ECLI:CZ:US:2005:2.US.225.03
sp. zn. II. ÚS 225/03
Usnesení
II.ÚS 225/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, ve věci ústavní stížnosti společnosti T., s. r. o., zastoupené JUDr. J. M., směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2002, sp. zn. 16 Ca 420/99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. dubna 2003 obdržel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 475/140/99/5479/Dv. Tím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 30. října 1998, č. j. 107009/98/210/040/1102, kterým byla stěžovatelce doměřena daň darovací ve výši 3,051.261 Kč.
Stěžovatelka uzavřela se S. ch. h. v., a. s., smlouvu o prodeji podniku, na jejímž základě nabyla veškerá aktiva podniku. Finanční úřad však dospěl k závěru, že ačkoliv v kupní smlouvě je zachycena odhadní cena nemovitosti ve výši 44,498.641,20 Kč, faktická kupní cena nemovitosti byla 27,386.829 Kč. Podle stěžovatelky neuznal ani navýšení kupní ceny, za kterou jí byl majetek převeden, a dospěl k závěru, že stěžovatelka získala prospěch ve výši 17,131941,20 Kč. Po tomto závěru vyměřil daň darovací ve výši 3,051.261 Kč.
Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě nedošlo k bezplatnému převodu, a nebyl tedy důvod pro vyměření darovací daně. Tento názor odůvodnila tím, že došlo k převodu majetku celého podniku za jednu částku. Stěžovatelka zaplatila nejvyšší možnou částku, kterou bylo v daném čase a místě možno dosáhnout, a to v rámci tzv. obálkové metody. Nad rámec svých povinností sice stěžovatelka podala daňové přiznání k darovací dani, domnívá se však, že daňová povinnost v projednávané věci nevznikla. Za podstatný důvod považuje skutečnost, že výklad pojmu "nabytí majetku zčásti bezúplatně" je třeba vykládat jinak, než jak to učinil Finanční úřad v T. Český právní řád totiž nezná pojem částečně bezúplatného nabytí majetku, tedy pojem smlouvy smíšené. Jedinou výjimkou je zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani darovací").
Stěžovatelka má zato, že vady, které předcházely řízení před správním soudem, byly takové intenzity, že došlo k porušení procesních předpisů, ale rovněž i k zásahu do jejích základních práv a svobod, garantovaných v čl. 90 Ústavy ČR. Konkrétně se mělo jednat o porušení práva zaručeného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona. Krajský soud nesprávně vyložil otázku vzniku daňové povinnosti a tím porušil rovněž právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvedla, že ačkoliv rozhodnutí krajského soudu jí bylo doručeno dne 25. července 2002, jejímu právnímu zástupci bylo doručeno na základě jeho výzvy teprve dne 17. února 2003. Stěžovatelka proto dovozuje, že od tohoto dne začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon").
Ústavní soud se proto musel zabývat nejprve touto formální stránkou ústavní stížnosti, tedy tím, zda byla podána včas. Rozhodnutí krajského soudu bylo protistraně, tj. Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, doručeno dne 12. července 2002. Právnímu zástupci stěžovatelky pak bylo, podle otisku podacího razítka, poprvé doručováno dne 15. července 2002, a tato zásilka se vrátila s poznámkou "neznámý". Opakovaný pokus o doručení byl učiněn dne 19. července 2002, který byl rovněž vrácen s poznámkou "neznámý". Následně byl rozsudek správního soudu doručen přímo stěžovatelce, a to dne 25. července 2002. Teprve na výzvu právního zástupce, učiněnou dopisem ze dne 10. února 2003, byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem doručen právnímu zástupci stěžovatelky, a to dne 17. února 2003.
Dle závěru krajského soudu nabylo jeho rozhodnutí právní moci ke dni 25. července 2002. S tímto datem však nesouhlasil právní zástupce stěžovatelky, neboť bylo odvozeno od doručení rozsudku přímo stěžovatelce a nikoliv jemu. Právní zástupce stěžovatelky přitom vycházel z ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., podle kterého: "Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci....". Rozsudek tak měl být doručen výhradně právnímu zástupci stěžovatelky a nikoliv pouze stěžovatelce.
Důvodem, proč právní zástupce stěžovatelky zásilku jemu adresovanou a odesílanou v červenci 2002 nepřevzal, byla změna sídla jeho advokátní kanceláře. Dle svého sdělení, adresovaného Ústavnímu soudu, tuto změnu nahlásil jak advokátní komoře, tak i většině soudů. S ohledem ke skutečnosti, že v projednávané věci byl příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem a právní zástupce sídlí v Ostravě, opomenul zaslat toto sdělení i krajskému soudu, s odůvodněním, že s ním nepřichází do styku tak často, a navíc v dané věci byl poslední úkon - dotaz zda účastníci souhlasí s tím, aby krajský soud rozhodl bez jednání - učiněn v srpnu 2000.
Dle ustanovení §48b odst. 1 o. s. ř., ve znění platném v době doručování, se advokátům doručovala písemnost na adresu jejich sídla. Definice pojmu sídlo je uvedena v ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a podpůrně též v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto předpisů plyne, že sídlem je místo podnikání zapsané v obchodním rejstříku, nebo jiné zákonem uvedené evidenci, kterou je rovněž seznam advokátů. Jinými slovy, adresa uvedená v zákonem definovaném registru je sídlem, na které má být doručováno.
Bezpochyby je v zájmu předcházení případným komplikacím vhodné, aby advokát sdělil změnu své adresy příslušným soudům. Na druhé straně opomenutí takového praktického úkonu nemůže jít k tíži advokáta, respektive jeho mandanta. Nemůže tudíž ani zbavit soud povinnosti doručovat zásilky v souladu s tehdy platným zněním zákona.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě.
K věci samé si pak Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto účastníka řízení. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastník řízení, nesdílí názor stěžovatelky, že jeho postupem mělo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod. Na základě komplexního rozboru stanovil správce daně stěžovatelce darovací daň ve výši 2,773.874 Kč, která byla ve smyslu ustanovení §68 zákona o darovací dani zvýšena o 10%. Celková daňová povinnost tak činí 3,051.261 Kč. Daňový zákon neurčuje jak má vypadat smlouva a jakým způsobem mají být převedena práva a povinnosti. Předmětem darovací daně je bezplatné nabytí majetku a daní je zatížen ten, kdo bezúplatně majetek získal. Předpokladem není úmysl darovat, ale je jím bezplatné převedení majetku, s výjimkou zákonem stanovených případů. V případech, kdy je nemovitost převáděna za cenu nižší, než je cena zjištěná, považuje se takový převod za částečně úplatný a částečně bezúplatný. Z kupní smlouvy vyplynulo, že došlo k převodu za cenu nižší, než byla cena zjištěná dle vyhlášky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Tím byly naplněny znaky pro vyměření daně z převodu nemovitostí a daně darovací. Stěžovatelce tak, dle názoru správních orgánů, vznikla prokazatelně daňová povinnost k dani darovací. Vedlejší účastník proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, vedený pod sp. zn. 16 Ca 420/99, a spisový materiál Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, vedený pod č. j. 14608/150/04/S. Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dne 31. května 1993 uzavřela stěžovatelka se S. ch. h. v., a. s., kupní smlouvu týkající se části podniku - divize H. V kupní smlouvě byl specifikován nemovitý majetek, a dále zde byla uvedena účetní hodnota veškerého majetku v celkové výši 54,356.000 Kč. Smluvní strany se shodly na kupní ceně ve výši účetní hodnoty ke dni 31. května 1993, zvýšené o částku 10,744.000 Kč. Celková kupní cena tedy měla činit 65,000.000 Kč. Pro úhradu kupní ceny byl v kupní smlouvě sjednán splátkový kalendář.
V dodatku č. 1 byla kupní cena snížena na částku 58,595.611,50 Kč. Došlo zde i ke specifikaci jednotlivých cen. Podle uvedeného výčtu byla hodnota zásob vyčíslena na 25,256.541 Kč, hodnota bytového fondu na částku 7,317.831 Kč, a "zbývající část" [zahrnující software, hmotný investiční majetek (bez bytů), pozemky, umělecké předměty, pořízení HIM a DHIM, 50% DHIM, půjčky sociálního fondu a zvýšení kupní ceny dle smlouvy], v celkové výši 25,269.809,50 Kč.
V dodatku č. 2 bylo sjednáno snížení splátky za zásoby. V dodatku č. 3 byla provedena rekapitulace a částečné změny ve lhůtách splatnosti.
V uvedených dokumentech však nebyla celková cena převáděných nemovitostí, stanovená podle znaleckého posudku (44,498.641,20 Kč), uvedena.
Ve spisových podkladech Finančního ředitelství v Ústí nad Labem byl založen rovněž doklad z 8. listopadu 1993, kterým Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., podal přiznání k dani z převodu nemovitosti - opravné přiznání. Zde byly rozepsány údaje o odhadní ceně nemovitostí a rovněž o účetní ceně, podle které měla být kupní cena nemovitostí ve výši 16,642.828,50 Kč. Takto zadaná částka měla sloužit i pro výpočet daně z převodu nemovitostí. Finanční úřad z ní vycházel i při stanovení ceny, za kterou měl být nemovitý majetek prodán stěžovatelce. Vzhledem k tomu, že tato částka byla nižší než cena zjištěná na základě znaleckého posudku, shledal finanční úřad v rozdílu těchto částek dar, a proto stanovil darovací daň. Rozdíl účetní a odhadní ceny nemovitostí přitom ještě finanční úřad snížil o částku 10,744.000 Kč, tedy o hodnotu, o kterou byla navýšena kupní cena nad účetní hodnotu veškerého majetku.
Z předložených podkladů je zjevné, že proces stanovení daně darovací vycházel z platných předpisů, a postup finančních orgánů byl v souladu se zákonem.
Ve spisovém materiálu Finančního ředitelství v Ústí nad Labem je založen dopis stěžovatelky ze dne 21. prosince 1993, adresovaný Ministerstvu financí ČR, ve kterém je popsán proces realizace odkoupení divize H. Stěžovatelka v něm uvedla, že prodej neproběhl podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Zakladatelem prodávající bylo Ministerstvo průmyslu a obchodu. To v neveřejném výběrovém řízení vybralo právě stěžovatelku, která nabídla nejvyšší cenu, a to ve výši 65,100.000 Kč, při účetní hodnotě převáděného majetku ve výši 54,356.000 Kč. Hodnota převáděných nemovitostí je však podle znaleckého posudku vyšší, než jaká byla jejich účetní hodnota. Stěžovatelka proto namítla, že v daném případě měl být postup podle ustanovení §20 odst. 6 zákona o dani darovací, kterým jsou od daně darovací osvobozeny převody z majetku Fondu národního majetku ČR, pokud souvisí s realizací privatizačních projektů. Podle názoru stěžovatelky se jednalo o privatizační projekt, který však nebyl realizován Fondem národního majetku ČR.
Ministerstvo financí ČR dopisem ze dne 25. února 1994, č. j. 262/75 428/93, konstatovalo, že se jednalo o určitou formu privatizace. Otázku osvobození od daně darovací však není možno posuzovat mimo rámec ustanovení §20 odst. 6 lit. a) zákona o dani darovací.
Z uvedených dokumentů je zjevné, že stěžovatelka si musela být vědoma své povinnosti zaplatit darovací daň.
Dle názoru Ústavního soudu nedošlo postupem správních orgánů ke zkrácení stěžovatelky v jejich zaručených právech, zejména v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen v mezích zákona. Naopak postup, který stěžovatelka nastínila citovaným dopisem, adresovaným Ministerstvu financí ČR, by byl v rozporu s tímto zaručeným právem.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Toto deklarované základní právo zaručuje každému možnost přístupu k soudu, který má jako nezávislý orgán přezkoumat zákonnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelce toto právo upřeno nebylo. Tím, že rozhodl jinak, než jak očekávala stěžovatelka, nedopustil se správní soud porušení citovaného článku Listiny.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová