesením soudu prvého stupně ze dne 3. 3. 1998 bylo pak připuštěno, aby stěžovatel do řízení přistoupil jako další účastník na straně žalobce (§92 odst. 1 o.s.ř.).
Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že současně se singulární sukcesí, k níž došlo v projednávaném případě po podání žaloby, nastalo ze zákona i procesní nástupnictví, které bylo řádně uplatněno. Stěžovatel tak měl nastoupit do řízení na místo postupitele pohledávky, v daném případě žalobkyně. Soud o tom podle tehdy platné právní úpravy (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který tuto problematiku nyní upravuje odlišně) nemusel vydávat žádné zvláštní usnesení a s otázkou procesního nástupnictví by postačilo vyrovnat se v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, 2000, str. 281-282). Postup, kdy se stěžovatelem počalo být jako s účastníkem fakticky jednáno až na základě usnesení, jímž bylo připuštěno, aby přistoupil do řízení jako další účastník, druhý žalobce, se tak nejeví správným. Ústavní soud se ovšem zabýval tím, zda dané procesní pochybení bylo s to zasáhnout také ústavně garantovaná práva stěžovatele. Z tohoto pohledu je rozhodující, že stěžovatel měl v konečném důsledku reálnou možnost svá práva v řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím hájit. V období mezi uplatněním procesního nástupnictví a reálným vstupem stěžovatele do řízení proběhlo pouze jediné ústní jednání, při němž se řešila především právě otázka procesního nástupnictví žalobkyně a nedostatek označení žalovaného a jeho existence. Další jednání proběhla až po "přistoupení" stěžovatele do řízení. Stěžovatel jich byl přítomen buď sám nebo v zastoupení svou právní zástupkyní. Ze spisu se nepodává a stěžovatel to především ani netvrdí, že by v období, kdy svá práva účastníka řízení nemohl uplatňovat, došlo k jakékoli újmě způsobené chybným procesním postupem soudu. Ústavní soud tedy má za to, že popsané pochybení nezkrátilo stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces a nebylo ani vadou, k níž by měl přihlížet odvolací soud, neboť nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Druhý okruh námitek stěžovatele pak směřuje proti nesprávnému právnímu hodnocení případu. Ústavní soud předesílá, že pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů v projednávaném případě nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Podle §20 odst. 1 zákona o půdě platí, že k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2. Stěžovatel primárně obecným soudům vytýkal příliš úzký výklad pojmu zajištění provozu zemědělské výroby. Podle stěžovatele totiž podmínky uvedeného ustanovení naplňuje i zajištění uvedeného provozu v budoucnosti, což dokládá odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. S uvedenou námitkou stěžovatele lze souhlasit jen zčásti. Stěžovatelem nabízená interpretace je správná a v souladu s dosavadní judikaturou, v níž bylo vysloveno, že se "zajišťováním provozu zemědělské nebo lesní výroby" rozumí zemědělská výroba provozovaná nejen osobně vlastníkem , ale i za pomoci jiných osob (fyzických nebo právnických) (stanovisko NS ČR Cpjn 50/93). Nárok na náhradu zemědělského inventáře může být vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby, kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem (nález Ústavního soudu sp. zn. 1 ÚS 240/01). Obdobný závěr byl vysloven i ve stanovisku NS ČR Cpjn 36/96, dle něhož je předpokladem uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře zpravidla již zahájený provoz zemědělské nebo lesní výroby, postačí však i přesvědčivé doložení toho, že žadatel je připraven uvedený provoz zahájit. V této části tedy lze stěžovateli přisvědčit. Nemá však již pravdu, tvrdí-li, že obecné soudy vyložily ustanovení §20 zákona o půdě restriktivně a v rozporu s touto judikaturou. Odvolací soud se totiž zabýval tím, zda žalobkyně je připravena provoz zahájit, tedy - jeho slovy - zda činí veškeré dostupné kroky, aby se alespoň, v co možná největší pro ni dostupné míře, na takové hospodaření připravila. Přístup odvolacího soudu k interpretaci tohoto ustanovení se tak zásadně neliší od dosavadního přístupu soudů k dané problematice, reflektovaného ve zmíněné judikatuře, a dle názoru Ústavního soudu ani nevybočuje z mezí ústavnosti. Námitka stěžovatele proto není opodstatněná.
Stěžovatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu stran neplatnosti smlouvy o sdružení, uzavřené podle §832 o. z. Soud totiž jednak uvedl, že tato smlouva není takovým krokem, který by dokazoval, že se stěžovatelka na provoz zemědělské výroby připravovala, a že navíc tato smlouva je neplatná, neboť nezbytnou náležitostí smlouvy o sdružení je vymezení toho, jak se na jeho činnosti bude každý ze společníků podílet. Podíl žalobkyně je míněn jednoznačně až v neurčité budoucnosti. Na to stěžovatel uvádí, že §832 o. z. nevylučuje vložení majetku do sdružení v budoucnu ve lhůtě určené zcela přesně - ve smlouvě byla určena v návaznosti na podpis dohody o vydání a převzetí náhrady žalobkyní. Se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy nelze souhlasit. Podle ustanovení §829 a násl. o. z., která obsahují úpravu smlouvy o sdružení, ke vzniku této smlouvy postačuje,aby se účastníci dohodli na účelu sdružení. Míra konkrétnosti určení tohoto účelu závisí na dohodě účastníků (srov. Jedlička a spol.: Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, 1999). Tento účel byl v předmětné smlouvě ze dne 10. 12. 1992 jasně stanoven jako společné provozování zemědělské výroby. Vymezení toho, jak se který z účastníků bude podílet na činnosti sdružení, není podstatnou náležitostí této smlouvy, a případný nedostatek tohoto určení tedy její neplatnost nezpůsobuje. Pokud tedy odvolací soud měl na mysli, že předmětná smlouva je jako celek neplatná, nelze se s ním ztotožnit.
Uvedené pochybení však samo o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pro projednávanou věc totiž bylo rozhodující, zda byly naplněny všechny podmínky ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě, resp. zda naplnění těchto podmínek žalobci prokázali. Chybný závěr o platnosti smlouvy o sdružení je z tohoto pohledu irelevantní, když se soud jejím obsahem přesto zabýval. K otázce naplnění podmínek §20 zákona o půdě se odvolací soud stavěl negativně, s čímž stěžovatel zjevně nesouhlasí a tvrdí, že žalobkyně prokázala připravenost k zajištění provozu. Dodává, že je-li dán nárok oprávněné osoby na vydání živého a mrtvého inventáře pronájmem půdy jinému, musí být logicky dán i u osoby, která se hodlá podílet na zajištění provozu zemědělské výroby prostřednictvím smlouvy o sdružení uzavřené s vlastníkem zemědělské půdy. Z dikce ustanovení §20 odst. 1 zákona vyplývá, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob přísluší oprávněné osobě za podmínky, že uvedený movitý majetek bude sloužit k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Obecné soudy, jak bylo výše uvedeno, dané ustanovení ústavně konformním způsobem vyložily. Problém tak zůstává v tom, zda jej také ústavně konformním způsobem aplikovaly, což v projednávaném případě znamená, zda jejich právní závěry nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Připravenost žalobkyně zajistit provoz zemědělské výroby byla v řízení prokazována smlouvou o sdružení uzavřenou se stěžovatelem. Stěžovatel má pravdu, že jako postačující pro naplnění podmínky zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby bylo judikováno i pronajmutí zemědělské půdy vlastníkem, postačujícím bylo shledáno i přenechání podílu k zemědělské výrobě. O to však v projednávaném případě nejde. V proběhlém řízení by muselo být prokázáno, že žalobkyně buď již zajišťovala (jakkoli, případně i nikoli osobně) provoz zemědělské výroby, nebo že alespoň byla připravena tak učinit. Přičemž však zákon zjevně nemá na mysli hypotetickou možnost budoucího zajištění provozu, ale reálnou šanci, že se tak stane, neboť právě za tímto účelem je náhrada za živý a mrtvý inventář poskytována. V projednávaném případě soud po provedeném dokazování konstatoval, že skutečná připravenost žalobkyně nebyla prokázána. Pouhý úmysl žalobkyně se stěžovatelem společně podnikat, vyjádřený v předložené smlouvě, podle obecného soudu k prokázání dané podmínky nepostačoval a jiné kroky k zajištění provozu zemědělské výroby žalobkyně podle odvolacího soudu nečinila. Nutno dodat, že smlouva o sdružení byla uzavřena již dne 10. 12. 1992, takže pokud byla skutečně naplňována, tedy pokud žalobkyně v souladu s ní v době její platnosti přispívala dle svých možnost a schopností svými znalostmi a osobní pracovní činností k zajištění jejího účelu, kterým mělo být společné provozování zemědělské výroby, jistě by prokázání její faktické připravenosti na zajištění zemědělské výroby nemělo být problémem.
Závěr odvolacího soudu za daných okolností nelze označit za vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud přitom připomíná, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozdílný názor na interpretaci či aplikaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8). Závěrem tak nezbývá shodně s odvolacím soudem konstatovat, že jestliže tedy podmínky §20 odst. 1 zákona o půdě nesplnila žalobkyně, přičemž tento závěr obecných soudů zjevně nevybočuje z mezí ústavnosti, nárok jí tedy nevznikl, a nemohla jej tedy převést ani na stěžovatele. Jeho námitky tedy nebyly shledány důvodnými.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry obecných soudů jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu